Rozhovor s Rudolfem Vlasákem

Jak jste se dostal ke svému povolání? Co vás vedlo k jeho studiu?

Po absolvování obecné školy jsem šel na "gympl". Já vždycky říkám, že pamatuji ještě praprimu osmiletého gymnázia. Rodiče mě přihlásili, když jsem byl chlapeček po páté třídě obecné, do tehdy slavného gymnázia v Křemencové ulici – do takzvané Křemencárny. Studovali zde kdysi i Voskovec a Werich, byla to slavná bouda - boudou se nazývala tenkrát skoro všechna pražská gymnázia. Po roce (po Únoru 48) první čtyři ročníky gymnázií najednou zrušili, všechny nás rozpustili do Vršovic, Strašnic, Bubenče a tak dále, do jednotné školy, kde jsme měli dodělat zbylé tři ročníky. Pak jsem opět nastoupil do gymnázia. Původně šlo o čtyřleté gymnázium, ale ve třeťáku nám oznámili, že jdeme k maturitě, protože se z něj dělá jedenáctiletka a já jsem se najednou v těch 17 letech měl rozhodnout, kam si dám přihlášku. Mimochodem - tam jsem maturoval se Zdeňkem Svěrákem a byla s ním už tenkrát často báječná legrace. Docela mi šla deskriptiva a takové věci, ale čeština taky. Psal jsem básničky, ale zároveň jsem trochu uměl i technicky zaměřené předměty, tak jsem se jako kamarád (tenkrát to bylo docela módní) přihlásil na techniku. Bavila mě architektura, neuměl jsem ale dost dobře kreslit, tak jsem se přihlásil na pozemní stavitelství a pak jsem teprve zjistil, že to není o domech, ale stavba železnic, silnic a tak podobně. Nicméně psal jsem básničky a zajímala mě literatura, tak jsem si řekl, že tady tu školu dělat nemůžu a kamarád, který už tady na fakultě (tehdy filologické) studoval historii, mi povídal: „Hele, tady je takovej zajímavej obor - Knihovnictví a čeština“. Tak jsem se přihlásil a vzali mě. To už tady byl pan docent Jaroslav Drtina – který to tady vlastně založil, tohle výročí je výročím toho, co on založil – Katedru knihovnictví na filologické fakultě. No a tak jsem se dostal na tenhle zajímavý obor – Knihovnictví, s kombinací buď čeština, nebo technologie. Už tenkrát ten pan docent Drtina věděl, že to knihovnictví potřebuje nějakou technologii, protože má sloužit i technologickým oborům. Takže mi jako bývalému studentovi techniky nedali češtinu, ale Knihovnictví a technologii a já jsem potom musel chodit i na technologické předměty na Vysokou školu ekonomickou, ale stále jsem chtěl tu češtinu, respektive literaturu. Takže jsem se přihlásil ještě na obor Čeština a měl jsem tři obory. Všechno mě to bavilo, a tak jsem tu školu nakonec vystudoval s červeným diplomem, vyznamenáním. Postupně jsem totiž zjišťoval, že ta čeština je vlastně nejen literatura, ale hodně lingvistika, a ta že je dobrá i pro znalosti, jak se vytvářejí selekční jazyky, a v té lingvistice byl nový směr, jak formulovat předmětová hesla a deskriptory a že se to dá dělat lingvistickou analýzou... no, takže tím jsem se dostal k té části oboru, která mě zaujala.

Myslíte si, že kdybyste měl možnost, volil byste toto povolání znovu?

No jistě! Ale pozor, on ten obor je velmi různě v různých zemích a v různých společenských sférách chápán. Skutečně začal knihovnictvím a stále se o knihovnictví jedná, ale máme tu navíc jakési nadstavby. Právě v těch nadstavbách, které si nejprve vymysleli Belgičané La Fontaine a Otlet jako "le documentation", a v dalších, se knihovnictví někdy pomalu vytrácelo a někde i vytratilo. Ještě je nutné říct, že je tady například velký rozdíl v chápání našeho oboru mezi kontinentální Evropou a anglo-americkým světem. Kontinentální Evropa náš obor chápe paradoxně podobně jako země dálného východu – Japonci, Číňani, kteří dosud mají jako hlavní v našem oboru nejen národní knihovny, ale současně i národní vědecko-informační centra, jejichž součástmi jsou samozřejmě také vědecké knihovny. V té (původně) dokumentalistice vedou samozřejmě Německo s Francií a Španělskem.

Jaký je váš vztah k ÚISKu?

Vyštudoval jsem tedy tu katedru a šel na dva roky na vojnu. Pak už jsem pracoval mimo jiné hlavně jako projektant automatizovaných informačních systémů. Po smrti docenta Drtiny převzal vedení katedry Jiří Kábrt, profesor Jiří Cejpek, tehdy na katedře jako docent, nebyl brán jako zrovna manažer, ale vědátor. Kábrt převedl katedru i přes bouřlivá léta osmašedesátého roku a pak husákovské normalizace a zvýšil její postavení v rámci fakulty jako Katedry vědeckých informací a knihovnictví. On byl v té jejich partaji, ale zkrátka a dobře to s nimi tak nějak dobře koulel. V roce 89 přišel Jiří Cejpek, Kábrt odešel. S Jiřím Cejpkem jsme byli přátelé, oba v té totalitní době s politickým škraloupem a tudíž pro univerzitu nepřijatelní, ale mohli jsme psát, publikovat, oba jsme působili ve vědecko-technických informacích. Jednou, v té revoluční době v 89. roce, se mě Jirka zeptal, jestli bych s ním nešel tu katedru dělat, a já jsem řekl, že jo. Byl o osm let starší než já, takže jsme se domluvili, že to ještě nějaký čas bude vést. Já jsem na katedru přecházel postupně od 90. roku, ještě do roku 1997 jsem působil jako vědecký tajemník Národního informačního střediska ČR. Významnou roli na katedře do roku 1994 zastávala paní profesorka Marie Kőnigová jako zástupkyně vedoucího. S Jiřím Cejpkem jsme zavedli nová studijní zaměření, existující doposud, a začali čilou mezinárodní spolupráci se západními zeměmi, což bylo do té doby tabu… V roce 1994 jsem vedení od tehdy už profesora Cejpka převzal, Marie Kőnigová se stala proděkankou pro studium. Byl jsem prakticky už od vstupu do praxe po studiích zapálen pro nové technologie. Jakmile jsem se ujal vedení, všem jsem nařídil, že budou mít e-mailovou adresu a jakou ji budou mít (jméno, tečka, příjmení, zavináč a pak společné ff.cuni.cz). Byly jsme tehdy jen dvě katedry, které si vynutily internet a počítače – my a docent Petr Vavroušek, který studoval civilizace blízkého východu. Už nešlo o knihovnictví a dokumentaristiku, to už začínalo něco, co se později prosadilo jako e-Government. Byla tady nabídka a poptávka po specialistech pro informační systémy veřejné správy, podnikový management, nová média, ale také pro klášterní a jiné, historií proslulé knihovny a po novém pojetí knihoven veřejných (dříve lidových). Na druhé straně se ohlásily metody zvané competitive intelligence, vlastně takové pokračování dokumentalistiky a rešeršních úloh ve vědecko-technických informacích a v podnikovém informačním managementu. Tohle všechno tady bylo, říkal jsem si, že jsme skutečně už veliký obor, tak proč bereme jenom 17 studentů, a to jen z asi 90, kteří se k nám hlásí!? Tak jsem obeslal výstavy pro nábor studentů na vysoké školy a najednou jsme byli jako ÚISK velký ústav a měli jsme časem až přes 500 žádostí o přijetí. Také jsme se na FF stali jedním z prvních oborů, které měly podle Boloňského procesu rozdělené studium na bakalariát a magisteriát. Ale největší problém, se kterým zápolili už profesor Kábrt a po něm i profesor Jiří Cejpek byl, že jsme ještě nebyli uznáni jako obor s akreditací doktorského studia (už před rokem 89 ani pro CSc.) Trvalo mi to až do roku 96, než jsme to získali! Byl to obrovský boj s tehdejší akreditační komisí... A konečně se mi podařilo využít příležitosti dostavění moderní budovy UK v Jinonicích a jako „velký obor“ jsme zde získali na přelomu století celé patro a ještě jednu ze sedmi velkých počítačových učeben. Bylo to mimo jiné ovoce mých přátelských vztahů s tehdejším rektorem, profesorem Ivanem Wilhelmem, a také s Ústavem výpočetní techniky UK.

Když jste studoval, jak probíhala výuka? Měnila se nějak skladba předmětů v průběhu studia nebo v porovnání se současnou dobou?

To jsou nebe a dudy, to se nedá téměř srovnat – např. tenkrát se psalo křídou na černou tabuli!

Jaký byl společný studentský život?

Především divadelní a kolejní! Měli jsme kolej 5. května poblíž "Jiřáku", ale protože jsem byl Pražák, tak jsem chodil spát domů, někdy ovšem taky ne, někdy jsem na té koleji zůstal - kvůli nekonečným diskusím, samozřejmě při pivu, někdy i vínu a kouření cigaret, tehdy jsme žádné drogy neznali. A také jsme hráli, ovšem hlavně zkoušeli, ochotnické divadlo, hlavně se studenty novinařiny a také s geofyziky z Přírodovědecké fakulty.

Měl jste možnost vycestovat do zahraničí? Nějaké kontakty?

Jednou. Katedra v čele s docentem Drtinou si vyjednala takovou jakousi vzájemnost s katedrou na Humboldtově univerzitě v Berlíně, Němci přijeli k nám a my jsem jeli potom do Německa.. a já jsem poprvé v životě viděl moře ve čtvrtém ročníku studia, to byl úžasný zážitek.

Jaké byste stanovil významné historické etapy ve vývoji oboru, které jste měl možnost zažít, účastnit se jich?

U nás novou a skutečně významnou etapu vývoje podnítily počítače ke konci 60. let a na začátku 70. let už jejich využití ve funkci "magnetopáskové služby" a návazné rešerše SDI, a na přelomu 70. a 80. let i rešerše on-line, pak už, po roce 89, renesance knihovnictví vstupem počítačových systémů a odideologizací , v 90. letech už samozřejmě internet, v novém století e-Government a pak také "totální digitalizace" a "globální informační společnost", "cloudy" a "big data"…

Navštěvoval jste v roce 1948, 1950 knihovnu? Jak jste vnímal roli knihovníka ve společnosti?

No, to byla ta hodná pani ve vršovické dětské knihovně, která mi půjčovala knížky. Trošku později, možná už těsně po roce 1950, jsem začal chodit do lidové knihovny pro dospělé, i když mi bylo teprve čtrnáct let. To už byly doby, kdy mi jeden starší kamarád říkal, co bych si měl přečíst a půjčovat. Hodně jsem si půjčoval Balzaca a Maupassanta, ale to už jsem byl zase gymnazistou…

Kam se podle vás bude obor v budoucích letech vyvíjet?

Já to řeknu takhle: Za totality bylo heslo Sovětský svaz náš vzor… a když se to převrátilo, tak jsem zjišťoval, že je to vlastně Amerika náš vzor. Přitom pro náš obor USA jediným vzorem není! Amerika je vzor pro část toho našeho oboru, která se týká knihovnictví. Jenže knihovna je jen čtvrtina ne-li pětina našeho oboru! Ostatní je to, co vzniklo z dokumentace - vědecko-technické informace, podnikové informační systémy, informační management, informační správa, e-Government a nová média… Takhle to je, ten náš obor si nesmí vzít jako vzor pouze USA. Náš obor by měl více sledovat Evropu, jak už jsem zmínil, Francii a Německo. Měl by se vyvíjet v celé své šíři.. my jsme obor velice, velice široký, který se zabývá institucionalizovanou a dokumentovanou komunikací informací ve společnosti z různých hledisek - my jsme obor, který používá další různé obory k tomu, co je jeho jádrem. Nejsme složeninou různých oborů.

Co byste popřál ÚISKu do dalších 65 let?

Především nějakého spřízněného a náš obor chápajícího děkana. V druhém bodě prosazování toho, že nejsme jenom knihovníci. Protože tady na FF kolegové mají problém, neboť vědí, co to je knihovna a k čemu ji potřebují.. nevědí nic o vědecko-technických informacích, o rešerších.. humanitní vědci mají čas sami si najít a sehnat literaturu.. ale co takový lékař, chemik, biolog a zejména pracovník v technickém vývoji? Na internetu si to sám nevygoogluje, protože podstatné dokumenty jsou za hesly v serverech, kam Google nemůže. Ale co bych přál ÚISKu hlavně – vrátit se k jeho postavení na fakultě a univerzitě z minulých desetiletí…

Autoři rozhovoru

Lucie Šafářová, Veronika Nováková, Alžběta Lutzová a Petr Matička

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví