Lidská duše v nazírání Platonově

Platón (427 - 347 př.n.l.)

• vlastním jéne Aristoklés, přezdívka Platón pocházela od učitele gymnastiky a souvisela s řeckým slovem PLATYS (=široký)
  
• pocházel z rodiny patřící mezi athénskou aristokracii
  
• dostalo se mu znamenité výchovy - věnoval se výtvarnému umění, hudbě, skládal oslavné dithyramby, úspěšný byl také v atletice
• chtěl se věnovat politické kariéře, když poznal Sókrata, rozhodl se zasvětit život filozofii

• po smrti Sókrata hodně cestoval - navštívil mimojiné Egypt, jihoitalské Tarento i Sicílii, kde pobýval na dvoře syrakuského vládce Dionysia I. - zde se opakovaně a neúspěšně pokoušel realizovat své představy o rozumné správě věcí veřejných

• okolo roku 387 př.n.l. zakládá vlastní filozofickou školu Akadémie, která fungovala nepřetržitě téměř 900 let. Velký důraz se kladl na matematiku, nad vchodem byl umístěn nápis: Nevstupuj, kdo neznáš geometrii.

• všechny spisy Platóna se zachovaly a byly přeloženy do češtiny, většinou mají podobu dialogu (kromě Obrany Sókrata a Listů), mězi nejznámější patří: Prótagoras (o výchově k ctnosti a mravnosti), Ústava (o společenských zřízeních), Faidón (o nesmrtelnosti duše), Symposion (o kráse a lásce), Faidros (O kráse a idejích), Parmenidés (o teorii idejí)

Lidská duše v nazírání Platónově

1. TEORIE IDEJÍ

• Platón je toho názoru, že pouze svět nehybných, věčných a stále identických idejí je světem pravým, zatímco svět pohybujících se, proměnlivých a přechodných smyslových věcí je světem druhotným a odvozeným z nadžazeného světa idejí.

IDEJE = nadmyslová jsoucna, která existují nezávislé na člověku a jeho mínění. Jen idejím přísluší pravé bytí.

,,Ideje jsou stále v témž stavu, jsou to, co stále jest a vzniku nemá, kdežto smyslové věci kolem nás, které jsou jen předmětem ménění s pomocí počitku bez účasti rozumu, jakžto něco, co vzniká a zaniká, nikdy nemají pravé jsoucnosti''.

• Tento postoj bývá nazýván jako IDEALISMUS

2. DUŠE

• Platón věřil jako pythagorejci ve vtělování a nesmrtelnost duše - tento názor rozvíjí mýtus uvedený v dialogu Faidros:

Lidské suši byla dána možnost, aby se před spojením se smrtelnými těly účastnily jízdy bohů po nebeské klenbě. Zde je možnost dívat se v nadsvětí na to, co je vskutku jsoucí: na pravou spravedlnost, pravou rozumnost, pravé vědění. Jen bohům je však dáno plně se sytit tímto pohledem. Duše má totiž podobu jakési srostliny vozataje, jímž je rozum, a dvojspřeží okřídlených koní, jimiž jsou nižší duševní složky - poslušnější kůň představuje vůli a emoce, vzpurný kůň smyslovou žádostivost. Zatímco vozy bohů jezdí v harmonické pohodě, rozumem dobře řízeny, vozatajové lidských duší musí zápasit s nevorností svých koní, jež vozy strhuje dolů...Nakonec odcházejí neúčastny oné nádherné podívané na pravá jsoucna a po odchodu se nasycují pouhým míněním. Duše, které toho spatřily nejvíce, vcházejí do zárodku budoucích filozofů; ty, které toho shlédly méně, vtělují se v krále, pak postupně v ekonomy, lékaře, věštce, básníky a nakonec ty, které se k pravému poznání povznesly nejméně povznesly - v demagogy a tyrany (odkaz na Dionysia I.)

Tento příměr byl později užíván k rozlišení rozumu, vůle (citů) a pudů a podle některých autorů (J. Pieter) jde o jeden z prvních psychodynamických modelů.