Uživatel:Lucie.Bilkova/Pískoviště

Dle Petera Jarvise potřebu vzdělávání pociťuje člověk v případě, že jeho dosažené vědění neumožňuje vyrovnání se s aktuální situací, zejména v období změn. (Rabušicová, 2008) Život a společnost nejsou konstantní. Zejména v dnešní době je svět velice dynamickým systémem podléhajícím společenským, technologickým a jiným změnám, pokroku, proto je neustálé (celoživotní) vzdělávání se nezbytností pro správnou adaptaci a orientaci jedince v něm. V celospolečenském pohledu také můžeme učení považovat za jednu z „z významných cest k řešení současných problémů existence lidstva“ (Palán,2008 str. 83) a chápat jej „jako nezbytný předpoklad prosperity společnosti i její sociální stability.“ (Palán,2008 str. 84). Jen toto obecné vědomí o nutnosti stálého učení a vzdělávání se však dospělého jedince samo o sobě k této činnosti nepřiměje.

Základní pojmy

Motivace

Mezi odborníky nenalezneme jednotnou definici pojmu motivace. Uvedeme například Nakončeného zjednodušené shrnutí vysvětlení pojmu motivace Heinze Heckhausena, jak Nakončený tvrdí, nejspíše největšího odborníka na tuto oblast: motivace je „postulovaný proces, určující zaměření (zacílení), trvání a intenzitu chování (jednání). V tomto smyslu je to psychologický hypotetický konstrukt, popisující, resp. vysvětlující „psychologické příčiny“ chování.“ (Nakonečný, 1996, s. 15) Funkcí motivace, jelikož vede k účelnému chování, je pak uspokojování potřeb individua, jež jsou pociťovaným fyzickým či psychickým nedostatkem.

Dělení motivace

Základním dělením motivace je dělení na motivaci vnější a vnitřní. Hovoříme-li o motivaci vnitřní, máme tím na mysli proud motivační energie vyvolaný potřebou vzniklou na základě vnitřní situace jedince, pociťovaným nedostatkem, např. hladovění, sexuální touha apod. Vnější motivace je naopak vyvolána podněty působícími na jedince z jeho vnějšího okolí, např. fyzické napadení. Některé vnější podněty se mohou stát motivátory jednání jen v případě adekvátního vnitřního ladění daného stavem pocitu potřeby (trvalá, aktuální), např. potřebu peněz může pociťovat i člověk mající dostatek finančních prostředků na spokojený život, který je ale hrabivý. (Nakonečný, 1996)

Učení

Učení je z obecně psychologického hlediska pojímáno jako „procesy získávání zkušeností obecně a jejich uplatňování v nových situacích“ a jako přirozený „proces nepřetržité organizace chování a prožívání na základě osvojování zkušenosti.“. (Veteška a kol., 2009, str. 137)

Druhů učení a jejich dělení existuje celá řada, např. od nejjednoduššího (senzomotorického) k nejsložitějšímu (problémové). Vzhledem k potřebám této seminární práce se zastavíme jen u učení se vědomostem, které dospělý člověk nabývá (zejména) prostřednictvím dalšího vzdělávání. Vědomosti mají pro člověka veliký význam, jelikož mají důležité funkce, a to integrační, adaptační a regulační funkci. Díky integrační funkci se nové pojmy a představy prolínají a spojují s vědomostmi, které jsme dosud nabyly. Adaptační funkce zajišťuje, že získané vědomosti zvyšují naši schopnost orientace v situaci a schopnost efektivního učení se, v čase aktuálním i budoucím. Regulační funkce pak způsobuje, že „na základě svých naučených vědomostí o určité skutečnosti se rozhodujeme pro určité cíle, pro tu či onu činnosti“. (Veteška a kol., 2009, str. 145). Cílem učení je tedy vytvořit integrovaný systém poznatků a schopností, které mají pomáhat řešit nejrůznější životní problémy. (Veteška a kol., 2009)

Motivace dospělých ke vzdělávání vzdělávání se

Pouhé obecné vědomí o nutnosti stálého učení kvůli posilování schopnosti adaptovat se na měnící se podmínky dospělého k ke vzdělávání se nepřiměje. Dospělý musí mít stanoveny cíle, které jsou motivovány snahou o dosažení osobní rozvoje, prospěchu, uplatnění, ze vzdělávání musí dospělému plynout nějaký užitek, řeší jím nějakou aktuální situaci, potřebu. Jen tak se dostaví potřebná motivace. (Palán, 2008). Motivace, jak bylo výše zmíněno, může být vnitřní a vnější, to platí i konkrétně pro motivaci k učení. O motivaci vnitřní jde v případě, že samotný akt učení, přináší učícímu se potěšení. Vnější motivace je dána tlakem z okolí, např. zaměstnavatelem vyžadované zvýšení úrovně jazyka. Nic ale nevylučuje možnost, že motivace ke vzdělávání je soutokem obou proudů motivace zároveň.

Motivy

Jaké konkrétní motivy mají dospělí ke vzdělávání se? Z výzkumu realizovaného v roce 2005 Miladou Rabušicovou, Romanem Rabušicem a Klárou Šedovou mezi dospělými, kteří se po určité době po dokončení soustavného školního vzdělávání opět začali vzdělávat, vyplývá, že k návratu k formálnímu vzdělávání respondenty vedla v drtivé většině motivace vnitřní, a to konkrétně vyhlídka zlepšení pracovního uplatnění (53 %) a osobní rozvoj (25 %). Vnějšími podněty byly požadavek zaměstnavatele (12 %) a vliv lidí z okolí (4 %).

Mapováno bylo taktéž vzdělávání neformální - profesní, jazykové, rodinné, volnočasové a občanské vzdělávání, osobnostní rozvoj a práce s PC. Není překvapením, že více než polovina dotazovaných osob účastnících se profesního vzdělávání (67 %) k němu byla motivována důvody pracovními, překvapivě cca pouhá třetina (38 %) však uvedla, že je k tomu vedla motivace vnější. Vnější motivace byla taktéž často (měně než u profesního vzdělávání) uváděna u občanského a volnočasového vzdělávání. Nešlo ale o vnější tlak formou „příkazu“, nýbrž vnější motivací byla blízkost známých osob. Výsostně individuálními a vnitřně motivovanými záležitostmi se ukázaly být práce s PC a jazykové vzdělání. Poslední uvedené zjištění je zajímavé, jelikož tyto dovednosti jsou dnes jedním z hlavních požadavků na trhu práce. Zároveň je tento výstup srozumitelný. Vždyť dnes je svět otevřeným místem. Lidé cestují a přirozeně chtějí disponovat jazykovými schopnostmi, aby se v zahraničí domluvili. Trendem je také snaha vše co nejvíce zjednodušit a zpřístupnit prostřednictvím PC. Je tedy logické, že dospělí se chtějí s počítačem naučit pracovat i z jiných než pracovních důvodů, pokud neměli možnost se to naučit v mládí. (Rabušicová, 2008)

Obecně se dají z výzkumu vyvodit tyto závěry. „Motivace ke vzdělávání je v drtivé většině případů vnitřní“ (Rabušicová, 2008, str. 104) „Neformální vzdělávání je dominantně motivováno perspektivou profesního uplatnění, neformální se vztahuje k mimoprofesním cílům.“ (Rabušicová, 2008, str. 104)

Bariéry

Motivace dospělého člověka ke vzdělávání muže být narušována bariérami, jejichž výskyt si dospělý uvědomuje. Jedinec pak zvažuje, zda je schopen bariéry překonat a dosáhnout úspěchu. Přítomnost různých překážek tedy může vést k poklesu motivace či úplnému odrazení od dalšího vzdělávání. Rozlišujeme bariéry vnější (situační), jimiž je aktuální situace jedince (např. nedostatek peňez), a vnitřní (osobnostní), jež tkví v negativním vnímání sebe sama jako vzdělávaného (např. nepotřebuji se vzdělávat, mé znalosti a schopnosti stačí apod.). Třetí, mimo stojící variantou překážek jsou překážky institucionální, tzn. překážky nastavené institucemi, jako např. nevyhovující rozvrh hodin ve škole apod. Respondenti výše zmíněného výzkumu nejčastěji uváděli, že důvodem toho, že se dále nevzdělávají (neformálně) je nedostatek finančních prostředků (53 %) a nedostatek času vlivem vysoké zaměstnanosti (48 %). Nejčasněji uváděnou vnitřní bariérou je pocit, že pro respondenty vzdělávání už nemá smysl (49 %). Institucionální překážky byly zmiňovány jen minimlně.