Hegel - přínos pro psychologii

Obsah

Vyučoval filozofii na několika německých univerzitách.
Podle Hegela člověk nežije v jednoduchém světě přirozených věcí, ale v jím vytvořeném světě řeči, práva, státu a kultury.
Člověku se produkty jeho tvoření odcizily a vystupují vůči němu jako objektivní. To je výsledkem vývoje ducha, který je určitým protikladem přírody.
Duch se na nejnižším stupni vývoje projevuje jako duch subjektivní, který je v člověku (u zvířat nikoliv) schopen uvědomit si sebe sama → subjektivní duch se postupně začíná projevovat jako duch objektivní v podobě duchovních výtvorů, jakými jsou filozofické systémy, vědecké teorie a umělecká díla.
Duch se vyvíjí podle zákonů dialektiky, kterými jsou teze, antiteze (negace) a syntéza.
Jejich působení je podle Hegela jasně patrné ve vývoji společnosti i lidského myšlení. Třetím stupněm vývoje je absolutní duch, jehož nejvyšším projevem je filozofie^[1].

Vyučoval na univerzitě v Královci filozofii.
Proslul především svými názory pedagogickými a psychologickými.
Pro označení základních substancí používal Herbart pojem real.
Jedním z realů je duše, jiným např. hmota.
Podle Herbarta je duše jednoduchá substance obdařená touhou po sebezáchově, jež produkuje představy, které se na základě spontánní aktivity duševního realu spojují v tzv. komplexy.
Příkladem takového komplexu je já (ego).
Vedle syntézy hraje v psychickém dění významnou roli apercepce, tedy vybavování a spojování představ, které je ovlivněno dřívější zkušeností.
Učení je soustavné včleňování nových před-stav do dříve vytvořených komplexů^[2].

Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.