Paměť

Paměť je schopnost vštěpovat si, uchovávat a vybavovat informace o předchozích zkušenostech. Je přepokladem možnosti učení a na jejím základě se formuje identita jedince. Paměť se dělí jednak podle délky doby uchování zapamatovaného na senzorickou, krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou; dále podle formy ukládání informací na vizuální, akustickou, sémantickou atd.

• Mezi první výzkumníky paměti patřil něměcký učenec Hermann Ebbinghaus a britský psycholog Frederic Bartlett.

Fáze paměťového procesu

• Kódování (vštípení) je transformace senzorických vstupů do podoby mentální reprezentace, kterou lze uložit do paměti. Je buď záměrné nebo bezděčné.
• Retence (uchování) je proces uchování zakódované informace po různou dobu. Vštípení i vybavení může být bezděčné i záměrné.
• Reprodukce (vybavení) je vyhledání informace v dlouhodobé paměti a její vyvolání do vědomí, zejména když ji potřebujeme.

Druhy paměti

Senzorická paměť

Senzorická (ultrakrátká) paměť slouží k prvotnímu posouzení důležitosti, kdy důležité je dále zpracováváno krátkodobou pamětí. Dle využití smyslů ji lze dále dělit např. na ikonickou a echoickou. Její existenci potrdil svými výzkumy americký psycholog George Sperling (1960). Informace se zde uchovávají do 2 sekund.

Krátkodobá paměť

Krátkodobá (pracovní) paměť je vědomá aktivní část paměti, ve které se odehrává většina psychických procesů (např. řešení aktuálních problémů). Mezi její dvě hlavní funkce patří: uchování materiálu, který je potřeba na krátkou dobu, a slouží jako pracovní prostor pro mentální operace. Rychlost rozpadu obsahů krátkodobé paměti se odhaduje mezi 15 až 30 sekundami.

• Americký psycholog George Miller tvrdí, že kapacita krátkodobé paměti je 7±2 smyslupných jednotek (ang. chunks) - též známo jako Millerovo magické číslo.

Dlouhodobá paměť

Dlouhodobá paměť slouží k uskladnění obrovského množství informací. Tradičně se předpokládá, že proces konsolidace pamětních stop trvá přibližně 30 minut. Údaje do ní přecházejí na základě memorování či sémantického kódování (zapamatování si významu slov). Rozděluje se na dva hlavní subsystémy: explicitní a implicitní paměť.

• Explicitní (deklarativní) paměť – údaje sem musí projít vědomím, uchováváme zde životní události a znalosti o světě, obsahy lze verbálně popsat

1. epizodická – uchovává události z našeho života, různé formy representace
2. sémantická – obsahuje fakta, poznatky o světě, ale i schémata (rámce) (Bartlett) = soubory propojených informací podle kterých interpretujeme neúplné informace a scénáře (Schank, Abelson) = zobecněné osobní zážitky – epizody (např. postup činností při obědě v restauraci)

• Implicitní (procedurální) paměť – ukládání probíhá bez účasti vědomí, údaje jsou obtížně verbalizovatelné, většinou senzomotorické dovednosti
• subsystémy implicitní paměti:

1. senzibilace – „priming“ = zcitlivění vůči relativně novým podnětům,
2. procedurální paměť – zajišťuje formování dovedností a návyků,
3. jednoduché klasické podmiňování – emoční a pohybové,
4. neasociativní učení = aktivace reflexních drah

• další druhy a typy paměti:
  • J.P. Guilford – vizuální paměť, auditivní p., paměť pro ideje, mechanická p., paměť pro významy, p. pro prostorovou pozici, p. pro časové uspořádání
  • paměť podle smyslových modalit: chuťová, čichová, vizuální, sluchová atd.
  • typy paměti:
    • a) názorná (zapamatování smyslových zkušeností - vizuální, sluchová...)
    • b) slovní (zapamatování slovních vyjádření)
    • c) emocionální

Optimalizace paměťového procesu

• kvalita zapamatování je ovlivněna:
  • věkem (dětská amnézie – Freud se domníval, že si rané zážitky nepamatujeme kvůli jejich nepřípustné, nežádoucně-sexuální povaze, dnes je dětská amnézie vysvětlována neurofyziologicky – hippokampus, jehož činnost je pro zapamatování podstatná, v raném věku ještě není dozrálý
  • vztahem k paměťovým obsahům (emočním, motivačním, ale i kognitivním – např. začlenění do předchozí struktury poznatků),
  • metodou učení (mechanické memorování, využití mnemotechnických pomůcek atd.)

Zkreslování vzpomínek

• rekonstrukce – doplnění bílých míst pravděpodobnými údaji
• konstrukce – nový psychický obsah na základě zkušeností nebo informací zvenku – konfabulace
• syndrom falešné paměti – informace z vnějších zdrojů jako vlastní vzpomínky (kryptomnézie – neúmyslný plagiát)

Teorie a příčiny zapomínání

• pamětí a zapomínáním se zabýval Ebbinghaus už v 19. století. Učil se smyšlená, nesmyslná slova a odvodil křivku zapomínání podle času, který byl vždy potřeba k znovu-naučení. Zapomínání je podle jeho křivky zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje. Dávno před Millerem a jeho "magickým číslem" odvodil kapacitu krátkodobé paměti 5 až 7 prvků.
• teorie rozpadu pamětních stop: naučené stopy se bez reaktivace rozpadají, nervové spoje pak vytvářejí nové pamětní záznamy
• účelné zapomínání: odstraňujeme nepřesné/nepotřebné/chybné údaje z paměti, těmto údajům věnujeme menší pozornost než těm důležitým, rychle zapomínáme například pravidelně se opakující zážitky a každodenní činnosti
• teorie interference (střetnutí pamětních stop): podobné duševní obsahy uložené do paměti vedle sebe působí rušivě, dochází ke střetu pamětních stop a potížím při vybavování
• proaktivní útlum = potíž při vybavování nových znalostí kvůli starším, retroaktivní = vybavení starších poznatků narušují novější
• represe (vytěsnění): Freud: vytěsnění udržuje nepřijatelné psychické obsahy mimo vědomí a způsobuje "zapomnění"
• teorie ztráty vodítek: informace jsou v paměti utříděny do kategorií v sémantické síti, spoje mezi kategoriemi pak usnadňují vybavování, zapomínání = nemožnost najít informaci v síti dlouhodobé paměti – způsobuje fenomén "mám to na jazyku".

• Bartlett: zapamatováváme si smysluplné obsahy (příběhy), naše zapamatování je mnohdy vágní a neúplné, vybavování je rekonstrukcí schémat založených na starších poznatcích, paměť výrazně ovlivňují sociokulturní faktory

Použitá literatura

• Nakonečný, M. (2011). Psychologie: přehled základních oborů. (Vyd. 1., 863 s.) Praha: Triton.
• Nolen-Hoeksema, S. (2012). Psychologie Atkinsonové a Hilgarda: [Orig.: Atkinson & Hilgard's introduction to psychology]. (Vyd. 3., přeprac., 884 s., Přeložil Hana Antonínová). Praha: Portál.
• Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. (Dotisk 1. vyd., 472 s.) Praha: Academia.

Externí články

Millerův článek z roku 1956: http://psychclassics.yorku.ca/Miller/