Paměť

Paměť je schopnost vštěpovat si, uchovávat a vybavovat informace o předchozích zkušenostech. Je přepokladem možnosti učení a na jejím základě se formuje identita jedince. Paměť se dělí jednak podle délky doby uchování zapamatovaného na senzorickou, krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou; dále podle formy ukládání informací na vizuální, akustickou, sémantickou atd.

• Mezi první výzkumníky paměti patřil něměcký učenec Hermann Ebbinghaus a britský psycholog Frederic Bartlett.

Fáze paměťového procesu

• Kódování (vštípení) je transformace senzorických vstupů do podoby mentální reprezentace, kterou lze uložit do paměti.
• Retence (uchování) je proces uchování zakódované informace po různou dobu. Vštípení i vybavení může být bezděčné i záměrné.
• Reprodukce (vybavení) je vyhledání informace v dlouhodobé paměti a její vyvolání do vědomí, zejména když ji potřebujeme.

Druhy paměti

Senzorická paměť

Senzorická (ultrakrátká) paměť slouží k prvotnímu posouzení důležitosti, kdy důležité je dále zpracováváno krátkodobou pamětí. Dle využití smyslů ji lze dále dělit např. na ikonickou a echoickou. Její existenci potrdil svými výzkumy americký psycholog George Sperling (1960). Informace se zde uchovávají do 2 sekund.

Krátkodobá paměť

Krátkodobá (pracovní) paměť je vědomá aktivní část paměti, ve které se odehrává většina psychických procesů (např. řešení aktuálních problémů). Mezi její dvě hlavní funkce patří: uchování materiálu, který je potřeba na krátkou dobu, a slouží jako pracovní prostor pro mentální operace. Rychlost rozpadu obsahů krátkodobé paměti se odhaduje mezi 15 až 30 sekundami.

• Americký psycholog George Miller tvrdí, že kapacita krátkodobé paměti je 7±2 smyslupných jednotek (ang. chunks) - též známo jako Millerovo magické číslo.

Dlouhodobá paměť

• uskladňuje potenciálně neomezené množství informací
• údaje do ní přecházejí na základě memorování či sémantického kódování = zapamatování si významu slov
• Winograd rozlišil: deklarativní ( = explicitní) a procedurální paměť ( = implicitní)

explicitní paměť – údaje sem musí projít vědomím, uchováváme zde životní události a znalosti o světě, obsahy lze verbálně popsat

1. epizodická – uchovává události z našeho života, různé formy representace
2. sémantická – obsahuje fakta, poznatky o světě, ale i schémata (rámce) (Bartlett) = soubory propojených informací podle kterých interpretujeme neúplné informace a scénáře (Schank, Abelson) = zobecněné osobní zážitky – epizody (např. postup činností při obědě v restauraci)

implicitní paměť – ukládání probíhá bez účasti vědomí, údaje jsou obtížně verbalizovatelné, většinou senzomotorické dovednosti

• subsystémy implicitní paměti:

1. senzibilace – „priming“ = zcitlivění vůči relativně novým podnětům,
2. procedurální paměť – zajišťuje formování dovedností a návyků,
3. jednoduché klasické podmiňování – emoční a pohybové,
4. neasociativní učení = aktivace reflexních drah

• další druhy a typy paměti:
  • J.P. Guilford – vizuální paměť, auditivní p., paměť pro ideje, mechanická p., paměť pro významy, p. pro prostorovou pozici, p. pro časové uspořádání
  • paměť podle smyslových modalit: chuťová, čichová, vizuální, sluchová atd.
  • typy paměti:
    • a) názorná (zapamatování smyslových zkušeností - vizuální, sluchová...)
    • b) slovní (zapamatování slovních vyjádření)
    • c) emocionální

Optimalizace paměťového procesu

• kvalita zapamatování je ovlivněna:
  • věkem (dětská amnézie – Freud se domníval, že si rané zážitky nepamatujeme kvůli jejich nepřípustné, nežádoucně-sexuální povaze, dnes je dětská amnézie vysvětlována neurofyziologicky – hippokampus, jehož činnost je pro zapamatování podstatná, v raném věku ještě není dozrálý
  • vztahem k paměťovým obsahům (emočním, motivačním, ale i kognitivním – např. začlenění do předchozí struktury poznatků),
  • metodou učení (mechanické memorování, využití mnemotechnických pomůcek atd.)

Zkreslování vzpomínek

• rekonstrukce – doplnění bílých míst pravděpodobnými údaji
• konstrukce – nový psychický obsah na základě zkušeností nebo informací zvenku – konfabulace
• syndrom falešné paměti – informace z vnějších zdrojů jako vlastní vzpomínky (kryptomnézie – neúmyslný plagiát)

Teorie a příčiny zapomínání

• pamětí a zapomínáním se zabýval Ebbinghaus už v 19. století. Učil se smyšlená, nesmyslná slova a odvodil křivku zapomínání podle času, který byl vždy potřeba k znovu-naučení. Zapomínání je podle jeho křivky zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje. Dávno před Millerem a jeho "magickým číslem" odvodil kapacitu krátkodobé paměti 5 až 7 prvků.
• teorie rozpadu pamětních stop: naučené stopy se bez reaktivace rozpadají, nervové spoje pak vytvářejí nové pamětní záznamy
• účelné zapomínání: odstraňujeme nepřesné/nepotřebné/chybné údaje z paměti, těmto údajům věnujeme menší pozornost než těm důležitým, rychle zapomínáme například pravidelně se opakující zážitky a každodenní činnosti
• teorie interference (střetnutí pamětních stop): podobné duševní obsahy uložené do paměti vedle sebe působí rušivě, dochází ke střetu pamětních stop a potížím při vybavování
• proaktivní útlum = potíž při vybavování nových znalostí kvůli starším, retroaktivní = vybavení starších poznatků narušují novější
• represe (vytěsnění): Freud: vytěsnění udržuje nepřijatelné psychické obsahy mimo vědomí a způsobuje "zapomnění"
• teorie ztráty vodítek: informace jsou v paměti utříděny do kategorií v sémantické síti, spoje mezi kategoriemi pak usnadňují vybavování, zapomínání = nemožnost najít informaci v síti dlouhodobé paměti – způsobuje fenomén "mám to na jazyku".

• Bartlett: zapamatováváme si smysluplné obsahy (příběhy), naše zapamatování je mnohdy vágní a neúplné, vybavování je rekonstrukcí schémat založených na starších poznatcích, paměť výrazně ovlivňují sociokulturní faktory

Použitá literatura

• Nakonečný, M. (2011). Psychologie: přehled základních oborů. (Vyd. 1., 863 s.) Praha: Triton.
• Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda: [Orig.: Atkinson & Hilgard's introduction to psychology]. (Vyd. 3., přeprac., 884 s., Přeložil Hana Antonínová). Praha: Portál.
• Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. (Dotisk 1. vyd., 472 s.) Praha: Academia.