Informační a citační etika

Etika představuje oblast filozofie, která zahrnuje systematizaci a doporučování koncepcí správného a nesprávného jednání, přičemž může popisovat morální chování a analyzovat a teoretizovat povahu morálky a etiky. Etika je vystavěna na čtyřech principech – principu svobody, rovnosti, benevolence, minimálního porušení svobody. Mezi obory etiky patří např. informační a citační etika.

Informační etika shromažďuje morální stránky související s informacemi ve světě informační společnosti. Týká se skutečností, jak je přistupováno k informacím ze strany lidí, jak jsou informace užívány, taktéž se týká okolnosti, nakolik jsou informace přístupné a v neposlední řadě je řešena situace ve spojitosti s důsledky existence informačních technologií. Informační etika je „oblast morálky uplatňované při vzniku, šíření, transformací, ukládání, vyhledávání, využívání a organizaci informací.“

Citační etika reprezentuje pravidla týkající se citací ve vědecké komunikaci. Autor práce je povinen ve své práci odlišit myšlenky jiných autorů a svůj vlastní text. Jedná se o „morální povinnost autora publikované vědecké práce uvést v této práci ty výsledky svých myšlenkových předchůdců, na které ve své práci bezprostředně a vědomě navázal, a odlišit zřetelně své vlastní výsledky od výsledků jiných autorů.“

Základní aspekty informační a citační etiky

Pojem informační etika není přesně vymezen, nicméně se jedná o problematiku manipulace s informacemi. Taktéž lze najít přesah k tématům, která se týkají svobody slova či práva na informace, ochrany soukromí či duševního vlastnictví.

Informační etika je tvořena dvěma úrovněmi. Jednou z nich je úroveň mikroetická, která představuje míru korektnosti ve spojitosti s prací s informacemi individuálně u každého jedince, který se nějakým způsobem zapojuje do informačního procesu. Druhou úrovní je makroetická, jež se dotýká celé informační společnosti, nikoliv jedince. Souvisí se skutečností, jak moderní informační technologie ovlivňují společnost a s tím spojenými okolnostmi – problém nerovného přístupu k informacím či zranitelnost informační společnosti.

Pojem citační etika úzce souvisí s etikou informační, a to zejména v oblasti vědecké komunikace, kdy je nutné přiznat, jaké myšlenky a názory, tedy informace, nejsou původem individuálního tvůrce konkrétní práce, ale vycházejí z jiného zdroje. Přínosem je skutečnost, že díky tomuto zvyku čtenáři získají o popisovaném tématu širší přehled a zároveň autor práce tímto dokazuje ve své práci zmiňovaná fakta.

Cíle informační a citační etiky

Cílem informační etiky je zvýšit kvalitu komunikace, snížit entropii v informačním světě, dle M. Černého např. zkvalitnit poskytování informačních služeb a informací , dle K. Janoše dále zvýšit úroveň informační práce či předejít tomu, aby se s informacemi zacházelo nesprávně. Problematika informační etiky se týká všech jedinců, kteří přijdou jakýmkoliv způsobem do styku s informacemi, nikoliv pouze informačních pracovníků, knihovníků, žurnalistů atd.

Cílem citační etiky je vytvořit pravidla, jejichž dodržením nedojde k porušení norem či zákonů (autorského ap.). Plněním záměru citační etiky nedochází k plagiátorství, tedy k „vydávání cizího literárního nebo jiného uměleckého nebo vědeckého díla za vlastní, popř. převzetí části cizí práce, bez uvedení použitých zdrojů“.

Pravidla a kodexy

Průběžně vznikají pravidla a kodexy, v nichž jsou tyto zvyklosti definovány. Postupem času a kvůli přesunům důrazu na jiné okolnosti mohou být aktualizovány. Největší váhu má pravděpodobně legislativa, tedy zákony, vyhlášky či nařízení. Taktéž existují např. řády upravující pravidla konkrétního pracoviště.

- Zákony související s dotčenou problematiky: Autorský zákon č. 121/2000 Sb., Trestní zákon č. 140/1961 Sb., Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

- Citační norma ČSN ISO 690:2011 – obsahuje návody k citování literárních pramenů dle možných způsobů.

- Kodexy pracovníků v určité zaměstnanecké sféře – např. knihovnický, novinářský.