Pojem introspekce pochází z latinského slova introspicere, které znamená "dívat se dovnitř".[1]

Definicí introspekce je nespočet a téměř každý autor používá jinou, ovšem vzhledem k poměrně snadné uchopitelnosti a definovatelnosti introspekce, tyto definice jsou zpravidla, na rozdíl od definicí mnoha jiných fenoménů, téměř totožné. Z tohoto důvodu je zbytečné jich zmiňovat větší počet, ale zde jsou dvě:

Introspekce je pozorování a zaznamenávání povahy vlastního vnímání, myšlení a cítění.[2]

Pečlivé zkoumání vlastních subjektivních zkušeností.[3]


Jedná se o opak extrospekce, tedy observace vnějšího světa/druhých lidí.


Aby bylo možné proces považovat za introspektivní, musí splňovat tři základní podmínky*:

1. Podmínka duševnosti: Introspekce je proces, který vytváří, nebo je zaměřen na vytváření, vědomostí, soudů, nebo přesvědčení o duševních příhodách, stavech nebo procesech, netýká se záležitostí, které se nacházejí, nebo probíhají mimo mysl, přinejmenším ne přímo.[4]Tedy, to, že například slyšíme někoho zavolat naše jméno, není introspekce, ale extrospekce, ovšem introspekcí už je možno nazývat to, že si uvědomujeme, že jsme právě uslyšeli někoho zavolat naše jméno.

2. Podmínka první osoby: Introspekce je proces, který vytváří, nebo je zaměřen na vytváření, vědomostí, soudů, nebo přesvědčení o duševních příhodách, stavech nebo procesech, které jsou vlastní osobě, která introspekci provádí, ne nějaké třetí osobě.[4] Bude-li člověk například zkoumat vnitřní pochody druhého, bude se jednat o prostou observaci, tedy extrospekci, pravděpodobně kombinovanou s dalšími kognitivními procesy, jako například intuitivní nebo analytické myšlení, kterými již zmíněný člověk observované vnější znaky vyhodnocuje a vykládá. O metodě se však dá hovořit jako o introspektivní, provádí-li observovaný člověk introspekci a pouze její produkty sděluje observujícímu.

3. Podmínka časové blízkosti: Introspekce je proces, který vytváří, nebo je zaměřen na vytváření, vědomostí, soudů, nebo přesvědčení o duševních příhodách, stavech nebo procesech, které právě probíhají, nebo které probíhaly v bezprostřední minulosti. Například, člověk může vědět, že včera přemýšlel o Montaigneovi, ale není schopen se této vědomosti dobrat jen na základě introspekce samotné. Je ale např. možné introspektivně zjistit, že má živou vzpomínku na přemýšlení o Montaigneovi.[4]


*Jedná se o podmínky převzaté z filozofie mysli, jsou ovšem aplikovatelné i pro potřeby psychologie.


Původ, historie a vývoj

Introspekce je nejstarší psychologickou metodou, psychologii samotnou dokonce předchází.

Původně se introspekce zrodila jako metoda filozofie, z filozofických směrů byla nejvýznamnější v epistemologii.[5]


Platon

První zaznamenané systematické používání introspekce se připisuje Platonovi, který věřil, že všechno poznání je člověku vrozené a místo, aby se učil poznáváním světa kolem sebe, pouze si vzpomíná na dobu, kdy jeho duše žila ve světě ideí, kde poznala ideály všeho, co lze nalézt ve fyzickém světě. Platon také věřil, že smysly člověka klamou a nelze jimi dojít skutečného poznání, toho lze dosáhnout jen pomocí již zmíněného rozpomínání (anamnésis) na svět ideí, které je možné skrze introspekci. Platon tedy byl opakem typického empiristy.

Svatý Augustin

Pro svatého Augustina byla introspekce druhým způsobem (prvním bylo Písmo svaté), jakým je možné poznat Boha. Introspekce v jeho pojetí byla ovšem silně teologicky zatížená, sloužila pouze ke zkoumání a poznávání Boha, nikoli už své vlastní duše či mysli.[3]

René Descartes

Descartes se nejvíce proslavil svým výrokem "myslím, tedy jsem" ("Cogito, ergo sum"), ke kterému došel právě introspekcí, konkrétně pozorováním vlastního uvažování a uvědoměním si, že k myšlení je nezbytná existence někoho, kdo myslí. Byl tedy podporovatelem introspektivního přístupu. Kvůli jeho využití introspekce k nalezení jasných a zřetelných myšlenek, Descartes může být považován za časného fenomenologistu.[3]

Britští empirici

Britští empirici, kteří nejvíce působili v 17. – 18. století, využívali introspekci jako svou hlavní výzkumnou metodu, pomocí které se pokoušeli vysvětlit duševní jevy. Mezi nejvýznamnější Britské empiriky patří Thomas Hobbes, John Locke, George Berkeley a David Hume. Výjimkou mezi empiriky byl Auguste Comte, který introspekci jako výzkumnou metodu odsuzoval, věřil totiž, že introspekcí získané znalosti nejsou objektivní a prokazatelné. Comte také nevěřil, že by se psychologie někdy mohla stát vědou, protože introspekce byla hlavní metodou psychologie.[3]

Immanuel Kant

Podobně jako Comte, i Kant nevěřil, že psychologie by se mohla někdy stát experimentální vědou. V první řadě proto, že mysl není fyzická a jako takovou ji nelze objektivně studovat, v řadě druhé proto, že mysl není možno studovat introspekcí, protože obsahy mysli se neustále mění a proto její studium nemůže být spolehlivé. Také argumentoval, že introspekce samotná ovlivňuje obsahy mysli, a tím znehodnocuje cokoli, co introspekce v mysli odhalí.[3]

Wilhelm Maximilian Wundt

Kromě mnoha jiných prvenství, Wundt byl zakladatelem experimentální, tedy vědecké, psychologie. Byl také zakladatelem voluntarismu, jehož hlavní metodou byla právě introspekce, kterou primárně využíval u svých testovaných subjektů k hlášení míry a způsobu, jakým vnímaly určité fyziologické podněty. Pro snahu o zachování objektivity a spolehlivosti své metody Wundt introspekci používal jen ve velmi omezené, primitivní formě, pokud možno odpovědi svých testovaných subjektů omezoval na "ano" a "ne". K filozofičtějším využitím introspekce v psychologii se stavěl poměrně negativně.[3]

Edward Bradford Titchener

Jako Wundtův nejslibnější žák, Edward Titchener převzal a rozpracoval mnohé jeho myšlenky a vzniklý přístup nazval strukturalismem, který, stejně, jako voluntarismus, využíval k výzkumu především introspekce. Byl také průkopníkem strukturalismu v USA. Titchenerovo využívání introspekce bylo komplikovanější, než Wundtovo. Titchener se u svých testovaných subjektů nespokojil s prostým "ano" nebo "ne", chtěl po nich, aby introspektivně popsaly samotné základní elementy prožívání, ze kterých se komplexní kognitivní prožitky skládaly. Probandi museli projít tréninkem, kde se naučili popisovat svoje počitky, nikoli vjemy, jak je člověku přirozené.[3]


Přístup směrů jiných, než voluntarismus a strukturalismus k introspekci se různí:

Funkcionalismus:

Vznikl prakticky jako opozice ke strukturalismu, kterému vytýkal jeho úzké a omezené zaměření na zkoumání základních elementů vědomého prožívání a v důsledku toho se snažil poněkud oprostit od introspekce jako ústřední metody psychologie.[5]

Behaviorismus:

Vytýkal introspekci především její nespolehlivost a neověřitelnost.[5] Navzdory svému nekompromisnímu postoji vůči vědeckému zkoumání lidského prožívání, i behavioristé nakonec museli introspekci zavést jako jednu ze svých metod, aby mohli zkoumat takzvané "skryté chování", což bylo pokrytectví, které přispělo k zániku původního behaviorismu a ke vzniku neobehaviorismu a kognitivní psychologie.

Psychoanalýza:

Hlavní proud psychoanalýzy neměl s introspekcí zásadní problém, ovšem vzhledem k zaměření psychoanalýzy na nevědomí, které je introspekci nepřístupné, se rozhodně nejednalo o preferovanou metodu.[6]


Introspekce v současné psychologii

Introspekce zůstává i nadále jednou z významných metod psychologie, její využití je ovšem v mnoha oblastech silně omezeno její subjektivitou; nejčastěji je z tohoto důvodu využívána pro účely sebepoznávání a sebereflexe; v oblasti výzkumu je dnes využívána spíše neformálně a intuitivně, explorativním způsobem, tedy hlavně k získání námětů a nápadů pro teorie a výzkumy, které jsou poté vypracovány kvantitativně, což zajišťuje jejich objektivitu a spolehlivost.

Ačkoli je introspekcionismus předchůdcem kognitivní psychologie, tato s introspekcí nepracuje jako se svou primární metodou, přestože má pro ni stále jistý význam. Důvodem jsou především nekonzistentní výsledky při experimentech, založených na introspekci, především, pokud se jedná o sledování rychlých duševních pochodů.[2]

Introspekce je stále velmi často používanou psychologickou metodou, nicméně zpravidla pod jinými názvy. Introspekce samotná tedy z psychologie ani zdaleka nevymizela; pouze z velké části vymizel její J. B. Watsonem a dalšími zdiskreditovaný název.[5]


Odkazy

Reference

  1. introspection. (n.d.). © Encyclopedia Britannica, Inc.. Retrieved November 28, 2014, from Dictionary.com website: http://dictionary.reference.com/browse/introspection
  2. 2,0 2,1 Nolan-Hoeksema, S., Fredrickson B.L., Loftus G.R., Wagenaar W.A. (2012) Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Praha: Portál.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 Hergenhahn, B.R. (2009) An Introduction to the History of Psychology. Wadsworth: Cengage learning.
  4. 4,0 4,1 4,2 Schwitzgebel, E., "Introspection", The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Summer 2014 Edition), Edward N. Zalta (ed.), Retrieved November 2014 from: http://plato.stanford.edu/archives/sum2014/entries/introspection/
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 (n.d.). Wikipedia: Introspection. Retrieved November 2014 from http://en.wikipedia.org/wiki/Introspection
  6. Kind, A. (n.d.). Internet encyclopedia of philosophy: Introspection. Retrieved November 2014 from http://www.iep.utm.edu/introspe/


Použitá literatura

Nolan-Hoeksema, S., Fredrickson B.L., Loftus G.R., Wagenaar W.A. (2012) Psychologie Atkinsonové a Hilgarda. Praha: Portál.

Hergenhahn, B.R. (2009) An Introduction to the History of Psychology. Wadsworth: Cengage learning.


Externí odkazy

A history of introspection

Introspection entry by Amy Kind in the Internet Encyclopedia of Philosophy

Introspection entry by Eric Schwitzgebel in the Stanford Encyclopedia of Philosophy

Klíčová slova

introspekce, psychologická metoda, psychologická metodologie, nitrozpyt, psychologické zkoumání, introspekcionismus