Suzanne Briet

Suzanne Briet byla francouzská knihovnice, spisovatelka, historička a průkopnice dokumentace, známá svým traktátem Qu'est-ce que la documentation? (Co je dokumentace?) Její vize dokumentu se posouvá za pevné formy jako jsou knihy k novým formátům, které přicházejí s technickým pokrokem. Přezdívalo se jí "Madame Documentation".

Počátky

Suzanne Briet, celým jménem Renée-Marie-Hélène-Suzanne Briet, se narodila ve francouzských Ardenách 1. února 1894 a dospívala tak v meziválečné Francii v době výrazných společenských změn. Když vypukla druhá světová válka bylo jí pouhých dvacet let. Briet vystudovala v Sèvres angličtinu a historii a po třech letech kdy učila na druhém stupni základní školy v Annabě v Alžírsku se rozhodla pro knihovnické zaměstnání. Na knihovnické zkoušky se připravovala v kurzech sorbonnského profesora Louise Barrau-Dihigo a ve třiceti letech se stala jednou ze tří prvních profesionálních knihovnic v Bibliothèque Nationale

Životní dráha

Za dobu působení Suzanne Briet v Bibliothèque Nationale došlo v knihovnické profesi k důležitým změnám. Postupně přicházely mnohé technické inovace, například v prvním roce jejího zaměstnání v Bibliothèque Nationale byla do budovy ze 17. století poprvé zavedena elektřina. Dokumentace se stala samostatnou profesí. V průběhu druhé světové války velký počet žen, které předtím působily pouze v domácnosti, vstupoval do zaměstnání, čímž se výrazně zvýšil i počet knihovnic. Briet sama byla zastánkyní hnutí za "moderní knihovny", oponující zastaralým tradicím, které tehdejší knihovny ovládaly, a nakloněné modernějším knihovnickým představám. Během těchto let Briet založila a dohlížela nad Salle des Catalogues et Bibliographies, zpřístupňující mnoha lidem dosud nedostupné materiály, a spolu s chemikem Jeanem Gérardem založila Union Française des Organismes de Documentation (Francouzskou dokumentaristickou společnost). I za války v době cenzury a útlaku poskytovala Briet nadále knihovnické a katalogizační služby v Bibliothèque Nationale a dokonce se účastnila konference v Salzburgu pořádané německými dokumentaristy. Na konci války význam Briet v mezinárodním dokumentaristickém hnutí vzrostl. Z pověření UNESCO sestavila mezinárodní průzkum vzdělání knihovníků a dokumentaristů. Za své zásluhy získala Légion d'honneur (Řád čestné legie). Dále pomohla zřídit Institut National de Techniques de la Documentation (Národní institut dokumentačních technik) v rámci Conservatoire National des Arts et Métiers (Národní konzervatoře umění a řemesel). Stala se také viceprezidentkou Mezinárodního svazu pro dokumentaci. V roce 1951 vydala Briet traktát Qu'est-ce que la documentation? v němž posouvá hranice dokumentace, aby obsáhly nejen texty, ale jakýkoli fyzický důkaz. O rok později se vydala do Spojených států zkoumat profesionákní výuku a bibliografické a rešeršní služby. Briet byla také zastánkyní feminismu, zakladatelkou ženského klubu a prezidentkou Union des femmes européennes (Spolku evropských žen). V šedesáti letech odešla Briet do brzkého důchodu, během něhož se věnovala svým zálibám, například historii Arden. V roce 1976 vydala paměti nazvané Entre Aisne et Meuse et au-dela. Suzanne Briet zemřela v Paříži v roce 1989 ve věku devadesáti pěti let.

Vliv na informační vědu

Briet patřila mezi druhou vlnu evropských dokumentaristů a stavěla tak na myšlenkách zakladatelů evropské dokumentace Paula Otleta a Henriho de la Fontaine. Chápala, že kultura a technologie jsou vzájemně provázané a vyzývala informační pracovníky, aby zasahovali i do oblastí mimo svojí specializaci. Paul Otlet zkomplikoval definici dokumentu, když přišel s myšlenkou, že jakýkoli předmět nezávisle na záměru, který stál za jeho vytvořením, lze považovat za dokument. Briet poznamenává, že aby byl předmět dokumentem, musí být jako dokument vědomě využíván. Dává zde příklad antilopy, která, zatímco žije svobodně v divočině, není dokumentem, ale je-li chycena a umístěna do zoo, stává se předmětem studia a tudíž dokumentem. Podle Briet musí dokument sloužit jako "důkaz nějaké skutečnosti". Dokumentace se tedy zabývá více formáty a překračuje tak hranice knihovnictví.