Psychologie života

Ludwig Klages (1872-1956)

• Zabýval se nejprve grafologií, kterou učinil součástí psychologie tím, že ji založil na nauce o charakteru člověka (=charakteroogie) a nauce o výrazu, jeho afektů a tendencí.
• Osoba je pro něj bojištěm, kde se utkávají dva nepřátelé: život a duch.
• Klages se vrací do minulosti, kdy ještě nepřevládal duch jako nyní.
• Rozlišuje duši, jejíž vlastností je prožívání, a ducha - ten se projevuje vědomou pozorností, chtěním a vědomím sebe. Uvědomění a prožívání se nemohou vyskytovat pospolu.
• Dříve podle Klagese převažovalo prožívání, při němž může být člověk stržen tak, že zapomene na sebe; vrcholem prožívání je pak extáze. Poté začal být kladen důraz na vůli a morálku (Sokrates, Herakles, křesťanství), s nímž vpadl do života duch jakožto rušivý činitel.
• V životě neporušeném duchem je rytmus, zatímco duch rytmus narušuje. Ducha považuje tedy za princip ničivý, člověka přivádí k mrtvé mechanizaci, jež nakonec vyhubí život na Zemi. Tento vpád ducha a jeho řádění vidí v mnoha oblastech moderní civilizace – geometrie velkoměst a silnic, strojové chování domácích zvířat, měření bohatství na papírové peníze, honba za rekordy, ničení přírody, zánik lidového umění, uniformizace výrobků i lidí atd.
• Duch sídlící v životě představuje sílu namířenou proti životu; život, pokud se stal nositelem ducha, se brání instinktivně.
• Podstata dějinného procesu lidstva (pokroku) je vítězně postupující boj ducha proti životu s koncem, který se dá logicky vysoudit, totiž zničením života'.
• Dualismus života a ducha je podrobněji rozveden v trialismu těla, duše a ducha. Tělo a duše tvoří dohromady život, duch je jim protivníkem. Tělo a duše však nejsou nezávislé substance, jsou to dva póly téže živé skutečnosti – tělo je jevem duše a duše je smyslem jevu těla. Tento smysluplný vztah má i svoji fyziognomii (výraz) a projevuje se i v pohybech, jejichž fixaci představuje např. rukopis. Odtud je odvozena Klagesova symbolisticky pojatá teorie výrazu a grafologie.
• Z rozporu mezi duší a duchem je pak odvozena jeho teorie charakteru.
• Dynamika charakteru je dána poměrem dvou tendencí: na straně ducha je to sebeprosazování a na straně duše oddání se. Duch, rozštěpující přirozenou jednotu duše a těla je to, co se vykazuje jako myšlení v pojmech, soudech a úsudcích, zatímco duše se projevuje jako prožívající. Jde tu tedy o protiklad mezí pojímáním a prožíváním.
• Projevem ducha je vědomí, projevem duše pak (v krajní formě) extáze. Duše je v životě přítomna, duch přistupuje zvnějška. * Ve vědomí se subjekt a objekt rozděluje a vzniká čitatelná a měřitelná „věc“, v prožívání se naopak subjekt a objekt sjednocují.
• Rozštěpující činnost ducha vede ke vzniku sebevědomí (subjekt prožívá sebe sama jako objekt); tak se vlastně formuje osoba jako „centrum života a ducha“; tj. jako duši či životu se odcizující subjekt.

Odkazy

Použitá literatura

• Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.

Charakterologie: Chceme-li jednoho člověka psychologicky odlišit od druhého, musíme si všimnouti, jak se po této stránce lidé liší. Musíme se zabývat charakterovými znaky jednotlivce. Klages rozlišuje několik významů pojmu charakter: normativní, obecný (např. charakter krajiny) a psychologický (charakter osobnosti). Charakter je určen tektonikou (výstavba v užším dynamickém smyslu) a inventářem. Inventář pak vytvářejí: 1. látka (kvantitativní aspekt, který vyjadřují např. schopnosti, ale i bohatost či chudost elementárních obsahů prožívání, rozsah pozornosti a další); 2. kvalita charakteru (určována popudy dvojího druhu, k oddání se a k uplatnění se); 3. struktura charakteru (vyjadřující vztah mezi popudem a útlumem, tj. zejména vzrušivost citů a vůle). Zdroje vlastností charakteru jsou duševní a tělesné (nejsou vázány na „já“ a mohou být nevědomé) a duchovní (jsou vědomé, mají vazbu k „já“, jsou to akty chápání a vůle). Osou charakteru jsou popudy, které v kombinaci s výše uvedenými aspekty kvality charakteru a jeho zdroji dávají sklony (sebeuplatňování, sebeobětování, sebeprosazování...) Klages popsal mnoho charakterových vlastností a typů, ale často s velmi svérázným pojetím. Proto se jeho dílo stalo spíše inspirací než přímým „učivem“. Výraz vyjadřuje duševní uspořádání jedince: každý tvar a pohyb těla jsou symbolem tohoto duševního stavu. To platí i pro pohyb fixovaný v rukopise. (Nakonečný 79-81) Nauka o výrazu: Poznání duševního dění druhého člověka děje se na základě jeho projevu. V širším smyslu jsou všecky pudové pohyby živé bytosti pohyby výrazovými. Ve výrazu zříme duši druhého člověka. Výrazové pohyby se mohou skládati s jinými životními pohyby. Jinak běží pes ke psu, jinak utíká před nebezpečím. Podle běžného pojetí psychologů pozorujeme těla druhých lidí a z tělesných projevů soudíme na jejich duševní stav. Výrazové pohyby jsou charakteristické pro člověka jako celou osobnost, ale na prvém místě vyjadřují přítomný stav člověka, a to cit. V psychologii se běžně mluví o výrazech citu. Klagesova teorie výrazu je stručnš formulována: „Výraz je podobenstvím jednání“. Nauka o výraze je podkladem Klagesovy charakterologie, neboť výraz osoby je nejdůležitějším pramenem poznání charakteru. (Psychologie XX. století, V. díl)