Knihovny ve starověkém Římě

O založení první veřejné knihovny rozhodl Gaius Julius Caesar. Knihovnu měl vést Marcus Terentius Varro, autor nejstaršího známého spisu o knihovnách "De bibliothecis" (nedochováno). Caesar nestihl svůj plán uskutečnit, ale po jeho zavraždění knihovnu založil Asinius Pollio v roce 39 př. n. l. Vybudoval první veřejnou knihovnu v chrámu Svobody na Aventinském pahorku v Římě. Následovalo otevření dalších veřejných knihoven: V paláci na Palatinu v roce 33 př. n. l. vybudována Augustem, měla sál pro 600 osob, oddělení řecké a latinské literatury, zničena požárem v roce 363. Na Martově poli vybudována Augustem další knihovna na počest jeho sestry Octavie nazvaná Octavianská. Velkolepá knihovna Ulpia založená vladařem Traianem měla dva sály oddělené trajánskými sloupy. Římské veřejné knihovny měly pravidelnou půjčovní službu a kromě prezenčního studia umožňovaly i absenční výpůjčky. Vedoucími knihoven byli prokuratorové - významní učenci a básníci, knihovníky byli propuštění otroci, kteří se nazývali librarii. Byly budovány u chrámů nebo v chrámech, ve veřejných lázních a v domech mecenášů. Rozlehlé knihovní sály zdobily sochy a sloupy, měly promyšlené osvětlení. Díla uchovávaná v knihovnách se dělila na řecká a antická a byla oborově tříděna. V Římě se také poprvé projevila určitá specializace knihoven. Kromě veřejných knihoven začaly v době Augustově (27 př. n. l. - 14) vzkvétat také soukromé knihovny. V Herkulaneu - městu pohřbeném pod sopečným materiálem, byla při vykopávkách nalezena knihovna v domě bohatého Římana Cornelia Pisona Cesani. Obsahovala 2.000 papyrusových svitků uložených v pouzdrech na policích. Po pádu římské říše barbaři zničili veškerou kulturu a díla antických autorů dnes známe pouze z opisů.[1]