Vývoj sociální psychologie v druhé polovině 20. stol.(přehodnocování dosavadního vývoje, odlišení evropského a severoamerického přístupu, obnovení pozornosti k masovým procesům, kulturně- a etnopsychologické směry)

Od počátku do konce II. světové války

Sociálně psychologické otázky již v koncepcích mnoha myslitelů starověku a středověku, výrazněji se však o sociální chování začala zabývat až reformace a později kapitalismus; předtím kontrole chování stačily kontrolní instance, jako mravy, zákony a náboženství; se ztrátou funkční schopnosti těchto institucí se pak začíná rozvíjet sociální psychologie. Důvody vzniku sociální psychologie tkví v problémech kapitalistické společnosti, podněty pro rozvoj empirické SP přicházejí ze sféry výrobní, z ducha amerického pragmatismu; ukázalo se, že motivujícími činiteli jsou také sociální vztahy mezi pracujícími a jejich postoje k organizaci.

=== Evropa ===
Sociální psychologie se vyděluje z filozofie, sociologie a etnologie. Ideál humanismu, zaměření na skupinu, prožívání, sociologické zaměření, přirozené jevy

=== USA ===
Sociální psychologie jako formuje ve 20. století jako experimentální věda. Ideál pragmatismu, zaměření na jednotlivce, chování, experimentální zaměření, konstrukty

Zdroje sociální psychologie

Mnohé z toho, co tvoří povahu člověka, je podmíněno vztahy mezi lidmi + touha přispět ke zlepšení určitých kritických mezilidských situací. Přímé ideové zdroje:

• pozitivní filozofie (A.Comte) – vytvořil pojetí pravé finální vědy, kterou spatřoval v sociologii, ale která v podstatě odpovídá dnešnímu pojetí sociální psychologie
• egoismus (T.Hobbes) – teze „válka všech se všemi“ zdůrazňuje egoistickou podstatu člověka; (N.Machiavelli) – ve svém Vladaři radí,jak ovládat lidi; (F.Nietzsche) – společenské vztahy jako výsledek regulování touhy pomoci či vůle k moci
• hédonismus (J.Bentham) – cílem lidstva by mělo být co možná největší štěstí pro co možná největší počet lidí
• psychologie národů (M.Lazarus, H.Steinthal, W.Wundt) – srovnávací historické zkoumání objektivních produktů sociální interakce (řeč, mýtus, mravy); lidská psychika nemůže být oddělena od svého sociokulturního kontextu; spojení a vzájemné působení individuí
• W.Wundt: duše národa je víc než suma mentálních aktivit jednotlivců, přináší novou kvalitu; stukrturu tvoří řeč, mýty a zvyky; to, čím kolektivní mysl ovlivňuje jednotlivce, je jazyk
• psychologie davu (G.Tarde, G.LeBon, S.Sighele, S.Freud): v seskupeních lidí dochází ke vzniku nadindividuálních duchovních útvarů, důraz na iracionalitu, spontánnost, neorganizovanost, hlubinné zdroje aktivity a hypnoticko-sugestivní mechanismy formování davu
• G.LeBon: podle zákona mentální jednoty se vytvoří kolektivní mysl (duše davu), v které se ztrácejí uvědomělé osobnosti, převahu získává iracionální primitivní složka člověka; probouzejí se destruktivní instinkty, uvolňují se morální zábrany; duše davu vzniká působením mechanismu sugesce a sugestibility (člověk nekriticky přijímá, co se mu řekne), nákazy (šíření afektu nebo chování z jednoho účastníka na druhého) a anonymity (ztráta zodpovědnosti, pocit nepotrestatelnosti a svobody projevovat se destruktivně)
• G.Tarde: masy se mohou proměnit na organizované; vztahy v nich jsou založené na společných principech a ideálech, které se mezi členy rozšiřují mechanismem nápodoby (imitace)
• S.Freud: uznával existenci duše davu utvářející se mechanismem identifikace; její podstatu tvoří libidózní pouta mezi členy davu; vertikální struktura vztahů - vztahy členů k vůdci, kdy základním vztahem je láska; když vůdce nemůže prokazovat lásku každému členovi, část z nich je frustrovaná a jejich vztah k vůdci se dostává na primitivní úroveň (vzdávají se svého superega v prospěch vůdce a upadají do stavu dětské závislosti na něm); horizontální struktura vztahů – proces identifikace mezi členy davu navzájem na základě toho, že všichni mají společný ideál (vůdce a symboly)
• teorie skupinové mysli (W.McDougal): interakce jednotlivých myslí vede k společnému způsobu myšlení, cítění, chtění, který není totožný s myšlením, cítěním a chtěním jednotlivce ani sumou myšlení, cítění a chtění jednotlivců
• W.James: já jako poznávací subjekt (me) a já jako objekt poznání (I)
• první experimenty (N.Triplett):výzkum sociální facilitace
  

Pojem sociální psychologie poprvé užil J.M.Baldwin (1897), ale o jeho ustálení se zasloužil zvláště C.H.Cooley (1902) svým spisem o lidské povaze a sociálním uspořádání. První monografie (učebnice):

• E.A.Ross – „Sociální psychologie“ (sugestivně imitační přístup inspirovaný chováním v davu – začátek sociologické linie uvažování v SP)
• W.McDougall „Úvod do sociální psychologie“ (instinktivistický přístup inspirovaný darwinismem, důraz na emoce, které regulují sociální chování jako strach, odmítnutí, hněv, bojovnost, zvědavost, ponížení, péče; začátek psychologické linie uvažování v SP)

Nové myšlenkové proudy:

• sociologie: É.Durkheim – individuální vědomí je zprostředkováno kolektivními reprezentacemi
• interakcionistický přístup a „self“ psychologie (J.M.Baldwin, C.H.Cooley, G.H.Mead): interakce je zdrojem vytváření významů; lidská interakce je zprostředkovaná interpretacemi, významy a je vzájemnou výměnou významů; symbol představuje všeobecně rozšířený význam a je zárukou, že bude pochopený na obou stranách; schopnost člověka vytvářet a používat symbolické systémy (jazyk) určuje lidské bytí; nutnost zkoumat a vysvětlovat lidské jednání v kontextu významů a symbolických systémů
• kulturní antropologie (M.Meadová, B.K.Malinowski)
• psychoanalýza (S.Freud, K.Horneyová, E.Fromm)

• S.Freud: vznik lidské společnosti odvozuje od malé skupiny se silným mužem včele; rozhodujícím krokem k civilizaci je nahrazení výlučné dominance jednoho člověka silou sjednocené skupiny; kulturu definuje jako souhrn výkonů a regulací, které odlišují náš život od života zvířat; kultura reguluje vztahy lidí tak, aby se tito vzájemně nezničili; civilizace potlačuje přirozenost člověka, zbavuje ho jeho svobody
• E.Fromm: adlerovský pohled na člověka jako bytost obdařenou sociálními potřebami; sociální charakter vzniká jako důsledek základních zkušeností a způsobů života, které jsou v kultuře společné; funkcí sociálního charakteru je usměrňovat energii členů společnosti tak, že bez vědomého rozhodnutí chci konat jak konat mám (podle požadavků kultury a v zájmu fungování společenstva) a nacházím v tom potěšení
• D.Riesman: sociální charakter je ta část charakteru, kterou mají společné skupiny, a která je výsledkem zkušenosti těchto skupin; tři typy sociálního charakteru (jakým způsobem si společnost zaručuje konformitu svých členů): (1) společnost závislá na tradičním řízení (do renesance); konformita se zaručuje dodržováním společenských norem, zvyků a tradic předávaných z generace na generaci; od člověka se vyžaduje chování schváleným způsobem, na psychologické úrovni ho k němu nutí strach ze zahanbení; (2) společnost závislá na vnitřním řízení (od renesance do konce 19. století); zvnitřnění nejbližšími autoritami zprostředkovaných požadavků společnosti na to, jaký mám být; na psychologické úrovni se objevuje pocit viny; (3) současné moderní společnosti založené na vnějším řízení; konformita je založená na očekávání a přáních ostatních; úzkost je vyjádřením obav, že člověk nevyhovuje očekáváním

• gestalt psychologie – teorie pole (K.Lewin): systémový přístup, akcentování dynamiky; důraz na vzájemné vztahy jednotlivce a prostředí; chápání živých bytostí jako systémů snažících se dosáhnout rovnováhu ve vztahu k svému prostředí; zaměřuje se na procesy vytváření narušené rovnováhy; orientace na motivaci (dynamiku lidského jednání); skupina je založená na podobnosti (odlišnosti) členů a na vzájemné závislosti členů; teorie konfliktu (člověk mezi dvěma pozitivními hodnotami, dvěma negativními hodnotami, negativní a pozitivní hodnotou)
• postoje (W.I.Thomas, F.Znaniecki), měření postojů (L.L.Thurstone, R.Likert)

Shrnutí:

• zvládnutí abecedy: série publikací učebnicového a příručkového typu, první časopisy (Journal of Abnormal and Social Psychology); sociální psychologie potřebovala dosáhnout uznání akademické obce, včlenění disciplíny do vysokoškolských učebních osnov, získání spolupracovníků k výzkumu
• ohraničení vlastního pole: vymezení předmětu sociální psychologie za pomoci pojmu postoj
• vyvinutí specifických nástrojů, které by legitimizovaly oprávněnost vlastní existence – konstrukce postojových škál (Thurstone – intervalové, Guttman – kumulativní, Likert – sumační), sociometrie (J.L.Moreno)

Od konce II. světové války po krizi v 60. letech

Po II. světové válce euforie z poznatků psychologie, teorie sociálního poznávání a sociálního učení

• teorie sociální percepce (F.Heider): založena na principu strukturní rovnováhy; v kognitivních jednotkách je možné určit stabilní a nestabilní stavy, přičemž jednotky mají tendenci vyhledávat ustálené stavy; kognitivní jednotky jsou tvořené osobami, objekty a vztahy mezi nimi
• teorie sociálního srovnávání (L.Festinger)
• teorie kognitivní disonance (L.Festinger): kognice (názory, přesvědčení, poznatky) mohou být navzájem v relevantním nebo irelevantním vztahu; relevantní kognice mohou být navzájem konsonantní (v souladu) či disonantní (neslučitelné); stav kognitivní disonance poškozuje jednotlivce, proto se ji člověk snaží zmírnit či odstranit utvořením nových kognicí nebo změnou existujících
• teorie sociální interakce (J.W.Thibaut, H.H.Kelley): dyadická interakce je popsatelná v pojmech možností reciproční kontroly; každý člen dyády má k dispozici alternativy chování, pravděpodobnost úspěchu, které závisí na chování druhého; pojmy kooperace (oba uspějí nebo neuspějí) a kompetice (jeden získává, druhý ztácí)
• teorie sociálního učení (J.B.Rotter): výskyt určitého chování v dané situaci závisí na očekávání jednotlivce, že toto chování bude posíleno, a na hodnotě, kterou posílení připisuje; hodnota je daná relativní preferencí cílových objektů; pojem „locus of control“ (chápal lokalizaci kontroly jako kontrolu posílení); vnitřní jedinci jsou přesvědčeni, že výsledky jejich chování závisí na nich samých; vnější jednotlivci jsou přesvědčeni, že výsledky jejich chování jsou dány působením vnějších sil)

Shrnutí

• rozšíření záběru
• punc vědeckosti: experimentování
• cesta k teorii: nepodařilo se vypracovat ucelenou teorii vědního oboru; existovali pouze teorie středního dosahu (teorie, které našli uplatnění jen v určité oblasti poznání)
• praktická využitelnost sociálněpsychologických poznatků

70. léta až současnost

Pozitivistická metodologie: snaha přiblížit sociální psychologii přírodním vědám; parametry měřitelnosti, stálosti, kauzality; problémy: experiment - ekologická validita, etika metod a praktik sociální psychologie (manipulace, podvádění, vstup do soukromí) • „Social psychology as History“ (K.Gergen): sociálněpsychologické zkoumání je v základu historické, tj. nemůže poskytnout nic víc, než systematický popis současnosti (nemožnost stanovit zákony sociálního jednání) • etnometodologie (G.Garfinkel): pochopení prožívání, zkušeností, vlastního světa subjektu; odhalení metod, které lidé používají při utváření představ o skutečnosti, při konstrukci sociální reality; jediná realita je právě ta konstruovaná subjektem; úlohou etnometodologie je zkoumat, jaké jednání se uskutečnilo, jak je zdůvodňované, jaká vysvětlení jsou samozřejmá, jak aktér poznává důležité podněty, jak formuluje odpovědi, které považuje za vhodné

2. v sedmdesátých letech pokračovala krize sociální psychologie – směřování od behaviorismu ke kognitivismu, nepřesvědčivost poznatků. Individuum jako jednotka analýzy, sociální jako interindividuální a pozitivistická metodologie nestačily pro porozumění a vysvětlení sociálního chování.

Ke kritické reflexi SP přispělo snažení o specifické postulování evropské SP od 60.let – Tajfel, Israel, Moskovici. Důraz na humanistický pohled na člověka, na jeho schopnost tvořit symboly, vytvářet kultury. Na pozitivismu založená americká SP – empirický výzkum x evropská se pokoušela o globálnější sociálně-psychologické myšlení. V 60.letech ustanovena Evropská asociace experimentální sociální psychologie. V 80.letech pozvolné ukončení krize. Dále se řešila otázky univerzální platnosti a mezikulturní relevantnosti teorií a poznatků. Rozvoj mezikkulturní psychologie. Vznik alternativních paradigmat a metodologií oznaočvaných jako kritická psychologie – nová paradigmata, angažování psychologie ve společenských tématech, inter a transdisciplinarita. Důraz na sociální konstrukci reality, zkoumá diskurz (organizovaný jazyk – mluvená komunikace nebo psaný text), přednost kvalitativním metodám. To postupně vedlo k vyhranění sociologizující a psychologizující větvi SP. Postupně se začaly rozlišovat 3 oblasti SP výzkumu: intrapsychická úroveň (sebepojetí, atribuce, změna postojů), interpersonální (sociální facilitace, přitažlivost, malé skupiny) a meziskupinová (socializace, sociální reprezentace, sociální identita, kolektivní chování). Postmodernismus 3. založen na zdůraznění odlišností dnešního světa od doby považované za moderní 4. modernismus: osvícensko-humanistické odmítnutí tradice a vnější autority 5. PM = ideový odraz sociálně ekonomických a technologických proměn v Z zemích po 2.sv.v. vedoucí ke vzniku postindustriální společnosti 6. Spjat s multinacionálním stadiem vývoje společnosti = fáze konzumního kapitalismu – charakterizován nikoli produkcí, ale marketingem, prodejem a konzumací. 7. Rozhodující nejsou bezprostřední každodenní zážitky, ale to, co zprostředkují/simulují média

Sociální psychologie na prahu 3.tisíciletí 8. Patrná expanze: Kvantitativní – nárůst institucí, publikací i psychologů Obsahová – šíře a rzmanitost studovaných oblastí i hloubka a detailnost Geografická – nově institucionalizace i mimo USA a Evropu 9. Rozmanitost obsahová – propojení behavioristického a kognitivistického pohledu, zkoumání ambivalence postoje jako důsledek aplikace přstupu sociálního poznávání na oblast postojů; emoce jako sociální fenomén 10. Vysoká úroveň specializace 11. Nejrozšířenějším rámcem je kognitivismus – akcentuje interpersonální, intersubjektivní a reflexní charakter poznání a vyjadřuje, že jde o kognitivní úroveň analýzy sociálněpsychologických jevů (pojem sociální poznávání) 12. Dále je vlivná teorie sociální identity a evolucionistická teorie (přibližuje SP biologickým vědám, na sociální jevy z úhlu pohledu evoluce) 13. Přetrvává dělení na psychologizující a sociologizující větev – spíše úrovní zkoumaných jevů (indi x nadindividuální) než použitou metodologií 14. Pokus o globálnější integrativní koncepce: strukturní symbolický interakcionismus – Stryker = spojení teorie rolí a symbolického interakcionismu

SP v Čechách • Počátky spjaty s Lindnerem – ve 2.polovině 19.st.publikace „Myšlenky k psychologii společnosti jako základ sociální vědy“ = první evropská monografie o SP a první použití pojmu SP • Po vzniku československa otázka národní mentality a národního charakteru: Masaryk, Chalupný • 1946 založen ústav pro výzkum veřejného mínění • Vlivná sovětská psychologie: veškerý duševní život člověka je sociálně podmíněn, proto je speciální SP zbytečná • Koncem 50.let opětovný návrat SP • V 60.letech Jurovský publikoval první příručku SP = Duševný život v společenských podmienkách • V 60.letech vliv amerického výboru pro transnacionální SP – Festinger a evropské asociace experimentální SP – Tajfel • Od konce 60.let se SP institucionalizovala na univerzitách i AV • Nové příručky v té době: Nakonečný, Janoušek • Publikace věnované metodologii: Petrusek, Janoušek, Musil, Hrabal • Po roce 89 rozvolnění, spolupráce, publikace, překlady, výzkumy • Nové nároky na vysvětlení a popis a výzkumy nových společenských jevů