Základní prvky informační ekonomiky

Informační ekonomikace je ekonomika, v níž díky velkému rozvoji informačních a komunikačních technologií vzrůstá její propojenost, zvyšuje se její komplexita, vzrůstá množství informací v ní generovaných a zpracovávaných, což vše v důsledku vede k vyšším nárokům na schopnosti jednotlivých ekonomických subjektů efektivní informace vyhodnocovat a tedy na znalostní bázi těchto subjektů.

Marc Porat ve své práci z roku 1977 "Informařní ekonomika: definice a měření" definoval definoval tři základní kategorie, který rozdělují informační sektor podle hlavních druhů informačních aktivit. Marc Porat také vymezil, které oblasti povolání patří do jednotlivých sektorů. Jak shrnuje Vlasák, Porat na základě prolnutí obou výše uvádíných kategorizací dospěl k typologii povolání, která zařadil do informačního sektoru.

1. Primární informační sektor zahrnující všechny osoby pracující v organizacích, jejichž produkty a služby jsou výhradně informační, neboli jde o produkci informačních komodit s cílem jejich prodeje na informačních trzích. Do této kategorie spadají producenti a distributoři poznatků.
2. Sekundární informační sektor zahrnující pracovníky ve všech ostatních organizacích, které ve svých aktivitách alespoň zčásti uplatňují informační služby nebo informační produkty. Do této kategorie spadají analytici, průzkumníci a koordinátoři v oblasti trhu a zpracovatelé informací.
3. Neinformační sektor, tedy organizace, které neuplatňují vůbec informační služby a informační produkty. Avšak tím, že zajišťuje obsluhu zařízení a také technický servis pro potřeby činností vyvíjených prvními dvěma kategoriemi, poskytuje pracovní příležitosti pro různé typy informačních povolání. Do této kategorie patří pracovníci obsluhující "informační stroje".

Současná informační ekonomika

Manuea Castells, který již na počátku 90. let analyzoval hlavní trendy, jež vedly k utvoření ekonomiky, již sám nazval „informační“ zdůrazňuje 5 atributů současné ekonomiky:

1. Stále více důležitá úloha aplikované znalosti a informace (vzrůstá zásadně spolu s rostoucí komplexitou a produktivitou ekonomiky);
2. Posun od materiální produkce k činnostem zpracování informací (v poměru k HDP i struktuře zaměstnanosti);
3. Zásadní transformace v organizaci produkce a ekonomických činností obecně. Posun od standardizované masové produkce k flexibilní zákazníkem určované produkci a od vertikálně integrovaných, rozsáhlých organizací k vertikální desintegraci a k horizontálním sítím mezi ekonomickými jednotkami (neznamená nutně větší roli malých a středních podniků v ekonomice, naopak – velké korporace mění svou vnitřní strukturu směrem k decentralizovaným a flexibilním síťovým strukturám a jsou schopny dále koncentrovat ekonomickou moc;
4. Globalizace ekonomiky. Ačkoli národní státy jsou stále zásadním faktem, s nímž je třeba počítat při analýze ekonomických struktur a procesů, je důležité, že základní jednotkou ekonomického zkoumání, stejně jako referenčním rámcem ekonomických strategií, už nemůže být jen národní ekonomika. Konkurence je globální, nejen pro velké korporace, ale také malé a střední podniky, které se do světových trhů zapojují pomocí svého napojení na sítě. Světová ekonomika je tak stále více jedinou jednotkou;
5. Revoluce v IT, spolu s navazujícím zásadním pokrokem ve vědeckém zkoumání v dalších oblastech (biotechnologie, nové materiály, obnovitelné zdroje atd.) transformují materiální základnu našeho světa. Pokrok v telekomunikacích vytvořil materiální infrastrukturu potřebnou pro utvoření globální ekonomiky (podobně jako železnice byly základní infrastrukturou pro utváření národních trhů v 19. století). IT ovlivňují pak také produktivitu práce ve všech oborech (nejen v IT sektoru), metody výroby a řízení, umožňují decentralizaci a flexibilitu fungování firem – vytváření síťových vazeb firemních jednotek.