Teoretické základy selekčních jazyků v lingvistice

Verze z 4. 9. 2016, 16:12, kterou vytvořil Jan.Stejskal (diskuse | příspěvky)
Stránka ve výstavbě
Inkwell icon - Noun Project 2512.svg Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Prosím dodržte lhůtu pěti dnů od doby, kdy byla tato zpráva vložena (přesné datum vyhledejte v historii). Poté neváhejte šablonu odstranit. Inkwell icon - Noun Project 2512.svg


Lingvistika, neboli jazykověda, je věda o jazyku, jeho struktuře, vztahu k myšlení a skutečnosti[1]. Selekční jazyk může být definován jako řízený soubor lexikálních jednotek vybraných z přirozeného jazyka a užívaných k vyjádření témat dokumentů[2]. Vlastnosti jazyka, jazykových prvků a vztahy mezi nimi výrazně ovlivňují způsob tvorby a používání selekčních jazyků, včetně nároků na identifikaci termínů použitých v daném selekčním jazyce.

Obecně o lingvistice

Lingvistika studuje jazyk jako systém znaků. V tomto systému jí zajímají:

  • struktura jazyka
  • součásti jazyka
  • pravidelnosti i nepravidelnosti
  • fungování jazyku jako prostředku komunikace[3]

Studovat lze jeden, nebo více jazyků najednou jejich porovnáváním. Jazyky jsou zkoumány v daném momentě, nebo v rámci jejich vývoje. Podle konkrétního předmětu studia dochází k dělení lingvistiky do jednotlivých odvětví.[4]

Moderní lingvistika se datuje od roku 1916, kdy byla vydána kniha Kurz obecné lingvistiky od Ferdinanda de Saussure.[5]

Více informací v samostatném článku.

Jazyk v pojetí Ferdinanda de Saussure

Ferdinand de Saussure

V díle Ferdinanda de Saussure došlo k oddělení mluvy a jazyka. Jazyk je systémem jazykových znaků, které mohou být vyjádřeny akusticky pomocí mluvy, nebo graficky pomocí písma. Při mluvení (mluvě) dochází k následujícím procesům:

  1. V mozku mluvčího dochází k asociaci pojmů s akustickými prvky
  2. Mluvidla vydávají zvuky
  3. Naslouchající vnímá zvuky
  4. V mozku naslouchajícího dochází k asociaci akustických prvků s pojmy.

Mluva je tedy procesem v zásadě fyzikálním. Jazyk je do značné míry svázán se společenskými konvencemi. Je však mezi nimi úzká souvislost. Bez mluvy nelze komunikovat jazyk, ale bez jazyka nelze porozumět mluvě.[5]

Jazykový znak

Jazykový znak je základní částí jazyka. Skládá se z označujícího akustického obrazu (může být jen myšlen) a označovaného asociovaného pojmu. Díky používání pojmů označující a označený je Ferdinand de Saussure pokládán i za zakladatele sémantiky.

Vlastnosti jazykového znaku

Jazykový znak kromě toho, že v sobě kombinuje označované a označující, má i další vlastnosti:

  • Arbitrárnost. Neexistuje logická souvislost mezi označovaným a označujícím. Podoba znaku je dána čistě konvencí. I zvukomalebná slova v různých jazycích liší.
  • Lineárnost. Jazykový znak vždy existuje v prostoru a čase. V jiné době a na jiném místě se podoba označujícího akustického znaku může lišit i v rámci nominálně stejného jazyka.
  • Neproměnlivost. Nelze libovolně volit, jaký znak použiji. Kromě výše zmíněné arbitrárnosti rozhoduje například i nutnost držet se daného jazyka komunikace.
  • Proměnlivost. Tato vlastnost souvisí s výše zmíněnou lineárností. V průběhu času dochází používáním jazyka masou mluvčích k posunu mezi označujícím a označovaným. Zatímco lineárnost upozorňovala na časoprostorové ohraničení jazykového znaku, proměnlivost upozorňuje na jistotu změny.[5]

Problematika nejednoznačnosti jazyka

Při obecné komunikaci nám mohou dělat potíže problémy nejednoznačnosti jazyka. Jedná se o situaci, kdy jedna označovaná entita nemá v rámci jazyka jeden označující termín, nebo pokud při flexi (skloňování, časování) dochází k vytváření nejednoznačných tvarů slov. V těchto situacích není snadné rozhodnout, k jakému denotátu konkrétní podoba slova odkazuje.

Vztahy mezi prvky jazyka

Ekvivalence

Jedná se o vztah rovnocennosti, stejné platnosti slov nebo výrazů.

Homonymie

Homonymie znamená souzvučnost. Jedná se o situaci, kdy existují dvě nebo více stejně znějící slova nebo stejně zapisované podoby různých slov téhož jazyka, které však mají různý, nepříbuzný význam.[4]
Např.:
Kohoutek - vodovodní uzávěr, malý samec kura domácího
Zámek - historická stavba, zabezpečení dveří, situace převahy při hokejové hře
Ženu - mám ženu (manželku), ženu si to autem po dálnici, ženu stádo ovcí

Synonymie

Synonymie znamená souznačnost. Jedná se o existenci dvou, nebo více odlišných forem, především slov, s podobným významem.[4]
Např.:
příklad - ukázka - vzor
mnoho - hodně - moc
protože - jelikož - neboť

Antonymie

Vztah dvou slov, jejichž denotáty mají přesně opačný význam.[4]
Např.:
pomalý - rychlý
dobrý - zlý
plný - prázdný
 Vztah antonymie obvykle nezpůsobuje problémy s nejednoznačností. Naopak tento vztah pomáhá definovat význam termínu ve slovnících.

Hierarchie

Hierarchií se označuje vertikální klasifikace jazykových jednotek.[4] Objevují se nám tak termíny nadřazené a podřazené. Mezi nimi platí pravidlo, že nadřízený termín musí plně postihovat termín podřízený. Opačně to však obvykle neplatí.[6]

Asociace

Souvislost jedné formy s jinou, zvláště v paměti, přičemž výskyt jedné usnadní, nebo umožní vybavení druhé. [4]

Koreference

Totožnost reference mezi dvěma, nebo více složkami ve větě, textu nebo vyjádření. Vyjádřena bývá například koncovkou, slovosledem, zájmenem.[4]
Např.:
Viděl jsem Tomáše. Nesl domů knihu. X Knihu si vzala Eva, zatímco Tomáš zůstal koukat do tabletu. - Slovo knihu jednou znamená entitu, kterou si osoba jménem Tomáš odnáší domů a jindy entitu, kterou (možná ten samý?) Tomáš pohrdl.
Karel potkal Ondru. Ani jej nepozdravil. X Karel potkal Ondru. Ten jej ani nepozdravil. - V každém případě nepozdravil někdo jiný.

Možnosti řešení lingvistických problémů

Odkazy

Reference

  1. ↑ Jonák, Zdeněk. jazykověda. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2016-09-04]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000002772&local_base=KTD.
  2. ↑ Balíková, Marie. selekční jazyk. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2016-09-04]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000001625&local_base=KTD.
  3. ↑ HAJIČOVÁ, Eva, Petr SGALL a Jarmila PANEVOVÁ. Úvod do teoretické a počítačové lingvistiky. Praha: Karolinum, 2002. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 8024604701.
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 4,6 ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. Vyd. 4., V Karolinu 2., dopl. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 9788024619460.
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 SAUSSURE, Ferdinand de. Kurs obecné lingvistiky. Vyd. 3., upr., V nakl. Academia 2. Přeložil František ČERMÁK. Praha: Academia, 2007. Europa (Academia). ISBN 9788020015686.
  6. ↑ KUČEROVÁ, Helena. Organizace znalostí [online]. Verze 1.0. Praha: Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK, 2014, 138 s. [cit. 2016-05-29]. Elektronické studijní texty ÚISK. Dostupné z: http://uisk.ff.cuni.cz/listing.do?categoryId=20240

Použitá literatura

Související články

Selekční jazyk
Teoretické základy selekčních jazyků v sémiotice

Klíčová slova

Lingvistika, Selekční jazyk, Jazyk, homonymie, synonymie

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Teoretické_základy_selekčních_jazyků_v_lingvistice&oldid=37644“