Významné psychologické směry v sociální psychologii (psychoanalýza a neopsychoanalýza, behaviorismus a neobehaviorismu, teorie pole a kognitivistické koncepce, symbolický interakcionismus a teorie rolí)

Psychoanalýza

počátek psychoanalýzy se datuje na 1900 (vyšel „Výklad snů“)

Sigmund Freud

Zásadní pro sociální psychologii v díle S. Freuda byla socializace jedince, struktura a dynamika rodinných vztahů a úvahy o podstatě společnosti a kultury (Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře). Původ společnosti Freud vidí ve společenství malých skupin se silným mužem v čele, otcem celé skupiny. Rozhodující v přechodu k civilizaci je pak nahrazení moci silného jedince společnou mocí členů skupiny. Kultura člověka chrání před nebezpečím a reguluje vztahy mezi lidmi, ale zároveň omezuje jedince a potlačuje jeho přirozené pudové tendence(Zelová, 2008).

Freud zasáhl sociální psychologii v těchto oblastech:

Socializace

• dítě se asimiluje do kultury napodobováním rodičů
• v první fázi = přebírání superega (morálních zásad) rodičů (ne společnosti), dítě se identifikuje se superegem rodičů
• člověk se může proti konformitě bouřit a to nepřizpůsobení může být vyvoláno více činiteli, nejdůležitější:
• podle Freuda není člověk nikdy plně socializovaný, protože id se nikdy nesocializuje/nepřizpůsobí a tlaky z něho vycházející působí nepřátelsky proti společnosti (antisociální chování)

Struktura rodiny a její dynamika

• rodinu považuje za předobraz všech dalších malých sociálních skupin a jejich organizace (rodina je prototypem každého společenství lidí), rodina jako most mezi jedincem a společností
• pokud nedojde k vyřešení oidipova komplexu, je to brzda → má obraz matky jako budoucí partnerky
• představa budoucího partnera je podle Freuda odvozena ze vztahů v rodině

Psychologie masy

Hromadné jevy a masové chování jsou odvoditelné od zážitků z raného dětství (např. vztah s autoritativním otcem). Freud v tomto směru staví na libidózních vazbách, stavy lásky, touhy nejen mezi členy, ale také vůči vůdci

• vzájemná identifikace všech členů k vůdci → vznik emociálních vazeb, tyto vazby ale nefungují jen ve vztahu k vůdci, ale i na horizontální rovině (všichni máme rádi vůdce, proto se máme rádi také navzájem)
• na 1. místě obecný ideál, se kterým se lidé identifikují
• identifikace - se superegem vůdce je ta důležitější pro existenci masy
• když se rozpadne identifikace k vůdci (přestanou ho milovat) → masa se rozpadá
• když se rozpadne identifikace (vztahy) mezi jedinci, tak vzniká panika
• mechanismus identifikace slouží k tomu, že superego jedince je nahrazeno superegem vůdce (jedinec se neřídí svým svědomím, přebírá ideál) – lidé odpovědnost za své vlastní chování posouvají na vůdce (zbavují se viny) a stávají se nekritickými → potvrzeno ze 2. sv.v. („Já nemám svědomí, mé svědomí je Adolf Hitler.“, „Nepotřebuji mysl, za mě myslí fühler.“)
• Freud je zásadně proti tomu, že by dav musel být iracionální (ale dojít k tomu může)

Původ společnosti

• „Totem a tabu“, „Nespokojenost v kultuře“ (výstižnější by byl: nepohodlí, stísněnost v kultuře)
• přenáší ten psychoanalytický výklad (odvozený z libida) na antropogenezi
• vychází z Darwina a jeho teze, že pralidé žili v malých skupinách (hordách), ve kterých vládl silný samec, který byl vlastníkem všech žen, silný samec je tyranem, pánem a otcem celé hordy, všechno a všechny ženy jsou jeho vlastnictvím, proto nutil syny k sexuální abstinenci
• osud synů v těchto hordách je velmi krutý, tvrdý, protože když otec byl žárlivý, tak syny zabil nebo vykastroval nebo je vyhnal → vyhoštění synů považuje Freud z vytvoření sociální organizace, protože vyhoštění synové utvářeli „bratrské svazky“ a účelem bylo zabít otce a podle zvyku tehdejší doby ho sníst, aby se s ním identifikovali
• to je původ pračlověka, v kterém se objevuje Oidipův komplex (ambivalentnost postoje k otci – nenávist a strach před otcem a touha ho zabít, pomstít se, ale na druhé straně chtějí být na jeho místě, být jako on) → v totemových slavnostech se vlastně opakuje vražda praotce, reprezentovaného totemovým zvířetem a zároveň se objevuje lítost nad tímto skutkem
• v bratrských svazcích však vznikali rozbroje a boj o moc (uvnitř skupiny i mezi skupinami), aby se vyhnuli meziskupinovým střetům, ustanovili jako tabu incest (byl zakázán) a zavedli zákon o exogamii – uzavírání sňatků mezi jedinci různých kmenů, aby zabránili unášení žen z jiných kmenů, ke kterým docházelo → toto je moment, který vedl ke vzniku rodiny a tím i společnosti
• když vznikne civilizace, musí nutně dojít k omezení uspokojení individuálních pudů (jedinec se stává nesvobodným) – tím je kultura nutně frustrující, protože se člověk vzdává slasti výměnou za bezpečí, jistotu, a protože masy nemají rádi odříkání si slasti, tak musí být donuceni vzdělanou a inteligentní menšinou
• Freud se vyjadřuje pohrdavě o tvrzení, že svoboda je jedním z nejdůležitějších výdobytků civilizace, protože ta zbavuje člověka svobody, než aby ji lidem udělovala (později u Fromma), společnost je založena na vynucených zákonech a zákazech
• nepovažuje za ideál společnosti volnost, svobodu, ale rovnost a spravedlnost jedinců ve společnosti, odsuzuje nespravedlivou společnost postavenou na privilegované menšině, které je poskytována úleva, většina musí dodržovat to, co si vymyslela menšina a sama to nedodržuje → nutně vede k nestabilitě společnosti (masy mají tendenci povstat proti tyranii nespravedlnosti)

Carl Gustav Jung

• kolektivní nevědomí = zděděná mozková struktura, která není výsledkem naší zkušenosti
• bez ohledu na kulturu se objevují ve snech, umění stejné symboly
• archetypy – animus a anima je chápána jak zděděný kolektivní obraz muže a ženy

Alfred Adler

• „Porozumění životu, úvod do individuální Ψ”
• lidský život je určen smyslem, ideálem, cílem a ten se vytváří už v prvních měsících života (už v této době se vytvářejí první stopy obrazu světa a postoje k němu, i když jen nejprimitivnějším způsobem), těžko říci, jak je tento cíl stanovován, ale je zřejmé, že existuje a určuje každý čin dítěte → když se zformuje tento prototyp (raná osobnost), začne se ubírat určitým směrem, tento prototyp dovoluje předvídat, co se bude dít dál (hotov ve 4 letech) – rané dětské zážitky. Všechno je to jeho úvaha, kterou nemá doloženou.
• sociální psychologie má zkoumat konfliktní krizové situace, které jsou při setkávání se se společností a přijímání společnosti → vzniká zážitek méněcennosti (kompenzován touhou po moci) – formuje se v raném dětství, kdy si dítě uvědomuje pocit závislosti (bezmocnosti, slabosti, odkázanosti) na rodičích → vznik pocitu méněcennosti, který je překonáván v souladu s cílem (prototypem), který si dítě stanoví. Když pocit méněcennosti nabyde patologických rozměrů, vzniká komplex méněcennosti
• „Studie o méněcennosti orgánů” - spojení defektů oka a psychiky (i domnělé defekty, př. dívky se vidí málo krásné)
• lze říci, že jeho individuální Ψ je v podstatě sociální psychologií, protože prvotně důležitý význam v životě člověka má pocit sounáležitosti – když jedinci výrazně chybí, mohou být tito lidé v budoucnu delikventy, alkoholiky (není jisté). Předběhl tím dobu - pocit sounáležitosti vysvětlující, proč se lidé sdružují. Dnes brán za jednu z nejdůležitějších lidských potřeb (Ebstein, Baumeister). Svou silou je pocit sounáležitosti na úrovni fyziologických potřeb – musí být uspokojována (nedostatek stejný jako kdyby člověk nejedl) – první uspokojení je dáno rodinou a vztahem k matce.
• sounáležitost = slabost, která nutí děti žít v rodině, je obdobou sounáležitosti, která nutí žít lidi v komunitě
• každý se někdy cítí nedostatečný a neschopen nést sám těžkosti života – jednou z nejvýznamnějších tendencí lidstva je tendence utvářet skupinu, ve snaze žít jako členové společnosti, nikoli jako izolovaní jedinci; tento společenský život nám nepochybně pomáhá překonávat pocity nedostatečnosti a méněcennosti → společnost nese pocit jistoty a stability (jako Freud)
• v případě rozmazlených dětí, rodina ani společnost dítě nemůže hýčkat donekonečna a rozmazlovaný se záhy setkává nástrahami života. Školní docházkou je určeno pro nové sociální instituce, která pro něj představuje nový sociální problém, nechce si hrát ani pracovat s jinými dětmi, protože není připraveno na život ve společnosti. Pod vlivem svých zkušeností se podobných situací bojí a usiluje o to, aby bylo stále hýčkáno. Péče hyperprotektivní matky má katastrofální následky, např.: vede k nesamostatnosti (vztahuje se k výkonové motivaci – motiv výkonu se utváří v raném dětství)
• Adlerova touha po moci je vysvětlením dynamiky osobnosti - kompenzace nedostatečnosti, nedostatečnost vede k tomu, že se chce vyrovnat jiným, kteří jsou mu jakoby nadřazení
• dbal na praxi – zakládal poradny, příprava sociálních pracovníků (na problémy s dětmi)
• „Psychologie dětí” - sourozenecké konstelace

Neopsychoanalýza

• větší důraz na determinaci sociální než biologickou, rozhodující vliv sociálního a kulturního
• spory s Freudem, odmítání sexuálního pudu, jiný pohled na nevědomí

Karen Horneyová

• spory s Freudem kvůli Freudově domněnce o závisti žen mužského penisu
• nikdy psychoanalýzu neodvrhla, ale tvrdila, že je ji potřeba předělat
• orientuje se také na rané dětství – dítě v raném věku má 2 potřeby:

• potřebu satisfakce (uspokojování základních fyziologický potřeb – potrava, ...)
• potřebu bezpečí (ochrana před nepřátelským světem, dítě je při uspokojování této potřeby závislé na rodičích (dostatkem něhy, vřelosti, lásky, uznání))

• frustrace potřeby bezpečí (netečnost, nedostatek lásky, uznání, času, nespravedlnost mezi sourozenci) vede k zážitku osamělosti, bezmocnosti, nepřátelskosti světa → základní (bazální) úzkost – odvozena především od vztahu matka-dítě; tato úzkost může vyústit v potíže v dospělosti
• Freud s Adlerem tuto frustraci považují za zákonitou formu vývoje × Horneyová říká, že tím může a nemusí (tím lépe) projít
• bazální úzkost má důsledky pro interpersonální vztahy v dospělosti, může vést k různým strategiím chování vůči sociálnímu okolí potřeba nastolit pocit bezpečí, je řešitelná 3 strategiemi:

1. tíhnutí k lidem – člověk vstupuje do vztahu s jiným proto, aby se zbavil pocitu osamělosti,

bezmocnosti, nepotřebnosti

1. stranění se lidí – člověk se soustřeďuje na sebe sama, touží po nezávislosti a soběstačnosti, aby mu

nemohlo být ublíženo

1. směřování proti lidem – lidé mají tendence ovládat druhé (mít nad nimi kontrolu) - „když je

kontroluji, nemohou mi ublížit”; (není to agrese, ale spíše něco jako nepřátele chci mít vedle sebe)

• hledá vysvětlení patologických jevů (jako i Freud a Adler)
• zabývala se také seberealizací (inspirací pro humanistickou Ψ) - „Neuróza a lidský růst, zápas o seberealizaci”
• „Neurotická osobnost naší doby”

Erich Fromm

Pro sociální psychologii je významné jeho koncepce sociálního charakteru. Ten je jádrem charakteru, který má většina přísušníků dané kultury společný (Zelová, 2008). .

• široké vzdělání – filosof, sociolog, věnoval se kulturně antropologickému přístupu a politicko-ekonomickým pojetím
• velký důraz na to sociální, důrazně říká, že člověka můžeme pochopit pouze v sociokulturním světě
• „Strach ze svobody” (v originále „Útěk ze svobody”) - považuje ji za práci z oblasti sociální psychologie
• osamělost, svoboda, odcizení, konformita → základní témata, kterými se zabýval
• analýza člověka v historickém vývoji od středověku do současnosti (Hitler) → člověk získal svobodu v tomto vývoji, ale odcizil se přírodě a jiným lidem, ztratil sociální bezpečí → objevil se pocit osamělosti, který je překonáván láskou k jinému člověku („Umění milovat” – vysvětluje různé druhy lásky, které chápe jako nástroje k řešení osamělosti), v nevědomí spatřuje skryté touhy překonávat toto osamocení
• stejně skeptický jako Freud → člověk má sociální potřeby, které ale nenalézají plně své uspokojení v žádné kultuře (společnosti)
• Fromm přikládá velký význam výchově k sociálnímu charakteru → funkcí výchovy je vytvoření sociálního charakteru; zatímco Freud to považuje za nemožné
• rodina je rozhodující pro vytvoření sociálního charakteru (také Freud: rodina je mostem mezi jedincem a společností) → rodina je psychologickým agentem společnosti

typologie sociálního charakteru (odvozena od Freuda, jedná se o interakce jedince a společnosti), 5 typů:

1. receptivní typ – všechno leží mimo něj, vykazuje přílišnou závislost, pasivitu na vnějším prostředí, chce dosáhnout toho, aby byl milován, ale už nechce milovat, neschopnost dělat něco bez vnější pomoci.Je submisivní, lehkověrný, přízemní.
2. vykořisťující typ – vše co potřebuje, bere od ostatních, často násilím (přivlastňuje si majetek, lásku, nápady), není schopný něco produkovat vlastním úsilím, přivlastňuje si od druhých. Je sebevědomý, hrdý, egocentrický, agresivní
3. hromadící typ – odvozeno od Freudovy anální fáze. Akumulace hmotného majetku, moci, lásky. Je rigidní, podezíravý, neústupný, obezřetný, věrný, rezervovaný
4. tržní typ – sám sebe považuje za zboží, které se snaží prodat nebo směnit, zájem o pěstování společenských kontaktů, dbá na svůj zevnějšek, dokáže hrát spoustu povrchních rolí, má spoustu vztahů, ale také povrchních.Je netaktní, bezcílný, přístupný k názorům, zvědavý, velkomyslný.
5. produktivní typ – Fromm ho považuje za ideální. Je nezávislý, integrovaný, spontánní, tvořivý, spjatý se sociálním dobrem,- produkuje lásku, myšlenky.

• navázali na něj další autoři: Glaser, Dennei; nejdůležitější Riesman „Osamělým davem” (1950) – studie o změnách amerického charakteru
• „Člověk a psychoanalýza” - v originálu Man for himself (Člověk pro sebe) – podtitul: dotazování, zkoumání z pohledu etiky
• „Umění milovat” – jakým způsobem překonávat problémy v lásce, několik druhů lásky
• „Anatomie lidské destruktivity” - rozsáhlá práce, 8 druhů agrese – sporné vymezení
• „Zdravá společnost” - více sociologický charakter

Harry Stuck Sullivan

Pro sociální psychologii je zásadní interpersonální pojetí osobnosti. Osobnost definuje skrz stálé znaky interpersonálních situací charakterizujících lidský život. Základní hnací síla je dosažení uspokojení a bezpečí.

2 témata: rodina (rané dětské zážitky, situace matka-dítě) a závěry pro další interpersonální vztahy v dospělosti poukazuje na důležitost jistoty v mezilidských vztazích, která se utváří již v raných fázích života → rozhodující pro zdravý vývoj a vývoj interpersonálních vztahů. Teorie „prsu v ústech” výchozí situace, kdy dítě získá nebo nezíská pocit bezpečí a podle toho budou vypadat všechny budoucí interpretace vztahu. Dítě získává zkušenost (s matkou, ošetřovatelem) dobré nebo špatné matky (což je neuvědomované). Špatná zkušenost nemusí nastat.

6 stadií, ve kterých musí dítě vždy projít určitým typem interpersonálního vztahu:

1. rané dětství
2. vlastní dětství
3. juvenilní období
4. raná adolescence
5. střední adolescence
6. pozdní dětství

Behaviorismus a neobehaviorismus v sociální psychologii

Používá se S-R, nebo S(O)-R model. Sociální psychologie behavioristy vnímaná jako "zkoumání sociálního chování, které je funkcí sociálních stimulů" (Zelová, 2008).

• hlavní téma je učení (navázali na Locka – člověk je tabula rasa a my ho můžeme vychovat) → vypracovali koncepce: „teorie sociálního učení”

• učení jako mechanismy utváření osobnosti člověka
• základní pojem zvyk (W. James)
• učení a sociální učení jsou základními mechanismy socializace
• postavený na hédonismu (Thorndike) - učíme se jen to, co je pro nás užitečné, prospěšné (zákon efektu)
• Homans koncepce ekonomického člověka - lidské chování je to, co se vyplácí → člověk chápán jako něco ekonomicky utvářeného, jedná podle toho, co se mu vyplácí a čemu se má vyhnout; založeno na odměně a trestu

• ovlivnilo sociologii

• teorie sociální výměny
• spolupráce se Skinnerem
• aplikace klasického behaviorismu

u sociálního učení se pracuje s instrumentálním podmiňováním, ale někdy i s pavlovovským podmiňováním

Osobnost = systém zvyků vznikajících učením zvyk – zavedl James (chováme se v určitých situacích určitým způsobem osvojeným na základě zkušenosti

Hull – teorie o redukci pudu - učení vznikne tehdy, když je motivace

Důležité pojmy

• síla odpovědi - dána výsledkem učení/opakování, tendence k odpovědi v určitých situacích za určité motivace

• měřena např.: počtem správných odpovědí, latencí, reakcí na podnět, intenzitou odpovědi (sílou stlačení té páčky), pravděpodobnost jejího výskytu

• extinkce = vyhasínání – vyjadřuje pokles síly odpovědi (opak síly odpovědi)
• posílení - nosný pojem jak instrumentálního tak pavlovovského podmiňování

• jakákoliv událost, která následuje po odpovědi a bude zvyšovat pravděpodobnost výskytu odpovědi v budoucnu (odměna, ale může být i trest → snižuje výskyt pravděpodobnosti)

• sekundární posílení – podnět, který je spojen (asociován, odvozován) s původním posílením (primární odměna,trest) a který má tytéž důsledky (např.: strach z podobného podnětu)
• drive, pud, potřeba – musí existovat nějaký motiv, fyziologická pohnutka, která aktivuje a energizuje organismus
• generalizace podnětu – i na podnět blízký původnímu podnětu se objeví stejná odpověď (odpověď, která je podmíněná má tendenci se vyskytnou v podobných situacích)

• na různé podněty reagujeme stejnou odpovědí

• diskriminace – rozlišování mezi podněty a odpověďmi (rozlišit, že na určitý podnět se reaguje určitým způsobem a na jiný podnět jiným způsobem)

• Sociální učení = takové učení, které vede nebo má za cíl osvojit si akty sociálního chování

• není to tedy jen učení za přítomnosti druhých (sociálně se učíme i sami doma u televize)

N. Miller, J. Dollard

Práce „Sociální učení a nápodoba”, významná koncepce sociálního napodobování a imitace. Pokoušejí se vysvětlit proces nápodobu jako proces sociálního učení.

chování závislého připodobnění (match dependent)

• odehrává se podle nějakého klíče
• experiment: bílá krysa v T bludišti → až se naučíte běhat jedním směrem za potravou → pak jsou přidány další, netrénované krysy → ty, které běžely za „vůdcem (naučenou krysou)” také odměněny → generalizace (rychle se naučily, že se vyplatí, chovat podle klíče) poté je tam šedá krysa→ ostatní běží i za ní jako vůdcem, protože ví, že ona ví, kde je potrava, první krysa reaguje na podnět, ostatní reagují na klíč (první krysa)
• následně popisují situaci, kdy si v domě hrají 2 děti (mladší a starší): starší zaslechne kroky přicházejícího otce a běží tedy ke dveřím uvítat otce → za odměnu dostane od otce bonbón (podmět pro staršího jsou kroky otce); mladší ještě není schopen reagovat na kroky → klíčem se pro něj stává chování staršího sourozence (podnětem je chování sourozence).
  

kopírující chování

• imitátor se snaží o co nejpřesnější reprodukci chování (je to plně vědomý proces, s jasným cílem)
• řízeno naší snahou něco se naučit, známe z výcviku (naučit se něco – šití, vaření, řezání) → vedeno volními procesy, budoucí odměnou, výrazně se zapojují poznávací procesy (dořešeno až později po Millerovi a Dollardovi)

Albert Bandura, Richard Waters - „Social learning a personal development

• kritika předchůdců (Miller a Dollard) a závislého připodobňování – to je prý jen upevňování/posílení správné odpovědi a je to založeno na předpokladu, že je k dispozici ta odpověď
• vycházejí naopak z toho, že pro podmiňování/učení je dostatečná styčnost/kontinuita senzorických událostí (je nutná přitažlivosti objektu/modelu → motivace)
• za hlavní sociální učení považují observační učení, napodobování pozorováním, stačí že to vidí, nemusí být odměňováni

Panenko BOBO
Film, ve kterém se uplatňovaly na panence různé druhy agresivního chování, promítalo se to dětem

• při posílení toho chování, když je děti mlátily, je mlátily mnohem častěji
• při trestu - méně
• bez posílení - nějak normálně

Když se chtělo, aby děti reprodukovaly to chování, věrně všechny napodobily (kognitivní model situace = uchován v paměti). Přišlo se na to, že posílení k tomu není potřeba.

• tato práce znamená dovršení obratu výkladů agrese (Freud: agrese je vrozená, Miller a Dollard: agrese je něco mimo nás, začátek obratu, Bandura a Waters: agrese je naučená)
• rozvířili tím v Americe diskuze o vlivu masmédií
• zdůrazňují zapojení kognitivních, paměťových a motivačních procesů → Sociálně kognitivní teorie

Bandura: rozhodující roli má kognitivní model (vklad kognitivních procesů do učení); přiblížil učení lidem

Self efficacy

• také vliv na vývoj teorie agrese
• zdroje agrese se začínají hledat mimo člověka v sociálním prostředí
• nepočítá s tím, že sociální učení může probíhat bez bezprostředního vidění (př. čtením, poslechem)

Julian Rotter

Vytvořil teorii sociálního učení. Podle ní výskyt určitého chování závisí na očekávání následného posílení a na hodnotě tohoto posílení. Jeho asi nejznámějším konceptem je místo kontroly (LOC, Locus of control). Jedinci s vnitřním místem kontroly vnímají své životní osudy jako závislé na svých činech a osobnostních charakteristikách. Lidé s vnějším místem kontroly přisuzují příčiny dění do vnějšímu světu (náhodě, osudu apod.) (Zelová, 2008).

4 pojmy důležité pro učení (chování)

• Potenciál chování – pravděpodobnost výskytu nějakého chování ve vztahu k dané situaci a ve vztahu k možnému posílení (BV) → v každé situaci se rozhodujeme, jak se zachováme a co nám to přinese
• Očekávání – subjektivně pojímaná pravděpodobnost, že určitým specifickým chováním dosáhne jedinec nějakého určitého posílení, promítá se do něj minulá zkušenost a sebeočekávání (někdy se člověk přeceňuje a jindy podceňuje (E)
• Hodnota posílení – míra preference jedné odměny vůči jiné, zvažuje preferenci té hodnoty posílení (co mu to přinese), je to velmi relativní a záleží to na našem očekávání a hodnotách toho člověka (RV)
• Psychologická situace – situace jsou posuzovány a vnímány velmi subjektivně
  

                                BV = f (E+RV)

Dále se zabývá kategorizací potřeb (většina z nich je sociální povahy), rozlišuje 6 kategorií potřeb:

• potřeba uznání
• potřeba ochrany
• potřeba dominance
• potřeba nezávislosti
• potřeba lásky a citovosti
• potřeba tělesného komfortu
  

Orwell Mowrer

Byl neobehaviorista, autor dvoufaktorové teorie učení (posílení), rozlišuje apetitivní (žádostivé) a aversivní(pudivé) učení/chování (věnuje se jen aversivnímu učení - trestu)

• aversivní chování – útlum chování není způsoben trestem, ale strachem z toho tresu
• apetitivní chování – opět zjistil, že nejde o samotnou odměnu, o naději spojenou s odměnou
• sekundární posílení → pracuje se strachem a nadějí (emocemi), není to ta odměna a trest
• uvažuje o obrácených pochodech/podmiňování:

1. jsme naučení na nějakou odpověď, která je odměňována → odměna pak nepřijde a následuje zklamání (je to považováno za určitou formu trestu) → vyhasínání
2. když chování není následováno trestem, jak by mělo → „odměna” je ve formě úlevy
   

teorie autistická imitace (autistické = uvnitř se dějící u malého dítěte, které je uzavřeno)

Založeno na sekundárním posílení, např.: jako vysvětlení osvojování si řeči → matka je pro dítě zdrojem potěšení (laskání, hlazení, uspokojování fyziologických potřeb dítěte), při tom pronáší jistá slova, dítě si to spojí: „ něco příjemného ↔ slova“. Slova = sekundární posílení → už jen slova budou vyvolávat příjemné pocity, dítě si chce příjemné pocity spojené se slovy matky vyvolat samo, a tak začne zvuky opakovat → čím lépe, tím větší posílení (na principu hédonismu). V souvislosti s napodobováním se mluví o vicarious (empatické, zástupné učení) – v situacích, kdy, jedinec se empaticky přenáší do situace napodobovaného. Začínalo se ukazovat, že jsou situace, kdy nějaké chování není posilováno, ale přesto se může stát modelem (situace → pozornost a ohodnocení → chování) – můžeme být ovlivněni četbou, jen slyšením o nějaké situaci a je nutné, aby pro nás bylo atraktivní.

Sociální interakce jako výměna hodnot

• poslední linie vycházející ze symbolického interakcionismu
• interakce – z hlediska fungování, čili trvání
• snaha popsat mechanismy v interakci
• sociální výměna psychologických hodnot (u sociologů se to nazývá směna – zavání ekonomií)
  

Teorie sociální výměny

• vysvětluje mj. i prosociální chování
• východiska v antropologii a ekonomii (antropologie – u přírodních národů jsou obřady obdarovávání daná přísnými pravidly, ekonomie – člověk se snaží o maximální zisk a minimální náklady = princip minimaxu.)
  

Člověk se rozhoduje o způsobu chování na základě zvažování nákladů a zisků spojených s nějakými alternativami chování. Lidé udržují interakce, které přináší hodnoty, které aspoň pokrývají náklady = reciprocita (může být i se zpožděním).

George Casper Homans

Je zakladatel teorie sociální směny, prezidentem US sociologické společnosti. Původně byl sociální psycholog, později sociolog. Na Harvardu působil se Skinnerem (použil jeho poznatky). Původně se soustředil na jednoduché sociální chování, při interakcích si jedinci poskytují posílení (odměnu X trest). Zabýval se malou skupinou (pořád se něco děje a je to snadno pozorovatelné). 4 základní kategorie: aktivita – druh chování sentiment – vyjádření postoje a prožívání interakce – aktivita, kdy je jedinec za něco odměněn nebo potrestán jinou osobou norma – stanovisko skupiny (členové ho mají dodržovat)

Lidé, co spolu častěji interagují, jsou si více podobní ve svých aktivitách. Čím vyšší je postavení jedince ve skupině, tím více jsou jeho aktivity konformní s aktivitami společnosti. Čím vyšší je sociální postavení, tím širší je rozsah interakcí. 6 principů:

1. podnět

Pokud se v minulosti vyskytl určitý podnět, který byl příležitostí k odměnění aktivity, tak pak čím podobnější je současná situace té minulé, tím pravděpodobněji vyvolá podobnou aktivitu.

1. úspěch

Čím častěji v daném časovém úseku aktivita člověka odměňuje aktivity jiných, tím častěji budou jiní tuto aktivitu vyvolávat.

1. Hodnota

Čím vyšší hodnotu poskytuje jedinci aktivita jiných, tím častěji bude usilovat o vyvolání této aktivity u jiných.

1. deprivace X nasycení

Při nedostatečném uspokojení = deprivaci potřeby odměny, o ni bude člověk více usilovat, ale naopak při častém uspokojení bude hodnota ztrácet na ceně.

1. agrese X uznání

Čím více neprospěchu se objevuje při tom rozdělování (čím méně člověk získává ze vztahu), tím pravděpodobněji vznikne vztah (z nezachování reciprocity).

1. Racionalita

V lidském chování dominuje racionální zvažování účelnosti chování, což znamená, že lze nejen vysvětlit chování minulé, ale že lze také předvídat budoucí (protože se bude snažit dosáhnout zisku).

Zisk = odměna – náklady

odměna – záleží na tom, jakou hodnotu pro mě má (jak jsem si vyložil objektivní hodnotu), záleží také na tom, kdo mi ji poskytl když se objeví něco i minimálně negativního, celá hodnota většinou padá a mám z toho stres.

Thibaud, Kelley

Model sociální směny, podle kterého jsou interpersonální vztahy výsledkem „implicitních sociálních kontraktů“, předložili v roce 1959 Thibaut a Kelley (Hayes, 2003, s. 88). Jedinci se účastní interakcí, které jim přináší co nejlepší podmínky, co největší zisk a co nejmenší ztráty. Homans 1974 (podle Hayes, 2003) popsal, že největším ziskem je sociální schválení. Thibaut a Kelley (1959) v knizeThe social psychology of groups zavedli pojmy odměny(rewards), ceny (costs) a úroveň srovnávání (comparison level) Úroveň srovnání je standardem, podle kterého jedinci posuzují atraktivitu svého vztahu, a který je formulován na základě toho, co si myslíme, že si zasloužíme. Na základě tohoto zhodnocení se poté rozhodujeme, zda ve vztahu zůstaneme či odejdeme. Člověk vstupuje a setrvává v nejvýhodnějších dostupných vztazích.

Teorie pole a kognitivistické koncepce v sociální psychologii

Hlavně studium percepce a její procesy organizace (figura x pozadí), ke kterým se vztahují gestaltistické zákony: Zákon společného osudu, zákon podobnosti, zákon blízkosti, zákon společných hranic, zákon příčiny a následku, zákon minulé zkušenosti, zákon zaměření (očekávání), zákon uzavřenosti a dobrého tvaru
Zákony se promítly do vysvětlování některých sociálně psychologických problémů (skupina, podobnost postojů, očekávání, determinace chování, sociální blízkost, malé sociální skupiny, společné prožitky selhání nebo úspěchů, group out a group in, situační činitelé),

Solomon Asch

• Polák, emigroval do USA, teoretik gestaltu
• „Sociální psychologie“
• výzkumy sociální percepce, tlaku a konformity
• proti behaviorismu a zvířecímu modelu chování (proti přenášení poznatků o zvířatech na člověka) → nutnost člověka studovat v podmínkách sociálního světa
• zabýval se problematikou utváření dojmu (oblast sociální percepce a poznávání) a konformitou
• experiment: 2 seznamy charakteristik, které se lišily jen jedním slovem vřelý/chladný → lidé měli z jiného seznamu přiřazovat vlastnosti a vřelému člověku přisuzovali více pozitivních vlastností, u chladného bylo daleko více negativního
• snaha utvořit si komplexní dojem o osobě, ačkoli máme jen málo informací/důkazů (dotváříme si struktury)
• vlastnosti osobnosti jsou posuzovány ve vzájemných vztazích: např.: inteligence vřelé osoby je posuzována odlišně od inteligence chladné osoby
• některé rysy jsou vnímány jako centrální/dominantní a rozhodující, jiné jako okrajové
• každý rys má vlastnosti části celku ovlivňovaného organizací těchto částí
• existující dojem navozuje kontext, ve kterém budou utvořeny jiné dojmy
• zjevné nesrovnalosti podněcují k hledání hlubších pohledů, které by je mohly odstranit
  

• experiment - výzkum konformity:: 4 úsečky nestejně dlouhé → dotaz které dvě jsou stejně dlouhé, ve 40% podlehl člověk tlaku ostatních posuzovatelů → provázeno silným vnitřním konfliktem. Celou podstatou konformity je právě dramatický konflikt toho, co chci já a co po mě chce společnost.

Fritz Heider

• Rakušan, teoretik gestaltu, gestaltické znalosti aplikuje na interpersonální vztahy
• „Psychologie interpersonálních vztahů” - jak lidé vnímají interpersonální události
• lidé se snaží utvořit si uspořádaný a koherentní pohled na svět (vlastní pohled na svět) a tento pohled má to znaky naivní psychologie (má to ale podstatné rysy vědecké Ψ) → prostředek udělování (člověk je uděluje) vlastních významů a kognitivní organizace pozorovaných jiných lidí (vlastním způsobem si svět vykládáme a organizujeme)
• snažíme se proniknout za pozorované chování dané osoby, postoje a sociální motivy, ve kterých se chování vyskytlo – Heider chce vědět, jak ty významy udělují, jak můžeme vysvětlit chování kolem nás → východisko pro teorii atribuce a výklad interpersonálních vztahů
• je to zlomoovým okamžikem v Ψ, protože se ptá, jak ten člověk vidí ten svět, ne jak my vidíme toho člověka
• zasáhlo to 2 oblasti:
  

• Teorie atribuce – připisování smyslu událostem (vysvětlení příčin chování), rádi přisuzujeme příčiny osobě, nikoliv prostředí; u sama sebe je to opačně
  

• hledám příčiny v jedinci (ve skupině)
• hledám příčiny mimo jedince (ve vnějším prostředí)

• Princip rovnováhy – původní představa už z r. 1946, je to teorie stálého a nestálého stavu: ten může být mezi nějakými kognitivními jednotkami, které mohou být tvořeny osobami, objekty a mezi nimi jsou nějaké vztahy vytvářející celek, tvar/gestalt (jsou to názory na okolní svět a vztahy mezi nimi), a mají vlastnosti tvaru (gestaltu, pole), základem pro určení stavu celku je dynamický charakter jednotlivých částí. Př.: celek je složen: osoba P a její aktivita X, každá kognitivní jednotka (P, X) může být hodnocena pozitivně nebo negativně (charakter pozitivní nebo negativní); když mají jednotky stejný dynamický charakter, tak můžeme hovořit, že existuje stálý stav × opak: když nemají stejný dynamický charakter → nestálý, nerovnovážný stav. Vždy viděno z pohledu první osoby P
  

P+ X+
kladný člověk vykoná velice dobrý skutek - rovnováha, stálý stav

P+ X-
kladný člověk vykoná kriminální čin - nerovnovážný stav

Jednou z vlastností celku je snaha najít rovnováhu → máme tendenci buď snížit hodnocení člověka, nebo bagatelizovat špatný čin (aby se to dorovnalo do P+ X+, nebo do P- X-), nechceme připustit, že jsme se mýlili (podstata naivního usuzování)

Kurt Lewin

„Topologická Ψ” - název odvozen od pojmu psychologické pole. Ústřední pro sociální psychologii je teorie pole, protože klade důraz na vztah jedince a prostředí (životní prostředí). Také pojem lifespace („životní prostor”) - všechny Ψ jevy (vnímání, myšlení, jednání) uvažuje jako funkci životního prostoru/pole, ten sestává osob (které tvoří nějaké konstalace) a dalších objektů (→ jedinec a jeho prostředí/kontext z objektů). Individuální psychické jevy jsou odvoditelné pouze ze stavu jedince a jeho konkrétní situace (jedinec a situační faktory). Další oblastí Lewinova díla, která je stěžejní pro sociální psychologii, je výzkum skupinové dynamiky.

B = f (LS) = f (PE) (prostředí)

(Rotter, žák Lewina: BV = f (E + RV))

Lewina zajímalo, jak se člověk v psychologickém poli pohybuje, které síly na něho působí → dostal se k pojmu motivace. Předpokládal, že v poli jsou motivy (v podobě objektů), ke kterým jedinec pociťuje nějaký vztah (potřeby, vztah zacílenosti, zaměřenosti) → chování je funkcí pole jako celku (systému), ve kterém je napětí (porušením vztahů, zím jak se tam jedinec pohybuje) a zároveň jsou tam síly, které ho vedou k nebo od nějakého objektu → zdroj motivace (odstranění napětí). Motiv hledá vně organismu (ne jako Freud). Klíčovou roli ve výkladu motivace mají pojmy:

1. tenze (napětí)- vznik s porušením těch vztahů, způsobuje dynamiku pohybu
2. valence - pozitivní nebo negativní náboj (přitažlivost nebo odpudivost objektu)
3. síla - směr a velikost tendence ke změně v životním prostoru
4. lokomoce (pohyb)

Tyto pojmy převzal z fyziky, ale dává jim psychologický význam. V podobě vektorů → my máme spočítat výslednou sílu (působí několik sil různými směry, podle toho se nějak sčítají a odčítají). Člověk má většinou prostor strukturovaný a ví, co vede k čemu. V nestrukturovaných situacích ale neznáme sílu objektů, pak se v poli chováme explorativně (prozkoumávání) – podoba pokusu x omylu, neefektivní a neekonomické chování a může přitom dojít k mnoha konfliktům. Nestrukturovanost pole používá pro vysvětlené minorit: aplikuje na skupiny lidí na okraji společnosti (minority, postižení, bezdomovci) – nedokáží se zorientovat, odhadnout, jak se chovají lidé z majority → úkolem SP pomoci těmto lidem se zorientovat. Vznik konfliktů: rozlišuje 3 typy intrapsychických (vnitřních) konfliktů (motivů) – až po jeho smrtí vysvětlení interpersonálních konfliktů. V poli působí objekty pozitivní a negativní valence a jiné osoby, př. zaměstnání (= pole), zaměstnance jeho práce nebaví a má tendenci se ulívat (poflakovat) – nastane tehdy, když v poli nebude síla (např.: mistr), který na něj bude vyvíjet tlak.
Zabýval se tématikou dynamiky malé skupiny. Skupina se stala díky Lewinovi a jeho žákům dominantním tématem 50. let. Následovníci Lewina: Harold Kelley, Thibaut, Schachter, Leon Festinger, Lippitt, Pepitone, Deutsch, Rotter.

Leon Festinger

Jediný a první Američan, ostatní byli Evropané. Jeho přístup jednoznačně založen na teorii poznávacích procesů (kognitivistické hledisko). Sociální srovnávání - výchozí myšlenkou: lidé mají tendenci zjistit, zda jejich názor, postoj, chování, předsudek je správný. Předpokládáme, že je-li náš názor správný, budeme za to ohodnoceni. Srovnáváme se lidmi, kteří jsou nám blízcí a jsou zhruba na stejné úrovni. Vede nás to k chování, které ověří správnost našeho názoru, když nejsou k dispozici objektivní sociální měřítka, tak lidé hodnotí své názory a schopnosti s názory a schopnostmi jiných. Objektivní nesociální měřítka jsou preferována, protože jsou přesnější, ale ony většinou nejsou, hledají adekvátní nejpřesnější měřítka (hledáme na srovnatelné úrovni (u stejných lidí)). Potřeba srovnávání je velmi silná, ale má své meze, končí tam, kde není možné rozdíl zmenšit. Tato teorie je používána k vysvětlení konformity.

Teorie kognitivní disonance

Postavená na potřebě sociálního srovnávání, člověk má potřebu zdánlivé konzistence poznatků a konsonance se svým okolím (chce být v souladu), které nejsou vzájemně disonantní (nesouhlasné) → staví na gestaltu – celky poznání mají tendenci k rovnováze. Elementy jsou relativně stálé a člověk se chová v souladu s nimi, tvoří zase uspořádaný systém – je to vlastní poznání, podle kterého se člověk chová

• konsonance (soulad) – vše v pořádku
• disonance – může se týkat dvou i více kognitivních elementů, když nastane disonance, má člověk potřebu ji odstranit, je motivován k nějakému chování. Disonance vzniká z tlaku z prostředí. Disonance je nepříjemným stavem, který motivuje jedince k pokusu snížit nebo odstranit disonanci a vyhnout se situacím, které by ji moli prohloubit. Intenzita kognitivní disonance závisí na důležitosti a počtu kognitivních elementů, které jsou v nesouladu (disonanci). Pokud disonance trvá a jedinec se ji snaží odstranit či zmírnit bude odmítat situace a informace, které by ji prohlubovaly. Síla motivace k odstranění disonance je funkcí velikosti disonance

řešení: dva způsoby odstranění disonance:

1. změna poznání (smíření se s mýlkou), změna existujících elementů a tím i chování
2. přidání nových kognitivních elementů a posílení dosavadního přesvědčení; fakticky se posiluje stávající poznání (přidává se na stávající argumenty další argumenty pro stávající poznání – bagatelizuje, zmenšuje se rozpor)
   

Symbolický interakcionismus a teorie rolí v sociální psychologii

Symbolický interakcionismus vznikl v USA po sociologii, jejíž vliv na tento směr je patrný, a promítá se až do současnosti. Navazuje na interakcionalismus jako takový – sociologický směr 20. století. Vysvětluje společenské dění ze vzájemného ovlivňování aktivit jedinců a skupin v jejich sociálním styku. Základním pojmem sociální interakce.
Pojem SI poprvé použil Herbert Dumer. Zdůrazňuje symbolické zprostředkování sociálních interakcí především symbolickou zprostředkovaností (nejen prostřednictvím řeči, ale i chováním) → lidské chování je ovlivněno nejen objektivními fakty situace, ale i tím, jak lidé tu situaci chápou a jaké významy přičítají objektům v ní obsažených. Významy nejsou vlastnosti samotných věcí, ale jsou produktem sociální interakce probíhající mezičleny společnosti, nejsou stabilní, mohou se měnit v průběhu dalších interakcí (dochází ke zpřesňování významu). Odpověď člověka na chování jiného člověka je založena na tom, jak si chování vysvětluje, jaký význam mu připisuje, lidská interakce je tedy vzájemnou výměnou významů a jejich interpretace → chováme se podle toho, jak chápeme ten význam (→ komunikace není výměnou informací, ale výměnou významů). Interakce ≠ komunikace (komunikace je výměna významů – zde to má svůj zdroj) – prvotní popud tohoto vnímání komunikace člověka nejen připisuje věcem jisté významy, ale zároveň poznává významy a mění je podle interakcí s jinými lidmi, chová se podle toho, jak významy chápe. Předpokladem pro interakci je, že je tu něco společně sdíleného, aby se obě strany pochopili → to společné jsou ty významy.

Symbol - představuje obecně sdílený význam a je zárukou toho, že bude pochopený oběma stranami interakce, vzniká v procesu symbolizace a vytváří svět, ve kterém žijeme. Je to předmět, ve kterém je obsažen vztah k zastupovanému předmětu (je tam vazby, která napovídá tomu, co ten symbol zastupuje)

znak = něco, co vzniklo arbitrárně (dohodou), není tam souvislost mezi znakem a tím, co označuje

George Herbert Mead

„Mind, self and society” (Mysl, já a společnost) (1934) – práce společně s Morrisem - rozsáhlá práce manifest symbolického interakcionismu, je považován za jeho zakladatele.Přispěl rozpracováním teorií socializace, přispěl k výkladu sociálních interakcí → vyjádřil se k tomu, jak se utváří naše já a mysl. Ústřední pojem je sociální já (ve smyslu self), přebírá od Cooleyho. Osobnost je výsledek procesu přejímání postojů od jiných lidí → podstatnou součástí procesu je utvoření zobecnělého chování jiných osob, tzv. generalizovaný druhý (obdoba u Wallona, Vygotskij) → socializace = člověk si v průběhu celého života osvojuje sociální role od jiných lidí napodobováním. Přejímáním rolí subjekt sleduje, jak jej vnímají druzí lidé a tak se vytváří objev sebe sama.

věnuje se povaze hry dětí, rozlišení:

• play – hraní si na něco, v ontogenetickém vývoji předchází před game
• game – hraní podle určitých pravidel a každý sám za sebe, rozdělí se role (už si nemůže vybrat a spontánně si hrát)
  

Při přejímání rolí jsou důležité osoby, které jedinec pokládá za významné a na nichž mu záleží (u dětí rodiče, pak učitelé…) Osvojování rolí začíná od konkrétních/jednotlivých rolí, později dospívá k vědomí o obecnější povaze rolí → očekávání spojená s výkonem určité role (jednotlivé role vstřebáváme do jednotného celku → generalizovaný druhý). Generalizovaný druhý reprezentuje určitou společnost. Pro vývoj self je podstatné, že dítě nejen přebírá roli druhého, ale i že je schopno se z této perspektivy podívat – člověk se sám sobě stává objektem (me). Já se utváří v interakci s druhými, v kterých dochází k výměně verbálních (slova) i neverbálních (gesta) významů. Sledování zda adresát chápe vysílané významy stejně jako vysílatel, zda si rozumí. Interakce má podobu symbolickou – chováme se tak v každodenním životě.

Teorie rolí

Linton s Meaden a Newcombem jsou považováni za zakladatele teorie rolí. Převzato z kulturní antropologie.

Ralf Linton

Představitel americké kulturní antropologie s orientací na sociální Ψ. V chování se projevují individuální zvláštnosti, ale také určité vzorce společné té roli. Role je pojítkem mezi jedincem a společností, zabezpečuje, že se jedinec bude chovat v souladu se svou společností a je předpokladem konformity. Mluví o základní osobnosti: v dané společnosti mají její členové něco společného a to je právě ta základní osobnost, je to takové jádro osobnosti, které mají všichni v té společnosti stejné a na jeho základě se teprve utváří to jedinečné; jádro zabezpečuje tu konformitu.
V určitých situacích se člověk v různých společnostech chová stejně. Je určité očekávání od jedince (podle věku, pohlaví). Překročení role vede k sankci. Ostrá kritika ze strany Ψ a sociologie – role nemůže vystihnout celou šíři lidského chování, člověka redukovala na soubor rolí. Člověk má mnohem pestřejší rejstřík způsobů chování – může se k nim chovat kriticky, zachovávat si odstup – člověk by byl zbaven odpovědnosti za své chování.

Newcomb

Učebnice Sociální psychologie, která je celá vystavěna na teorii rolí. Musíme rozlišovat očekávané chování (to předepsané) a skutečné chování v té situaci → jsou hranice toho, co je přípustné a záleží pak jen na tom člověku, kde se mezi těmi hranicemi člověk usadí. Šel do extrému a tvrdí, že všechno naše chování je hraní role (pod vlivem behaviorismu).