Prameny k českým dějinám

Kromě českých pramenů, o nichž bude pojednáno níže, přinášejí k českým dějinám důležité informace i zahraniční prameny, především listiny, anály a kroniky říšské provenience (hlavně saské, bavorské, rakouské), obdobně pak prameny polské, ale také ruské, uherské, francouzské, italské aj. Tyto prameny jsou vydávány v základních edičních řadách středověkých pramenů, především Monumenta Germaniae historica, Fontes rerum Austriacarum a Pomniki dziejowe Polski.

Nutnou součástí pramenné základny k dějinám středověku jsou obrazové prameny, které často s písemnými i úzce souvisejí, protože reprodukovaly pro negramotné laiky texty písemných pramenů. Jejich komplexní zpracování není dosud k dispozici. Základní informace, ovšem z hlediska dějin umění, podávají uměleckohistorické publikace, katalogy výstav a speciální studie (viz níže v příslušných oddílech).

Období Staré Moravy

Hlavními prameny pro toto období jsou prameny archeologické. V písemných pramenech jsou většinou jen jednotlivé zmínky o událostech na Moravě. Až na výjimky (některé legendy a snad právní prameny) byly napsány mimo území Moravy. Pocházejí především z Franské říše, Itálie, Byzance, Bulharska, Ruska, pozdější zprávy také z českých zemí.

Edice

BARTOŇKOVÁ, Dagmar, ed. et al. Magnae Moraviae fontes historici = Prameny k dějinám Velké Moravy. I-IV, Brno 2008 - 2013.

Přemyslovské Čechy

Vzhledem k tomu, že se s christianizací prosazovalo v českých zemích písmo a vytvářela domácí písemná kultura, jsou počátky českého státu a jeho vývoj již zachyceny i v domácích písemných pramenech. První psané texty, které je nutno v Čechách předpokládat, byly liturgické texty a memoriální zápisy, z nichž se však mnoho nedochovalo.

Memoriální prameny

Zápisy určené pro liturgickou paměť
V klášterech a kapitulách byly užívány liturgické a memoriální pomůcky jako kalendaria (pomůcky pro orientaci v čase), martyrologia (evidence světců, kteří byli slaveni v kostele, s údaji pro liturgii), nekrologia (evidence denních dat úmrtí členů komunity, panovníků, biskupů a jiných osobností, aby mohli být v příslušných termínech vzpomenuti mší), obituaria (evidence jmen zesnulých, za něž měla být ve výroční den úmrtí sloužena zvláštní bohoslužba, spolu s informacemi o jejich nadacích a o povinnostech, které z nich vyplývaly pro obdarovaný kostel či klášter), libri vitae (soupisy živých i mrtvých členů konventu), libri anniversariorum (evidence zemřelých členů konventu), libri memoriarum (memoriales - pamětní knihy, obsahující jména členů a příznivců kláštera), libri confraternitatum (soupisy členů, někdy i blízkých laiků, konventů, které s klášterem uzavřely duchovní společenství, konfraternitu). Původní knihy z přemyslovské doby se však většinou nedochovaly, jsou reflektovány s dalšími zápisy v obdobných mladších pomůckách. Jako historický pramen slouží především k doplňování úmrtních dat osobností, k doplnění a upřesnění genealogií a k poznání mentality církevních komunit.

Edice

DUDÍK, Beda, Über Nekrologe der Olmützer Domkirche, II. Necrologium vom Jahre 1263, Archiv für Österreichische Geschichte 65, 1884, s. 487-589.
EMLER, Josef. Necrologium Doxanense, Zprávy o zasedání Královské české společnosti nauk v Praze. Třída pro filosofii, dějepis a filologii roč. 1884, Praha 1885, s. 83-144.
EMLER, Josef. Ein Necrologium des ehemaligen Klosters Ostrov, Praha 1878.
GRAUS, František. Necrologium Bohemicum - martyrologium Pragense a stopy nekosmovského pojetí českých dějin, Československý časopis historický, 15, 1967, s. 789-810.
TEIGE, Josef. Zpráva o pramenech dějin kláštera Hradisko u Olomouce (až do roku 1300), Věstník Královské české společnosti nauk: Třída fil.-hist.-filologická, 1893, sešit 12, Praha 1894, s. 16-17.

Tradiční zápisy (akty)
Zprávy o založení a o rozsahu nemovitého majetku církevních institucí obsahují pamětní, též tradiční, zápisy neboli akty. Sloužily především historické a liturgické paměti, současně i evidenci majetku, méně zřetelná je jejich případná funkce právní (zápis učiněný příjemcem těžko mohl být průkazným svědectvím v případě sporu). Stylisticky stojí na rozhraní mezi historickým vyprávěním a právním pořízením. Až na několik výjimek nejsou tradiční zápisy z českého prostředí dochovány v originále, ale v mladších opisech, ať již jako inzerty v listinách, v listinných falzech, v liturgických a literárních rukopisech, v úředních knihách nebo historiografických textech. Od 12. století byly postupně nahrazovány fundačními a donačními listinami, ale vznikaly ještě ve 13. století. Samostatný typ pamětních zápisů tvoří záznamy o obchozu hranic, používané ještě na konci 13. století.

Edice

Pamětní zápisy byly většinou vydány v diplomatických edicích (viz níže).

Úřední prameny

Listiny
Listina se v českém právním životě začala výrazněji uplatňovat od poloviny 12. století. První český panovník, který vydával listiny, byl Vratislav II. (1061-1092), po něm zřejmě až Vladislav II. (písemnost zhotovená na jméno Soběslava I. pro Vyšehrad není věrohodná). Od poloviny čtyřicátých let 12. století vydávali listiny již všichni čeští panovníci, ale teprve za Soběslava II. se objevují první stopy po kancelářské činnosti u panovnického dvora a až za Přemysla Otakara I. se panovnická kancelář konsolidovala.

Prvním biskupem v českých zemích vydávajícím listiny byl olomoucký biskup Jindřich Zdík na počátku čtyřicátých let 12. století, prvním pražským biskupem, jehož listiny jsou dochovány, byl Zdíkův synovec Daniel I. Nižší církevní instituce a jednotliví duchovní byli po celé přemyslovské období především příjemci listin, vlastní listiny vydávali jen zřídka. Šlechta vydávala písemná stvrzení o svých právních pořízeních rovněž zřídka, navíc až do poloviny 13. století většinou pod autoritou panovníkovy pečeti. Ve druhé polovině 13. století se objevují také listiny měst, dříve však asi jednotlivých měšťanů, především bohatých podnikatelů v horních městech.

Listy
Existenci alespoň příležitostné, především diplomatické korespondence je nutno předpokládat od nejstarších dob. Z listů, které posílali čeští panovníci a církevní činitelé 10.-12. století papežské kurii, říšským činitelům, případně západoevropským intelektuálům, stejně tak jako listů, které od nich do českých zemí přicházely, je však dochován jen nepatrný zlomek (například korespondence Jindřicha Zdíka, list Bernarda z Clairvaux do Čech). Užívání listů je třeba předpokládat také v souvislosti se správou země, i když třeba Kosmovy zprávy o počtech listů posílaných českým předákům jsou nejspíše silně přehnané. Větší počet pravých i fiktivních listů je dochován ze 13. století, vesměs ve formulářových sbírkách.

Edice

FRIEDRICH, Gustav, ed. Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae I, do r. 1197. Praha 1904-1907, 2 sv.
FRIEDRICH, Gustav, ed. Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae II, 1198-1230. Praha 1912.
BISTŘICKÝ, Jan, ed., FRIEDRICH, Gustav, ed. a KRISTEN, Zdeněk, ed. Codex diplomaticus et epistolarius Regni Bohemiae III, 1230-1240. Praha - Olomouc 1943 - 2002, 4 sv.
DUŠKOVÁ, Sáša, ed. a ŠEBÁNEK, Jindřich, ed. Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae IV, 1241-1253. Praha 1962-1965, 2 sv.
DUŠKOVÁ, Sáša, ed. a ŠEBÁNEK, Jindřich, ed. a VAŠKŮ, Vladimír, ed. Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae V, 1253-1278, Praha 1974-1992, 4 sv.
SVITÁK, Zbyněk, ed., KRMÍČKOVÁ, Helena, ed. a KREJČÍKOVÁ, Jarmila, ed. Codex diplomaticus et epistolaris Regni Bohemiae. VI, 1278-1283. Praha 2006.
ERBEN, Karel Jaromír, ed. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. I, 600-1253, Praha 1855.
EMLER, Josef. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II, 1253-1310, Praha 1882.
BOČEK, Antonín, ed. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae I-IV (396 - 1306), Olomouc - Brno 1836-1850. Otištěna řada novodobých falz.
BISTŘICKÝ, Jan. Studien zum Urkunden-, Brief- und Handschriften-wesen des Bischofs Heinrich Zdík von Olmütz, Archiv für Diplomatik 26, 1980, s. 135-258. Obsahuje mj. edice Zdíkovy korespondence (s. 229-257).
Bohemia-Moravia pontificia sive repertorium privilegiorum et litterarum a Romanis pontificibus ante annum MCLXXXXVIII Bohemiae et Moraviae ecclesiis monasteriis civitatibus singvlisque personis concessorum vel etiam Germania pontificia. Vol. V/3, Provincia Maguntinensis. Pars VII, Dioceses Pragensis et Olomucensis, W. Könighaus, Göttingen 2011. Evidovány zde listiny a listy svědčící o kontaktu českých zemí s papežskou kurií do konce 12. století.

Úřední knihy
Úřední knihy pro vnitřní potřebu kanceláře
Rozvoj kanceláří vedl ke vzniku pomůcek usnadňujících koncipování písemností, konkrétně formulářových sbírek, které obsahovaly vzory písemností, listin a listů pro úředníky královské kanceláře, i listy k nejrůznějším příležitostem. Nejstarší formulářová sbírka české provenience vznikla pravděpodobně 1264, další byl Formulář mistra Bohuslava z let 1271-1273 a o něco mladší Formulář neznámého autora sestavený mezi lety 1273-1278. Ty byly určeny notářům královské kanceláře, stejně jako formuláře Jindřicha z Isernie (event. notáře Jindřicha - otázka možné identity obou osob nebyla dosud jednoznačně vyřešena), Formulářová sbírka Zdeňka z Třebíče (sestavená na základě listinného formuláře notáře Jindřicha). Z církevního prostředí pochází Formulářová sbírka pražského biskupa Tobiáše.

Jde o mimořádně důležité prameny využívané pro politické a správní dějiny, dějiny politické ideologie a propagandy, mentalit, kultury všedního dne a samozřejmě písemné kultury. Vzhledem k tomu, že mohou obsahovat skutečné i fiktivní listiny a listy (někdy šlo o stylistická cvičení), je nutno klást mimořádný důraz na pramennou kritiku. I fiktivní listy či stylistická cvičení mohou ovšem obsahovat důležité informace především v oblasti ideologie a mentality, takže je nelze apriorně jako historický pramen odmítat. Od konce 13. století lze alespoň v církevním prostředí předpokládat také existenci kopiářů, dochované exempláře však pocházejí až ze 14. století.

Kritické edice nejrozsáhlejších formulářových sbírek (Jindřicha z Isernie, event. notáře Jindřicha, Zdeňka z Třebíče) neexistují. Listiny a listy v nich obsažené jsou vydány pouze výběrově, většinou tématicky nebo podle preference vydavatele (viz níže).

Edice

BAERWALD, Hermann, ed. Das Baumgartner Formelbuch. Eine Quelle zur Geschichte des XIII. Jahrhunderts vornehmlich in der Zeit Rudolfs von Habsburg, Wien 1866.
DOLLINER, Thomas, ed. Codex epistolaris Primislai Ottocari II. Bohemiae regis, complectens semicenturiam litterarum ab Henrico de Isernia, ejus notario, partim ipsius nomine. partim ad ipsum scripturarum, Wien 1803.
EMLER, Josef. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II, 1253-1310, Praha 1882.
HAMPE, Karl. Beiträge zur Geschichte der letzten Staufer. Ungedruckte Briefe aus der Sammlung des magisters Heinrich von Isernia, Leipzig 1910.
LOSERTH, Johann, ed. Das St. Pauler Formular. Briefe und Urkunden aus der Zeti König Wenzel II., Praha 1896.
LOSERTH, Johann, ed. Fragmente eines Formelbuches Wenzels II. von Böhmen, Archiv für österreichische Geschichte 57, 1879, s. 465-484.
NECHUTOVÁ, Jana ed. et al. Invitantur scolares: formulářové listy Jindřicha z Isernie - pozvání pražským žákům ke studiu na vyšehradské škole, Brno 2000.
NOVÁK, Jan Bedřich, ed. Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně, Praha 1903. PALACKÝ, František. Über Formelbücher, zunächst im Bezug auf böhmische Geschichte, Praha 1842.
PETROV, Aleksej Leonidovič, ed. Henrici Italici Libri formarum e tabulario Otacari II Bohemorum regis quatenus rerum fontibus aperiendis possint inservire: critica ratione adhibita, S. Peterburg 1906, 2 sv.
PSÍK, Richard. Invectiva prosotetrasticha in Vlricum Polonorum. Součást sbírky listů a diktamin mistra Jindřicha z Isernie, Ostrava 2008.
REDLICH, O., ed. Eine weitere Briefsammlung zur Geschichte des deutschen Reiches unter der österreichischen Länder in der zweiten Hälfte des XIII. Jahrhunderts, Wien 1894.
SCHALLER, Brigitte. Der Traktat des Henricus de Isernia De coloribus rhetoricis, Deutsches Archiv 49/1, 1993, s. 113-153.
TADRA, František. Nově nalezené rukopisy formuláře XIII. a XIV. století, Praha 1887.
VOIGT, Johannes, ed. Das urkundliche Formelbuch des königlichen Notars Henricus Italicus, Archiv für Kunde österreichischen Geschichtsquellen, 29, 1863, s. 1-184.

Úřední knihy veřejné
Od druhé poloviny 13. století se začalo prosazovat užívání veřejných úředních knih. Pravděpodobně nejdříve u zemského soudu, kde z pomocných zápisů soudního písaře vznikly zemské desky (tabulae terrae - po roce 1260) nahrazující v konkrétním právním prostředí listinu. Evidovaly soudní agendu ve věcech trestně právních (desky půhonné – libri/quaterni citationum) i v záležitostech nesporných (desky trhové – libri/quaterni contractum především pro převody nemovitostí). Zemské desky byly zřejmě prvními veřejnými úředními knihami, které v Čechách existovaly. V době svého vzniku byly desky zemské institucí královskou, o čemž svědčí i jejich původní označení „registra regalia“. Později, snad již po smrti Přemysla Otakara II., určitě po vymření Přemyslovců, se staly institucí stavovskou. Protože v roce 1541 zemské desky až na jeden svazek podlehly ohni, není jejich konkrétní podoba v přemyslovské době známa. Zápisy, které byly již citovány v jiných pramenech, shromáždil Josef Emler.

Desky zemské zřejmě měly vliv i na vznik městských knih, jejichž první stopy (na Starém Městě pražském) spadají pravděpodobně ještě do poslední čtvrtiny 13. století. Naznačuje to alespoň jedna z listin formuláře notáře Jindřicha. Řada staroměstských městských knih však začíná až v roce 1310.

Edice

EMLER, Josef, ed. Pozůstatky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých. Praha 1870-1899. 3 sv.

Písemnosti hospodářské povahy
Písemnosti hospodářské povahy vznikaly v přemyslovské době zatím jen ojediněle. Dochovala se například ustanovení o obchodu a o clech v Litoměřicích. Od sedmdesátých let 13. století jsou známy urbariální záznamy (Vyšší Brod; dochovány v pozdějším zpracování). Někdy v letech 1282-1283 byl pořízen urbář pražského biskupství, z něhož je však dochován jen zlomek. Tyto prameny odrážejí mj. proměnu podoby poddanské renty. Zatímco ve vyšebrodských zápisech jsou uvedeny pouze naturální dávky, v urbáři pražského biskupství jsou poddanské povinnosti uvedeny již převážně v penězích.

Edice

EMLER, Josef, ed. Decem registra censuum bohemica compilata aetate bellum husiticum praecedente = Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými. Praha 1881.

Právní prameny

Protože nejstarší formou práva bylo právo obyčejové, jsou písemné prameny právní povahy pro celé přemyslovské období vzácné. Nejstaršími doklady práva a současně prameny k dějinám práva jsou nařízení panovníků, jako výsady Boleslava II. v manželských záležitostech vydané pro biskupa Vojtěcha, Břetislavovy dekrety, které upevňovaly postavení křesťanské církve (1039), Soběslavova práva pro pražské Němce nebo Statuta Konráda Oty z konce 12. století. Panovnické pokusy o kodifikaci zemského práva v přemyslovské době neuspěly. Ze 13. století bylo písemně kodifikováno pouze právo některých, především horních měst (Jihlava). Nejvýznamnějším dokladem panovnického zákonodárství je Horní zákoník Václava II. pro Kutnou Horu (Ius regale Montanorum).

Edice

ČELAKOVSKÝ, Jaromír et HAAS, Antonín. Codex iuris municipalis regni Bohemiae/Sbírka pramenů práva městského Království českého, I-II, IV./1, Praha 1886, 1895, 1954.
JIREČEK, Hermenegild. Codex juris Bohemici. 1, Aetas Premyslidarum Continens. Praha 1867.
PFEIFER, Guido Christian. Ius regale montanorum: ein Beitrag zur spätmittelalterlichen Rezeptionsgeschichte des römischen Rechts in Mitteleuropa. Ebelsbach 2002.

Narativní prameny

Hagiografické prameny
K nejstarším písemným pramenům k dějinám českého státu patří hagiografické texty. V průběhu 10. století vznikaly nejstarší legendy oslavující prvního českého světce Václava a také jeho bábu Ludmilu. Byly psány již nedlouho po boleslavské vraždě. Jejich řada zřejmě začínala dnes nedochovanou První staroslověnskou legendou o svatém Václavu a rovněž nedochovanou legendou latinskou. Následují Crescente fide christiana sepsaná v letech 974-983 neznámým mnichem kláštera sv. Jimrama v Řezně, ludmilská Fuit in provincia Bohemorum, Gumpoldova legenda z druhé poloviny 10. století, Kristiánova legenda (Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius = Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily) a legenda Vavřicova z 11. století. U legend Licet plura a Opportet nos fratres datování kolísá mezi 10. a 12. stoletím. Nově byly václavské i ludmilské legendy zpracovány ve 13. století v době nového rozkvětu svatováclavského kultu (Oriente iam sole, Ut annuncietur, také ludmilská homilie Factum est).

Legendy o druhém českém světci, druhém pražském biskupovi Slavníkovci Vojtěchovi (†997), byly sepsány většinou mimo území Čech. Vita prior vznikla počátkem 11. století, za jejího autora je obecně považován mnich a později opat kláštera sv. Bonifáce a Alexia v Římě Jan Canaparius († 12. 10. 1004, jeho autorství bylo sice nedávno J. Friedem zpochybněno ale bez prokazatelných důvodů, jak přesvědčivě ukázal G. Labuda). Dále lze jmenovat legendu Nascitur purpureus flos mnicha Brunona z Querfurtu (asi 974 – 9. 3. 1009). V Čechách vznikly verše o umučení svatého Vojtěcha Quattuor immensi na přelomu 11. a 12. století. Pravděpodobně polského původu jsou další vojtěšské texty: Passio sancti Adalberti martyris z 11. století a o dvě století mladší Miracula sancti Adalberti a De sancto Adalberto episcopo Pragensi.

V sázavském klášteře byl někdy mezi lety 1061 a 1067 sepsán staroslověnský Život svatého Prokopa, pravděpodobně před rokem 1097 byl přeložen do latiny (Vita minor) a stal se základem dalších prokopských legend sepsaných většinou ve 14. století.

Nejstarší cyrilská legenda, Beatus Cyrillus, byla sepsána asi v šedesátých letech 11. století. V průběhu 13. století byly s největší pravděpodobností napsány také latinské cyrilometodějské legendy, např. Diffundente sole nebo Quemadmodum ex historiis.

Z ostatních legend lze jmenovat např. Život blahoslaveného Hroznaty (Vita fratris Hroznatae) ze 13. století, jehož autorem byl neznámý mnich tepelského kláštera. V břevnovském klášteře byl zase sestaven až příliš stylizovaný nepůvodní legendární Život poustevníka Vintíře. Z konce přemyslovského nebo počátku lucemburského období (mezi lety 1282 a 1315) pocházel legendární životopis Anežky Přemyslovny sepsaný jako podklad pro její zamýšlenou kanonizaci.

Edice

EMLER, Josef, ed. et PERWOLF, Josef, ed. Fontes rerum Bohemicarum - Prameny dějin českých. Díl I, Životy svatých a některých jiných osob nábožných. Praha 1873.
CHALOUPECKÝ, Václav a RYBA, Bohumil, ed. Středověké legendy prokopské: jejich historický rozbor a texty. Praha 1953.
KARWASIŃSKA, Helene, ed. S. Adalberti Pragensis episcopi et martyris vita prior, S. Adalberti Pragensis episcopi et martyris vita altera auctore Brunone Querfurtensi, Monumenta Poloniae historica IV,1-2, Warszawa 1962, 1969.
KRISTIÁN a LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav, ed. Kristiánova legenda: život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Praha 2012.
KUBÍN, Petr. Blahoslavený Hroznata: kritický životopis. Praha 2000.
PEKAŘ, Josef. Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die Echtheit Christians. Prag 1906.
PEKAŘ, Josef. Život a umučení svatého Václava a báby jeho svaté Ludmily podle sepsání Kristiánova. Praha 1941.
VAJS, Josef, ed. Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. Praha 1929.
VYSKOČIL, Jan Kapistrán. Legenda Blahoslavené Anežky a čtyři listy sv. Kláry: kritický rozbor textový i věcný legendy a čtyř listů s nejstarším (původním) textem milánského rukopisu. Praha 1932.
WEINGART, Miloš, ed. Nejstarší slovanská legenda o svatém Václavu. Praha [1939].

Historiografické prameny
Od konce 10. století byly vedeny při pražském biskupském kostele a snad i v břevnovském klášteře analistické zápisy. Průběžně byly přepracovávány a doplňovány o nové informace z domácích zdrojů i z cizích análů a využívány v dalších analistických kompilacích. Knížecí dvůr i moravské dvory údělných knížat vedly evidenci představitelů českého státu a moravských údělů - katalogy. Nejstarší dochovaný písemný záznam panovnického katalogu pochází sice z konce 13. století, předtím byl však tento katalog zachycen ve výtvarném zpracování na stěnách znojemské rotundy. Na stejném místě byli vyobrazeni i moravští údělníci. Biskupské kapituly zase zaznamenávaly posloupnost biskupů.

Edice

DOBNER, Gelasius. Monumenta historica Boemiae musqua antehac edita quibus non modo patriaem aliarumque vicinarum regionum, sed et remotissimarum gentium historia mirum quantum illustratur.III, Praha 1774.

O „dějinách událostí“ informují především narativní historiografické prameny. Jsou dochovány od první čtvrtiny 12. století. V týchž pramenech lze nalézt informace o politické ideologii, propagandě, mentalitě, kultuře a dalších aspektech života středověké společnosti. Patří k nim:

Kosmova kronika česká (Chronica Bohemorum) - dějiny českého národa a státu od bájného příchodu prvních Čechů do země, do roku 1125.

„První pokračování Kosmovo“ (Letopis tzv. Kanovníka vyšehradského) - analisticky zpracované dějiny Čech 1126-1141; dodatečně připojeno vyprávění o občanské válce 1142.

Kronika Mnicha sázavského - nejstarší klášterní kronika v českých zemích. Vznikla začleněním dějin sázavského kláštera do Kosmovy kroniky s pokračováním 1126-1162; pochází pravděpodobně ze sedmdesátých letech 12. století.

Hradišťsko opatovické anály - kompilace analistických zpráv olomouckého biskupského kostela, hradiťštského a opatovického kláštera a Kosmovy kroniky připojená k univerzální kronice sestavené podle Kroniky Frutolfa z Michelsberku ve zpracování Ekkeharda z Aury.

Letopis Vincenciův - zachycuje období let 1140-1167; autor († po roce 1170) kaplan a notář pražského biskupa Daniela I. Vincencius, mj. účastník tažení proti severoitalským městům, popisuje dobu vlády Vladislava II. formou, která kolísá mezi anály a osobními memoáry. Zvláštní pozornost je věnována Vladislavovu tažení do Itálie a dobytí Milána. Nedokončeno.

Letopis milevského opata Jarlocha - pokračování Vincenciova letopisu formou synchronických větších análů, sepsán mezi lety 1213-1222. Zachycuje období 1167-1197. Do textu autor vložil výklad o třetí křížové výpravě z pera účastníka tohoto tažení, blíže neznámého rakouského klerika Ansberta, který zřejmě působil v císařské kanceláři. Nedokončeno.

Druhé pokračování Kosmovo - kompilace sestavená v pražské kapitule na konci 13. nebo na počátku 14. století z výpisů z Letopisu Vincenciova a z análů a relací sepsaných při pražské biskupské kapitule. Součástí kompilace je rovněž nekrolog děkana pražské kapituly Víta a podrobný popis událostí v Čechách, především v Praze, po smrti Přemysla Otakara II. Druhé pokračování Kosmovo navazuje na První pokračování (Letopis tzv. Kanovníka vyšehradského) a uzavírá české dějiny sestavené v pražské kapitule od „počátků“ do roku 1283. V edicích je spis rozčleněn podle předpokládaných předloh: Canonicorum Pragensium Continuatio Cosmae (do roku 1193), Venceslai I. regis historia (1248-1249), Annalium Pragensium pars I., II., III. (1196-1278, 1278-1279, 1279-1283), Annales Otakariani (1254-1278), Epilogus interpolatoris (R. Köpke); Výpisky z Vincencia, Gerlacha a jiných letopisců českých, Letopisy české od roku 1196 do roku 1278, Příběhy krále Václava I., Příběhy krále Přemysla Otakara II., O zlých letech po smrti krále Otakara A a B, Závěrek sběratele (J. Emler).

Kronika cisterciáckého kláštera ve Žďáru (Cronicon domus Sarensis) - latinská veršovaná klášterní kronika („historia fundationis“), popisující historii založení kláštera a jeho dějiny od založení do roku 1300 formou gest opatů. Autor Jindřich Řezbář, výtvarně nadaný syn stavebníka kláštera, zběhlý mnich, který se v roce 1294 vrátil do kláštera, kde jako pokání vyřezal klášterní lavice (proto „Řezbář“).

„Česká kronika“ Jindřicha Haimburského (Cronica Bohemorum) - analistická univerzálně historická kompilace s navazujícím výkladem českých dějin, sestavená a konci 13. století na rakousko-moravském pomezí. Pro druhou polovinu 13. století obsahuje původní zprávy.

Edice

BRETHOLZ, Bertold, ed. et WEINBERGER, Wilhelm, ed. Cosmae Pragensis Chronica Boemorum. MGH SRG NS II, Berlin 1923.
EMLER, Josef, ed. Fontes rerum Bohemicarum - Prameny dějin českých, II, 1. Cosmae Chronicon Boemorum cum continuatoribus. Praha 1874.
EMLER, Josef, ed. Fontes rerum Bohemicarum - Prameny dějin českých, II, 2. Annales Pragenses. Annales Bohemiae. Annales Gradicenses et Opatovicenses. Vincentii canonici Pragensis et Gerlaci, abbatis Milovicensis, Annales. Chronicon Domus Sarensis. Praha 1875.
EMLER, Josef, ed. Fontes rerum Bohemicarum - Prameny dějin českých III, Letopisové Jindřicha Heimburského. Praha 1882, s. 303-321.
CHROUST, Anton, ed. Quellen zur Geschichte des Kreuzzuges Kaiser Friedrichs I. Historie de expeditione Frederici imperatoris et quidam alii rerum gestarum fontes eiusdem expeditionis. MGH SRG NS 5, 1928, s. 1-115.
LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav, ed. Cronica Domus Sarensis. Brno 1964.

Biografie
Životopis olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku - nevelký panegyrický spis děkana olomoucké kapituly Bartoloměje dovedený do roku 1263. Vložen jako úvod k olomouckému nekrologiu.

Edice

DUDÍK, Beda. Über Nekrologe der Olmützer Domkirche, II. Necrologium vom Jahre 1263, Archiv für Österreichische Geschichte 65, 1884, s. 493-495.

Cestopisy
Rozšíření geografického horizontu obyvatel českých zemí za vlády Přemysla Otakara II. dokumentuje popis zemí na východním okraji latinské Evropy, známý jako Descriptiones terrarum, jehož autorem pravděpodobně byl Bartoloměj z Čech, misionář a designovaný biskup v Luku. Českého původu možná byl také autor jedné ze zpráv o výpravě Jana di Piani Carpiniho k Tatarům, C. de Bridia (snad Česlav nebo Štěpán z Čech).

Edice

COLKER, Marvin. America Rediscovered in the Thirteenth Century. Speculum 54, 1979, s. 712-726.
ÖNNEFORS, Alf, ed. Hystoria Tartarorum C. de Bridia monachi. Berlin 1967.

Homiletika
Církevní praxe vyžadovala rovněž pomůcky pro kázání, homiliáře. Nejstarší dochovaná homilie z Čech je homilie o sv. Alexiovi připisovaná pražskému biskupu Vojtěchovi. Nejstarší sbírka kázání české provenience (asi z pol. 12. stol.) je tzv. Opatovický homiliář. Jako text reflektující aktuální ideologické a politické otázky i problémy „života všedního dne“ je mimořádně důležitým historickým pramenem. Homiliář z 12. století připisovaný Jindřichu Zdíkovi neobsahuje reminiscence na domácí poměry.

Edice

HECHT, Ferdinand, ed. Beiträge zur Geschichte Böhmens. Abtheilung I, Quellensammlung. I. Band, Das Homiliar des Bischofs von Prag. Prag 1863.
MIKLÍK, Konstantin. Opatovický homiliář, Časopis katolického duchovenstva 72/97, 1931, s. 93-100, 234-242, 373-376, 480-488, 641-648, 970-982.
ZACHOVÁ, Jana et TŘEŠTÍK, Dušan. Adhortace De ammonicione ad presbiteros a biskup Vojtěch, Český časopis historický 99, 2001, s. 282.

Krásná literatura
Hlavním pramenem k poznání dvorské ideologie a kulturní úrovně přemyslovského dvora ve 13. století jsou díla básníků, kteří působili na přemyslovském dvoře, později i na dvorech šlechtických (např. Reinmar von Zwetter, Meister Sigehêr, Fridrich von Sunburg, Wernher der Gartenaere, Ulrich von dem Türlin, Heinrich Clûsenêre, Oldřich z Etzenbachu), ale také již zmíněné formulářové sbírky z královské kanceláře (Jindřich z Isernie).

Edice

STANOVSKÁ, Sylvie, ed. et BOK, Václav, ed. Moravo, Čechy, radujte se! Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců, Praha 1998.

Odborná literatura
Z konce 13. století jsou dochovány také odborné, hlavně astronomicko-astrologické a komputistické texty importované do českých zemí a zde opisované, zatím jen z malé části původní (komputistika), které svědčí o úrovni znalostí přírodních věd u panovnického dvora i v církevních institucích (především strahovský klášter).