Konformita

Vymezení pojmu

nejprve se zkoumala konformita, poté vyhovění a poslušnost (tj. specifické druhy konformity)
konformita - změny chování nebo názorů, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti
na jedince je vyvíjen tlak, aby se choval v souladu s určitými normami a pravidly platnými pro určité situace nebo okolnosti
vyznačuje se tím, že lidé dělají něco, co sami nechtějí › jde tedy vlastně o konflikt (rozpor mezi tím, jak se jedinec chce chovat a usuzovat a jak to vyžaduje sociální prostředí)
nekonformnost (nonkonformita)- může se projevit nezávislosti úsudku a chování › člověk si zachová své vlastní mínění a chová se podle svého přesvědčení (ale nevylučuje připojení se ke skupině v případě, že jeho názor odpovídá názoru skupiny)

akceptace - vnitřní konformita - když působení sociálních vlivů vyústí v přesvědčení, že vyžadované chování či názor jsou akceptovatelné a člověk je příjme za své, souhlasí s nimi, člověk začne jednat a myslet v souladu se skupinou, aniž by pociťoval rozpor se svým přesvědčením
vyhovění - compliance - člověk změní své chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby, vznesený požadavek mívá spíše charakter přání jiného člověka v naději, že mu bude vyhověno, označováno za vnější, povrchní konformitu, protože to také provází konflikt, ale mnohem mírnější
poslušnost - obedience - je změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením, v extrémní podobě je člověku nařizováno něco, co je v rozporu s jeho svědomím, morálními zásadami, je to silně negativně prožívané, člověk je nucen dělat něco, co se mu hluboce příčí, odmítnutí poslušnosti (nesplnění příkazu) může být velmi přísně sankcionováno

H.C. Kelmana (1954) identifikoval tři procesy, které přispívají k sociální konformitě:

vyhovění - jdeme s davem, ale neměníme své vlastní přesvědčení
internalizace - souhlasíme s tím, že názor většiny je správnější
identifikace - změníme své názory, abychom se podobali osobě, kterou obdivujeme