Agrese a násilí

Vymezení pojmů

Agrese

• Lze ji chápat pozitivně i negativně.
• Janata rozděluje definice na dvě skupiny:

• V úzkém slova smyslu: Jednání směřujícím k přímému poškození druhého.
• Širší vymezení: Chování člověka, které zahrnuje nejen jednání poškozující ostatní, ale i jakékoliv jednání a chování, které směřuje k dosažení určitých výhod a prosazení cílů, které si člověk naplánoval a kterých chce aktivně a cílevědomě dosáhnout.

• Odborníci se v definicích shodují ve dvou aspektech:

• 1. Je způsobena újma nebo zranění osobě či zvířeti.
• 2. V rámci vyloučení možnosti náhodného poškození nutno do definice zahrnout i záměr agresora způsobit oběti újmu.

• Baron: Agrese je druh chování realizovaného s cílem ublížit či uškodit živé bytosti, která se naopak snaží tomuto chování vyhnout.

Agresivita

• Relativně trvalá charakteristika člověka, který se chová agresivně, podmíněná dvojími faktory. Hrají zde roli jednak faktory biologické, jako jsou například konstituce, temperament, biochemické procesy, individuálnost centrální nerovové soustavy, a jednak učení – především sociální učení a nápodoba.
• Rysem osobnosti, který se projevuje určitou mírou energie a určitými způsoby projevu.

Hostilita

• Postoj, který je charakterizován nepřátelskostí, negativismem, zatrpklostí, odporem a zlostí vůči sociálnímu okolí. Od agresivity se odlišuje tím, že není formována primárně biologicky, nýbrž psychosociálními vlivy.
• Nepřátelský postoj vůči předmětu agrese.

Násilí

• Záměrný pokus fyzicky někomu ublížit.

Hněv

• Je to stenická emoce, jež často doprovází agresi, ale není její podmínkou. Její funkcí je fyziologická příprava organismu pro boj
• Je významnou komponentou dalších emocí, například nenávisti, závisti či pomstychtivosti

Druhy agrese

• Tělesná X Slovní
• Přímá X Nepřímá
• Nástroj k dosažení cíle X Cílem způsobit újmu
• Cílená agrese X Vzteklá agrese
• Obranná X Útočná
• Vyprovokovaná X Nevyprovokovaná

• Instrumentální agrese se objevuje v jednání, které směřuje k dosažení nějakého vnějšího cíle. Takové chování bývá plánované dopředu.
• Emocionální agrese není nástrojem k dosažení cíle, nýbrž je cílem samotným. Jde o případy, kdy potřebujeme ventilovat negativní emoce, které se v nás nahromadily.

Čermák vytvořil typologii o osmi druzích kombinací tří dvojic: aktivní – pasivní; přímá – nepřímá; fyzická – verbální.

• fyzická aktivní přímá – např. rvačka
• fyzická aktivní nepřímá – např. pokud někomu zaplatíme, aby někomu ublížil
• fyzická pasivní přímá – např. bráním někomu, aby dosáhl cíle
• fyzická pasivní nepřímá – např. odmítání splnit kladené požadavky
• verbální aktivní přímá – např. slovní urážky
• verbální aktivní nepřímá – např. šíření pomluv
• verbální pasivní přímá – např. odmítám se s někým mluvit
• verbální pasivní nepřímá – např. pokud se někoho nezastaneme, když ho ostatní kritizují

Orel a Facová zužují agresi na pozorovatelné útočné chování s úmyslem poškodit živého tvora (člověka, zvíře, rostlinu), neživý předmět, překážku, aj. poukazují na dvě velké skupiny agrese, do kterých pak řadí konkrétní formy:

1. Formy přítomné u zvířat i člověka - tyto formy nalézáme u člověka v kultivované podobě.

• Dravčí agrese se u zvířat týká obživy, tedy lovení kořisti, například kočka a myš. Jde o jednání, které má za cíl získat potravu k přežití. V lidském chování je tento druh agrese přítomen dle autorů v jednání motivovaném hmotným ziskem. Jako příklad uvádí kapsáře a zloděje. Méně neobvyklým projevem, který můžeme pozorovat do určité míry i na sobě, je například chování lidí v obchodech, zvláště když je něco zlevněného, či je toho nedostatek.
• Mateřská agrese se týká chránění potomků. Mezi zvířaty můžeme tyto projevy zaznamenat například u slepic, jež chrání kuřata. Mezi lidmi má mateřská agrese mnohem složitější formy. Nejedná se jen o chránění dítěte před fyzickým vnějším ohrožením, ale například i před kritikou ze strany učitelů či okolí, kdy má matka tendence obhajovat své dítě, někdy i nespravedlivě.
• Do samčí agrese zařazujeme takové projevy jednání, jež se odehrávají mezi samci stejného druhu. Jsou podmíněny produkcí testosteronu (u kastrovaných či nedospělých jedinců se neprojevuje) a často se týkají boje o samice. V lidské populaci je tato agrese determinována nikoliv jen vlivy biologickými, ale také kulturně-výchovnými, jež se projevují například zápolením v oblasti sportu.
• Sexuální agrese je taková, jež vzniká během sexuálních situací. Autoři uvádí příklad lva, který během páření může pokousat lvici. U lidí vidí autoři sexuální agresi jako přirozenou a účelnou součást pohlavního styku. Bez této agrese by proniknutí muže do ženy ani nebylo možné. Můžeme tedy říci, že v kultivované formě je běžnou součástí lidského sexuálního chování.
• Stresovou agresi vyvolávají u zvířat nespecifické faktory, mezi něž můžeme zařadit například hlad, žízeň, nebo bolest. Patří sem také strach, jenž může také vyvolat ve zvířeti pocit ohrožení a potřebu se nějakým způsobem bránit. Lidé, kteří se cítí „zahnaní do kouta“, se také uchylují ke stresové agresi, která u nich není jen fyzická, ale také verbální. Pohotovost vedoucí ke stresové reakci zvyšuje u lidí mnoho faktorů – žízeň, hlad, nedostatek osobního prostoru atp. Jako příklad můžeme uvést chování lidí v přeplněných dopravních prostředcích.
• O teritoriální agresi hovoříme u zvířat v případě, kdy brání svá teritoria před vetřelci, kteří vesměs pochází ze stejného druhu. Autoři uvádí, že u lidí se tato forma vyskytuje kultivovaně – staví si ploty, zamykají si své domy a majetek. Je tak jasně vymezeno, že jim tyto věci či místa patří. I na sobě můžeme pozorovat projevy teritoriální agrese. Nelibě například neseme, pokud se nám někdo probírá našimi věcmi, či pokud máme někde oblíbený stůl, a někdo cizí si k němu sedne.

2. Formy přítomné pouze u člověka.

• Ideologická agrese je definována jako „většinou skupinová forma agrese, při které vystupuje skupina „MY“ proti skupině „ONI“ (str. 101)“. Skupinový faktor má velký vliv, neboť působí na sounáležitost skupiny a zvyšuje vzájemnou podporu v páchaném jednání, což má za následek zvýšení síly, nebezpečnosti a tím pádem i zhoršení důsledků takového chování. Motivací takového jednání je snaha o prosazení přesvědčení či prospěchu skupiny, ke které účastníci náleží. Je však otázkou, jestli se nejedná pouze o formu agrese teritoriální, kde je také důležitá hranice my-oni, či stresovou – strach z jiné skupiny lidí, pocit „zahnání do kouta“.
• S přesunutou agresí se setkáváme například v případech domácího násilí. Jedná se o případy, kdy si pachatel, frustrovaný například svou neschopností najít si práci, vybíjí svou zlost na dětech a manželce. Tato přesunutá zloba často nemusí být vědomá.
• Agrese podmíněná psychoaktivními látkami. Objevuje se u uživatelů alkoholu a drog, které mají vliv na vnímání jedince a posilují jeho tělesné a psychické dispozice k agresivitě. Tyto látky nemusí agresivitu přímo vyvolávat, ale zamlžují úsudek a mohou vést k chybným interpretacím okolního chování.
• Psychopatologická agrese. Patří sem agresivní projevy, jež jsou vyvolány projevy psychických onemocnění, jako jsou například halucinace či bludy, které narušují kontakty s realitou. Vyskytují se u osob trpících některými poruchami osobnosti, schizofreniemi, demencemi (především u Alzheimrovy choroby) atd.
• Jednání ve smyslu projevů impulsivní agrese je náhlé a neočekávané. Děje se epizodicky, kdy člověk má potřebu uvolnit ze sebe vnitřní napětí a pohnutky, které v sobě z nějakého důvodu „dusil“. Důležitým znakem je, že následky, které jsou takovým chováním způsobené, často vůbec neodpovídají míře počátečního impulsu. V lidech po takovém impulsivním jednání v prvním okamžiku může nastat úleva, později však uvědomění vede k výčitkám a pocitům viny.

Teorie agresivity

Hypotéza frustrace - agrese

• 1939 publikována kniha Frustration and Agression tzv. yaleskou skupinou - Dollard, Doob, Miller, Mowrer, Sears.
• Tato skupina podnítila výzkum agrese v sociální psychologii.
• Dle modelu je jedinec k agresivnímu jednání motivován pudem aktivovaným frustrací (překážka na cestě k dosažení cíle). Dle původního tvrzení autorů je agrese vždy výsledkem frustrace. → Na základě kritiky revidováno: Frustrace navozuje pohotovost k agresi, ale její projev závisí na dalších okolnostech.
• Agresí míněno jednání, jehož záměrem je ublížit druhé osobě.
• Agrese nemusí být vždy namířena proti příčině frustrace - lze volit náhradní cíl a náhradní reakci.
• Katarze = uvolnění agresivní energie projevením, realizováním agresivních tendencí, případně jinými formami chování.

Efekt zbraně

• Berkowitz a kolektiv ověřovali teorie o vlivu situačních vodítek.
• Samotná přítomnost zbraně v určité situaci obecně navodí extrémnější projev agrese než objekty s negativní konotací. Proto nazváno efekt zbraně.
• Pokusy Berkowitz, LePage (1967): Účastníci měli splnit úkol a jejich výkon byl ohodnocován elektrickými šoky, které vysílal kolega experimentátorů, přičemž se neřídil skutečným výkonem probandů. Cílem bylo vyvolat v probandech různou míru vzteku. Čím více dostali šoků, tím byli rozzlobenější. Ve druhé fázi pokusu měli účastníci posuzovat výkon kolegy experimentátorů také skrze elektrické šoky. V této fázi začali experimentátoři manipulovat se situačními vodítky. Jedné skupině byl dán do místnosti na stolek brokovnice a revolver, ve druhé skupině nikoliv. Pro klidné probandy neměla přítomnost zbraně žádný vliv, zatímco rozzlobení probandi dávali mnohem více šoků v přítomnosti zbraně.
• Později bylo zjištěno, že agresivní vodítka plní funkci kognitivních spouštěčů myšlenek a představ s agresivním obsahem. Působení vodítek s konotací agrese - bez přítomnosti již existující frustrace nebo vzteku - usnadňuje přístup jedince k paměťovým schématům spojeným s agresí.

Teorie přesunu podnětů (transferu excitace)

• Vypracoval Zillmann.
• Excitation-transfer theory.
• Fyziologické nabuzení ovlivněno různými podněty - i např. tělesnou námahou, zprávami-senzacemi, sledováním thrillerů apod. - Takové nespecifické nabuzení může zvyšovat pohotovost jedince chovat se agresivně.
• Různé podmínky vyvolávají celkové nabuzení a v závislosti na způsobu vnímání příčin je nabuzení určitým způsobem označeno a spojeno se specifickou emocí, například vztekem.
• Zdroje nabuzení nespojené přímo s agresí se mohou přičleňovat k aktivaci s průvodními jevy agrese, tudíž ve společném afektu zintenzivní agresivní reakci.
• Lze-li nabuzení připsat zcela jednoznačně neagresivním podnětům, pak bude interpretováno správně a nebude nijak ovlivňovat pravděpodobnost ani rozsah agresivního chování.
• Nárůst agrese v důsledku celkového nabuzení lze očekávat tehdy, chybí-li jedinci jasné informace o příčině nabuzení.

Kognitivní neasocianismus

• Berkowitz kritizuje teorii přesunu podnětů.
• Vychází z předpokladu, že nespecifické ani neutrální nabuzení neexistuje.
• Vychází z modelu paměťových asociačních sítí.
• Averzivní události mají přímý negativní účinek a bezprostředně vyvolávají agresi nebo únikové formy chování, přičemž subjektivní prožitky emocí (vztek, strach) tyto formy chování mohou a nemusí doprovázet.
• Vztek a agrese tedy nejsou důsledkem, ale jsou běží paralelně, souběžně.
• Čím je působící událost nepříjemnější, tím vyšší je pohotovost jedince k agresi, přičemž averzivním podnětem se může stát celá řada působících faktorů, napříkld slovní či tělesný útok.
• Prototypem spouštěče negativního afektu - tělesná bolest.

Instrumentální podmiňování

• Lidé se zpravidla chovají tak, aby dosáhli vytyčených cílů.
• Prostřednictvím pozitivního posilování může být agresivní chování upevňováno. Projev agrese tak spadá pod kontrolu okolí, ono musí zasáhnout.
• Řada výzkumů prokázala, že si lidé mohou osvojit agresivní chování instrumentálním podmiňováním.

Teorie sociálního učení

• Bandura - první krok při osvojování si nového druhu agresivního chování je nápodoba.
• Nápodoba (Modelling): tendence osvojovat si nové druhy chování pozorováním daného chování a jeho důsledků, a to u reálných nebo u symbolických vzorů.
• Pokus Bandura, Ross, Ross (1961, 1963, tzv. Bobo - Doll Experiment): Děti (probandi) pozorovaly dospělé naživo / na videu / kreslené postavy, jak si hrají s určitými hračkami. Modely si hrály agresivně či v tichosti a nenápadně, a ve druhé fázi za to byly pochváleny či nedostaly žádnou zpětnou vazbu. Závěrem bylo, že děti napodobovaly spíše chování, které bylo pochváleno.

Zdroj obrázku: Mummendey, Otten, str. 372

• Pro observační učení potřeba tyto čtyři procesy:

1. Pozornost - Během dne pozorujeme spoustu chování, ale pozornost věnujeme jen některým.
2. Retence - Jak dobře si pozorované chování pamatujeme.
3. Reprodukce - Schopnost zopakovat, co předvedl model.
4. Motivace - Vůle zopakovat chování. Pozorovatel zhodnocuje, zda za chování modelu přišly odměny či tresty. Jestliže získané odměny převáží náklady, pak je větší pravděpodobnost, že chování bude zopakováno.

• Více zde.

Působení médií

• Agrese v médiích má posilující účinek na lidi pozorující a sledující agresivní chování.
• Comstock, Paik specifikovali podmínky, které, pokud se vyskytnou, agrese v médiích s velkou pravděpodobností zvýší agresivní tendence diváka:

1. Efektivita - Agrese ukazována jako účinný prostředek k dosažení cílů.

2. Normativnost - Agrese uváděna bez zprostředkování negativních dopadů na oběť, chybí její bolest, utrpení, lítost. Agrese je ukazována jako oprávněná - např. agresory jsou "hodní policisté".

3. Přiléhavost - Agresor prezentován tak, aby byl divákovi blízký, dobře se do něj vžil, agrese prezentována jako reálná.

4. Chytlavost - Agrese je zobrazována ve chvílích zvýšeného emočního nabuzení, takže neumožní pozorovateli kritiku z nadhledu.

• Dlouhodobý vliv sledování agresivně jednajících herců a bitých obětí může vyvolat procesy přesunu podnětů a vzorů, může dojít k desenzibilizaci emocionální reaktivity diváka vůči brutálnímu zacházení s druhými lidmi a rovněž k omezení kontroly vlastních agresivních tendencí.
• Nejsou li agresivně jednající protagonisté pořadů potrestání, může dojít k oslabování zásad podněcujících diváka k dodržování pravidel chování dle sociálních norem.
• Sledování působí na postoje k agresi - lidé se učí, že agrese vyřeší problém, že jeden akt agrese je následován dalším. Mohou dojít i k závěru, že jim hrozí více nebezpečí, než ve skutečnosti hrozí, proto jsou vůči druhým podezřívavější a v boji proti kriminalitě se vyslovují pro tvrdší tresty.

Jedna z nejrozsáhlejších studií vznikla na Kolumbijské univerzitě, výsledky byly publikovány v roce 2002. Autoři sledovali 707 dětí po dobu sedmnácti let. Téměř 30 % dětí, které průměrně sledovaly televizi přes tři hodiny denně, se dopustilo ve věku 16 – 22 let násilného činu. Výzkum potvrdil hypotézu, že sledování násilí v televizi přispívá k nárůstu agresivního chování a zároveň potvrdil i hypotézu, že agresivní lidé dávají přednost pořadům, v nichž je násilí. Kritickou hodnotou sledování televize jsou tři hodiny a více.

Agrese v různých sociálních situacích

Domácí násilí

• Domácí násilí lze definovat jako systematicky se opakující vzorec násilného chování, který se v průběhu času vyskytuje stále čsatěji a nabývá na intenzitě.
• Zahrnuje tělesné a psychické týrání, sexuální zneužívání, jehož se dopouští jedinec na osobě blízké s cílem získat kontrolu, dominantní postavení či druhého člověka přimět k tomu, aby se choval podle jeho příkazů.
• Vyskytuje se ve všech vrstvách společnosti.
• Iniciováno oběma pohlavími, avšak ženy mužům způsobují méně závažná zranění než muži tenám.
• Agresivní činy se stávají významnými vzory chování pro děti.
• Gelles, Straus vymezují faktory, které definují rodinu jako sociální skupinu, kde citová atmosféra, bezpečí, ale také je zde potenciál pro agresi a zneužívání rodiny kvůli častému kontaktu mezi příslušníky, společnému podnikání řady aktivit, při nichž spolupracují a jsou na sobě závislí.
• Gelles - teorie agrese mezi blízkými osobami - vychází z teorie výměny a vzájemné závislosti: Agrese stejně jako jiné sociální chování motivována snahou o získání ocenění a vyhýbání se nákladům. Jestliže člověk dospěje k závěru, že náklady jsou nižší než zisky, sahá po agresi.

Agrese ve škole a v práci

• Podněty por zkoumání vzešly od skandinávských odborníků - Leymann, Olweus.
• Olweus šikanu definuje jako opakované a dlouhodobé vystavování jedince negativnímu jednání ze strany druhé osoby či druhých osob.
• Negativní jednání = agresivní chování.
• Typická nerovnováha tělesné síly, sociálního statusu, moci.
• Následky šikany pro oběti: Psychosomatické problémy, snížení výkonnosti, ztráta sebeúcty.
• Typické charakteristiky obětí: úzkosné, zaujímají obranný postoj, mají nízkou sebeúctu, bývají slabé nebo vypadají jinak než druzí.
• Typické charakteristiky agresorů: silní, v mnoha situacích ragující agresivně, tendence k dominanci, impulzivní, vysoké sebehodnocení.
• Roli hraje i rodový a věkový rozdíl: Dívky - spíše nepřímé útoky, chlapci - spíše fyzické násilí. V dospělosti - pouze zlomek šikany jsou fyzické útoky.

Skupinová agrese

• Skupinová agrese: Agrese současně realizovaná vysokým počtem jedinců, skupin či davem, a to buď spontánně (výtržnosti), nebo plánovaně a cíleně (války).
• U jedinců ve skupině se projevuje intenzivnější agresivní chování, než jaké u nich lze pozorovat, když jsou sami.
• Raná psychologie davu (LeBon, Tarde, Sighele): Jedinci se ve skupině či davu chovají méně racionálně, impulzivněji, méně dodržují pravidla, než když jsou sami.
• Moderní pojetí (Diener, Zimbardo): Deindividuace. Je to stav, v němž jsou oslabené racionální kontrola a orientace v pravidlech. Výsledkem je vyšší pohotovost jedince reagovat extrémně a porušovat pravidla.
• Teorie vynořujících se pravidel (Turner, Kilian): Proti hypotézám teorie deindividuace. Výskyt extrémních druhů chování pravděpodobnější ve skupině nebo v davu nikoli proto, že by jedinec měl oslabenou inhibici nebo že by se méně zajímal o pravidla, nýbrž proto, že se objeví nové normy a nová pravidla.
• Model SIDE (social identity model of deindividuation, model deindividuace založený na sociální identitě; Reicher, Spears, Postmes) vychází z předpokladu, že jedinec se prvořadě řídí vnitřními pravidly skupiny.
• Potvrzení hypotézy dominance normy (Rabbie a kol.): Skupiny se chovají agresivněji než jedinci jen tehdy, je-li agresivní chvoání oprávněno a podpořeno příslušnými situačními pravidly. není tedy možné vysvětlit rozdíly mezi skupinovou agresí a agresí jedince pouze vnitřním stavem a nepřítomností racionálního uvažování.

Genocida

• Nejextrémnější podoba skupinové agrese.
• Založena na hierarchii moci - agresoři se staví do dominující role, obětem přisuzují podřízenou roli.
• Ervin Staub - The Roots of Evil (Kořeny zla, 1989) - příčinami genocidy jsou náročné životní podmínky. Genocida se rozvíjí postupně. Převládá méně škodlivé chování, u iniciátorů pak dochází k psychickým změnám. Následuje zvyšování agrese doprovázené ospravedlňováním. Potenciální moc přihlížejících je dle autora silná - jejich aktivita je pro ideologii podporou, výzvou k pokračování, naopak jejich pasivita znamená pro ideologii překážku.

Přístupy k agresi jako k sociální interakci

Agrese jako interpretace chování

• Totéž chování může být vnímáno pozitivně nebo negativně v závislosti na tom, jestli byly předcházející události a okolnosti posouzeny jako oprávněné nebo neoprávněné.
• Hlavními kritérii pro označení chování jako agresivního jsou záměr ublížit, ublížení, porušení pravidel.
• Jestliže na agresi nahlížíme jako na interpretační, výkladový konstrukt, zajímají nás faktory, jež mají vliv na interpretaci - např. kontext sociálních norem, atribuční teorie, interakce při agresi (vztah mezi obětí a útočníkem a pozorovatelem).
• Existuje odlišnost úhlu pohledu při posuzování agrese iniciátorem a obětí - útočníci vnímají své chování jako pozitivnější než oběti a pozorovatelé.

Sociální vliv a nátlaková moc

• Podíváme-li se na agresivní chování neutrálně, můžeme ho vidět jako specifický druh sociálního vlivu - jedinec naléhá na druhého, aby udělal něco, co by za jiných okolností neudělal. Agrese tudíž využívá nátlakovou moc (coercive power) v podobě trestu či hrozby.
• Tedeschi, Felson - vytvořili interakční teorii nátlakového jednání:

• Důsledek nátlakového jednání je dle nich potřeba vnímat jako rozhodovací proces: před užitím výhrůžek nebo trestu iniciátor zvažuje své ostatní možnosti, jak dosáhnout cíle.
• Autoři definovali tři cíle, kterými je podmíněna motivace použít nátlak: 1. ovládat druhé; 2. znovu navodit spravedlnost; 3. ochránit totožnost či prosadit se.
• Rozhodnutí iniciátora je vedle motivace ovlivněno i očekáváním, že toto chování povede k cíli, hodnotou cíle, užitku, jaký z dosažení bude mít a nákladů na alternativní chování.

Atribuce a agrese

• Komu či čemu je přisuzována odpovědnost za negativní událost? Byly důsledky záměrné či alespoň předvídatelné?
• Rozpor Je X Mělo být: Panuje rozpor mezi tím, co iniciátor udělal a co měl udělat v dané situaci?

Doporučená literatura

Agresivita

• Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. (1.vyd., 204 s.) Žďár nad Sázavou: Fakta.¨
• Lovaš, L. (2010). Agresia a násilie: psychológia ľudskej agresie a jej podoby v domácom prostredí, v škole, v práci, vo väzniciach a v športe. Bratislava: Ikar.
• Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity: můžeme ovlivnit její podstatu a následky?. (520 s., Překlad Bedřich Placák). Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny.
• Poněšický, J. (2004). Agrese, násilí a psychologie moci. (Vyd. 1., 226 s.) Praha: Triton.
• Janata, J. (2000). Agrese tolerance a intolerance. (1. vyd., 220 s.) Praha: Grada.
• Lorenz, K. (2003). Takzvané zlo. (Vyd. 2., V nakl. Academia 1., 234 s.) Praha: Academia.
• Orel, M., Facová, V. (2009). Člověk, jeho mozek a svět. (Vyd. 1., 256 s.) Praha: Grada.

Agresivita z hlediska obecné psychologie

• Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
• Nakonečný, M. (2000). Lidské emoce. (Vyd. 1., 335 p.) Praha: Academia.

Agresivita u dětí a mládeže

• Antier, E. (2011). Agresivita dětí (Vyd. 2.). Praha: Portál.
• Svoboda, J. (2014). Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku (Vyd. 1.).
• Martínek, Z. (2009). Agresivita a kriminalita školní mládeže (Vyd. 1.). Praha: Grada.
• Praha: Portál.
• Martínek, Z., Kameníčková, P. (2008). Agrese a agresivita u dětí a mládeže (Vyd. 1.). Praha: Národní institut pro další vzdělávání.
• Čírtková, L. (2012a). Násilí jako zážitek. Psychologie Dnes, 18(3), 56-59.
• Čírtková, L. (2012b). Násilí mladistvých z pohledu současné forenzní psychologie. Bezpečnostní teorie a praxe. -- (2), 109-116.
• Marcus, R. F. (2007). Aggression and violence in adolescence. New York: Cambridge University Press.
• Martínek, Z. (2009). Agresivita a kriminalita školní mládeže: druhy agresí, přístupy k agresivnímu chování, poruchy chování, šikana. Praha: Grada.
• Resnick, M. D., Ireland, M., & Borowsky, I. (2004). Youth violence perpetration: What protects? What predicts? Findings from the National Longitudinal Study of Adolescent Health. Journal Of Adolescent Health, 35(5), a424.e1-424.e10. http://doi.org/10.1016/j.jadohealth.2004.01.011
• Kocourková, J., Hort, V. (2004). Vražedné jednání dětských a adolescentních pachatelů. Kriminalistický sborník, č. 5, s. 28 - 29.
• Smith, D. J. (1994). Vražda z nevinnosti (1. vydání). Rudná u Prahy: Papyrus.

Šikana

• Říčan, P. (1995) Agresivita a šikana mezi dětmi : Jak dát dětem ve škole pocit bezpečí (1. vyd.). Praha: Portál.
• Kratz, H. -J. (2005). Mobbing: jak ho rozpoznat a jak mu čelit. Praha: Management Press.
• Kolář, M. (2005). Bolest šikanování (Vyd. 2.). Praha: Portál.
• Kolář, M. (2011). Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál.

Domácí násilí

• http://www.domacinasili.cz

Agresivita a média

• Suchý, A. (2007). Mediální zlo - mýty a realita: souvislost mezi sledováním televize a agresivitou u dětí (Vyd. 1.). V Praze: Triton.
• Anderson, C. A., Berkowitz, L., Donnerstein, E., Huesmann, L. R., Johnson, J. D., Linz, D., ... & Wartella, E. (2003). The influence of media violence on youth.Psychological science in the public interest, 4(3), 81-110.
• Boxer, P., Huesmann, L., Bushman, B. J., O’Brien, M., & Moceri, D. (2009). The Role of Violent Media Preference in Cumulative Developmental Risk for Violence and General Aggression. Journal Of Youth And Adolescence, 38(3), 417-428. http://doi.org/10.1007/s10964-008-9335-2
• Coyne, S. M. (2015). Effects of viewing relational aggression on television on aggressive behavior in adolescents: A three-year longitudinal study. Developmental Psychology, 52(2), 284-295. http://doi.org/10.1037/dev0000068
• Johnson, J. G., Cohen, P., Smailes, E. M., Kasen, S., & Brook, J. S. (2002). Television viewing and aggressive behavior during adolescence and adulthood.Science, 295(5564), 2468-2471. http://doi.org/10.1126/science.1062929
• Saleem, N., Ahmed, S., Hanan, M. A., Haroon, S. (2013). Violent Movies and Criminal Behavior of Delinquents. Pakistan Journal of Social Sciences, 33 (2), 243-254.

Násilná kriminalita

• Marešová, A., Havel, R., Martinková, M., & Tamchyna, M. (2015). Násilná kriminalita v nejisté době (1. vyd.). (pp. 83-94) Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Dostupné z http://www.ok.cz/iksp/docs/424.pdf
• Heretik, A. (2012). Extrémna agresia I: forenzná psychológia vraždy (2. vyd.). Nové Zámky: Psychoprof.
• Staňková, L., Ščerba, F., & Vichlenda, M. (2014). Násilná kriminalita. Praha: Leges.

Externí odkazy

• http://www.simplypsychology.org/bobo-doll.html