Prameny hromadné povahy

Prameny hromadné povahy mají především soupisový charakter a jejich vznik spadá zejména do období 17. století a mladšího. Vznik soupisů byl motivován praktickými a především konkrétně vymezenými účelovými hledisky (ať již správními, ekonomickými, vojenskými či náboženskými a z toho vyplývajícími statistickými). Podle cíle, k němuž byly vyhotoveny, se týkaly veškerého obyvatelstva nebo se omezovaly pouze na jeho určitou skupinu. Pramenům tohoto typu je společné, že z hlediska teritoriálního byly zpravidla celozemského charakteru nebo se týkaly většího územního celku, byly centrálně organizované (a tím i snáze kontrolovatelné), zpracovávaly se zpravidla podle soudobého správního uspořádání (podle krajů, v jejich rámci dle panství, statků, dvorů, měst, obcí). Na jejich přípravě a vlastním průběhu se podílelo množství úředníků nejen ústředních správních úřadů, ale rovněž nemalý počet dalších osob (městských, vrchnostenských úředníků, správců panství i církevních). Zajištění co možná nejhladšího průběhu konkrétních soupisových akcí provázelo vydávání řady patentů, instrukcí a cirkulářů, podle nichž se řídil jejich vlastní průběh.

Soupisy 1. poloviny 17. století

Již v období po tridentském koncilu, kdy postupně nabývaly na síle protireformační snahy, vznikaly soupisy vztahující se k evidenci obyvatelstva podle vyznání. Vyhotovení nejstarších soupisů tohoto druhu pro obyvatelstvo žijící v Čechách spadá do období krátce po roce 1602 a do roku 1609. Jednalo se o dílčí soupisy týkající se osob katolického vyznání ze stavu panského a rytířského.
Zpracovávání další konskripce následovalo na počátku roku 1628, tzn. krátce po vydání Obnoveného zřízení zemského a v souvislosti se zřízením reformační komise v prosinci roku 1627. Soupis podchycoval vyznání svobodných osob, tzn. ze stavu panského, rytířského, městského a svobodníků. Nepokrýval celé území Čech, ale omezoval se pouze na kraj Bechyňský, Prácheňský a Plzeňský.

Soupis obyvatelstva podle víry (Čechy)

Vznikl roku 1651 v souvislosti s probíhající rekatolizací a je obecně označován za soupis poddaných, zahrnuje ovšem nejen osoby poddané, ale veškeré obyvatelstvo včetně vrchnosti, měšťanů, svobodníků. Hlavním cílem celé soupisové akce byla přesná evidence nekatolického obyvatelstva a zároveň získání celkových informací o náboženské struktuře obyvatelstva v českých zemích. Zachycuje jednotlivé domácnosti, včetně čeledi, podruhů apod. Problémem je evidence malých dětí a migrujících osob.

Průběh konskripcí

• 11. březen 1650 – vydán patent a instrukce pro vyhotovení soupisů úředníků na některých panstvích (např. Frýdlant, Liberec)
• 16. listopad 1650 – místodržící vydávají patent určený krajským hejtmanům.
• 4. únor 1651 – patent nařizující jednotlivým vrchnostem, aby během šesti týdnů sepsaly obyvatelstvo na svých panstvích.

Dále následovalo průběžné vydávání dalších panovnických patentů a nařízení adresovaných jednotlivým krajským úřadům. Podle vzorového formuláře a instrukcí adresovaných krajským hejtmanům měli pověření úředníci ve městech (zástupci městské rady) i na jednotlivých panstvích (majitel panství, rychtář či jiné pověřené osoby) postupovat při zpracovávání soupisu. Dodržení předepsaného formuláře mělo zaručovat jednotnou podobu konskripce pro celé Čechy.

Při zpracovávání soupisu však nebyly důsledně dodržovány předepsané rubriky a celá soupisová akce byla velmi časově náročná. Většina vrchností požadavky patentu sice splnila do léta roku 1651, přesto již 3. června 1651 byl vydán místodržícími patent, jímž se rušil požadavek na původní podrobnou formu soupisu: v zájmu co nejrychlejšího dokončení celého soupisu stačilo vyhotovení prostých sumárních přehledů o stavu vyznání obyvatelstva.

Soupisy byly vypracovány podle tehdejšího správního uspořádání pro všech tehdejších 14 krajů (v jejich rámci podle jednotlivých panství a měst); nedochovaly se však pro všechny kraje.

Při pořádání soupisů uložených v rámci fondu Stará manipulace v Národním archivu v Praze nebyla v první polovině 19. století respektována struktura krajského zřízení z doby vyhotovení soupisu, nýbrž se postupovalo podle soudobého správního uspořádání, čímž se do určité míry narušila autenticita pramene (neexistoval Bechyňský kraj, nýbrž Budějovický, který byl zařazen pod Bechyňský, lokality z někdejšího kraje Podbrdského a Vltavského byly zařazeny do Berounska, Žatecko a Loketsko spojeny pod Žatecko). Pro účely edice proto byly provedeny určité úpravy, a to tak, aby vydané soupisy odpovídaly době svého vzniku (ze soupisu pro Žatecký kraj bylo vyčleněno původně samostatné Loketsko, a to podle presentata krajského úřadu uvedeného na konci každého soupisového formuláře).

Liber status animarum

Nejstarší relace farářů pochází z Itálie z období 16. století. Jejich závazné vedení bylo nařízeno Tridentským koncilem (1545–1563), v českých zemích se však relace rozšířily až v souvislosti s postupem rekatolizace. Byly zřízeny za účelem kontroly vyznání obyvatelstva. Jejich vedení bylo pro pražskou arcidiecézi nařízeno pražskou synodou roku 1605, počet relací však narůstá až po roce 1627. Jednotná úprava byla zavedena r. 1614 římským rituálem. Seznamy duší byly vytvářeny v delších časových úsecích a měly evidovat veškeré obyvatele dané obce rovněž s udáním jejich věku a sociálního postavení.

Zpovědní seznamy

Seznamy byly sestavovány každý rok v období Velikonoc a zaznamenávaly osoby, které vykonaly (a byly schopny vykonat) povinnou velikonoční zpověď. Neevidují tedy děti předzpovědního věku a také jinověrce. Postupně se rozdíly mezi zpovědními seznamy a soupisy duší do jisté míry vyrovnávaly. Mimo vlastních zpovědních seznamů byly sestavovány sumáře (uloženy v NA Praha, f. Archiv pražského arcibiskupství). Souvislá řada seznamů v pražské arcidiecézi končí roku 1855, pro litoměřickou a královéhradeckou diecézi tyto prameny neexistují.

Sčítání konzumentů soli

Tzv. solní seznam vznikl roku 1702 za účelem výběru daní.
Roku 1701 byla císařem jmenována zvláštní komise, která byla pověřena zpracováním rozdělovníku soli a daně. Sůl měla být přidělována na jednotlivá panství podle počtu jejich obyvatel. Na základě dotazníku vypracovaného komisí měla být zjištěna celková spotřeba soli v Čechách (dotazníky byly rozeslány 21. 2. 1702). Mimo informace hospodářského charakteru (stav řemesel, dobytka) obsahoval dotazník i rubriky týkající se obyvatelstva staršího deseti let, křesťanů i židů. Dotazník měl být po obdržení vyplněn do čtyř týdnů a zaslán zpět komisi v Praze; za nedodržení lhůty byly stanoveny přísné sankce. I přesto však dotazníky od vrchností a měst docházely opožděně, navíc vrchnosti hospodářskou část dotazníku odmítaly vyplňovat, a tak byly požadované údaje výnosem místodržících z 15. března 1702 redukovány. Sčítací akce byla ukončena během první poloviny října 1702. Získané údaje posloužily k zavedení císařského solního monopolu od roku 1706 a byly používány až do počátku čtyřicátých let 18. století.

Soupisy židovských familiantů/rodin

Soupisy židovský rodin evidovaly v souvislosti se snahami o omezení počtu židovské populace v zemi skutečný počet Židů žijících roztroušeně ve městech i na venkově, způsob jejich obživy, případně i výši odváděné kontribuce. Vznikaly mezi lety 1723–1811: venkovské (pro Čechy) v letech 1723/1724, 1783, 1793 a 1799, pražské v letech 1729, 1792 a 1794.

Průběh konskripcí

Soupisy venkovských židů (eventuálně celých rodin) byly vyhotovovány pro jednotlivé kraje, vždy dle aktuálního správního členění. V krajích probíhalo sčítání v rámci jednotlivých měst a panství. Až na výjimky nebyly požadované údaje vyplňovány do předtištěných formulářů a pověření úředníci vyhotovovali soupisy do formulářů vlastních, více či méně kopírujících závaznou předlohu (zvláště pokud se týká označení jednotlivých rubrik).

Všechny soupisy pražských i venkovských židů byly vyhotovovány na základě nařízení židovské komise. Po jejím zrušení v roce 1781 z nařízení českého gubernia řídila poslední dvě sčítání ze samého konce 18. století a počátku druhého desetiletí 19. století státní účtárna. Uvedené úřady vypracovávaly vzorové formuláře, které spolu s podrobnými instrukcemi pro jejich vyplnění a rozesílaly magistrátům a příslušným krajským úřadům. Jejich prostřednictvím byly rozdělovány úředníkům na jednotlivých panstvích, statcích, hospodářských dvorech či ve městech.

Po vyplnění byly formuláře odesílány krajským hejtmanům ke kontrole a ověření uváděných údajů. Dle dochovaných soupisů je zřejmé, že u některých z nich (např. v roce 1793) byly podklady shromážděné z jednotlivých měst a panství přepisovány dle jednotného formuláře jedním písařem do jedné vázané složky pro celý kraj a teprve v této podobě byly odeslány do Prahy nadřízenému úřadu. U některých krajů byly složky z jednotlivých panství dodatečně svázány do jednoho konvolutu (1793), u soupisů z roku 1799 byly soupisy (cca po třech krajích řazených alfabeticky) svázány do jedné knihy a poté vráceny židovské komisi (později guberniu a státní účtárně).

Vlastní zpracování prováděli zpravidla vrchnostenští úředníci, u malých statků jejich přímí vlastníci. Ve městech spadalo vyhotovení soupisů do kompetence úředníků městské správy. V některých lokalitách spolupracovali při vyhotovení soupisů i členové místní židovské samosprávy.

Vojenské konskripce

Konaly se od roku 1771 a jejich cílem bylo zjištění branné schopnosti populace. Zachycovaly pouze civilní obyvatelstvo. V letech 1771–1776 podléhalo vojenské konskripci pouze mužské (křesťanské) obyvatelstvo, tříděné podle věku a stavu.

Konskripce obyvatelstva

Reskript Marie Terezie z 13. 10. 1753 nařizoval provést soupis obyvatelstva v celé habsburské monarchii, což bylo vedeno snahou po jednotné evidenci obyvatelstva celého soustátí. První reskript nařizoval provedení sčítání duchovenstvu (farářům), další reskript z 16. 2. 1754 jím pověřoval také vrchnost. Soupisy byly tedy prováděny souběžně církevními i vrchnostenskými úřady. Pro oba druhy soupisu byl stanoven jednotný formulář, v němž byl pro veškeré přítomné obyvatelstvo zaznamenáván věk, pohlaví, legitimita (tj. manželský původ) a rodinný stav.

Oproti konskripci prováděné faráři nebyly vrchnostenské záznamy tak podrobné. Na základě nařízení z 16. 2. 1754 se měly další soupisy obyvatel konat vždy v tříletých intervalech, ale v důsledku vypuknutí sedmileté války se v r. 1757 konskripce nekonala a druhý soupis se uskutečnil až v letech 1760/1761. Nařízením z 22. května 1762 bylo ustanoveno sestavovat soupisy každoročně. Konskripce tak se konaly pravidelně až do r. 1769, nevykazují však přesné údaje.

Konskripce veškerého obyvatelstva, probíhající mezi lety 1780–1851, byly vytvářeny souběžně politickými a vojenskými úřady na základě konskripčního patentu z r. 1777 (do r. 1827 každoročně, od 1830/1831 v tříletých intervalech = 1834, 1837, 1840, 1843, 1846) a zachycovaly všechno domácí obyvatelstvo. Údaje zjištěné v tříletých periodách nebyly výsledkem nových soupisů, ale vzešly z revizí dříve zjištěných údajů uvedených v populačních knihách. Od r. 1804 byly podchycovány také děti od 1 roku. Patent z 25. října 1805 nařizoval, aby byly stejným způsobem jako muži evidovány i ženy a také děti od narození. Ke sjednocení výsledků politických a vojenských soupisů došlo až od r. 1807.

Od r. 1778 byly na panstvích a ve městech (resp. pro každé osídlené místo) zakládány tzv. populační knihy, v nichž se uváděli všichni obyvatelé podle domů a následně dle rodin. Případné změny (úmrtí, narození atd.) byly do těchto knih zapisovány na základě ohlašovací povinnosti hlavy rodiny. Dle těchto záznamů byly sestavovány souhrny za osady, panství a kraje.

První sčítání obyvatelstva k jednomu dni proběhlo k 31. 10. 1857 na základě císařského nařízení č. 67 ř. z. z 23. 3. 1857. Provedením sčítání byla pověřena obecní představenstva a okresní úřady, které měly zajistit výběr sčítacích komisařů. O tom, zda sčítání bude provádět obecní představenstvo nebo okresní úřad rozhodoval krajský úřad. Ze shromážděných formulářů byl představený obce povinen sestavit sumární tabulky s údaji o domácím obyvatelstvu, o cizincích a o dobytku. V osadách, kde sčítání prováděl sčítací komisař, sestavoval komisař totéž dle nahlášených údajů od hlav rodin a od osob samostatně žijících za přítomnosti představeného obce. Obecní přehledy byly následně předány okresním úřadům a zde sestavené okresní přehledy byly dále postoupeny krajským úřadům. Krajské úřady byly povinny vyhotovit krajské přehledy, podle nichž se sestavovaly zemské přehledy, které se předkládaly ministerstvu vnitřních záležitostí k sestavení hlavních přehledů.

Říšský zákon z 29. 3. 1869 ustanovil pro provádění sčítání desetiletou periodicitu s tím, že s výjimkou prvního se všechna další sčítání měla konat vždy o půlnoci z 31. prosince na 1. ledna roku končícího nulou. Počínaje rokem 1869 byla sčítání lidu provedena podle zásad, které stanovily mezinárodní statistické kongresy, konané v druhé polovině 19. století. Obyvatelstvo bylo sčítáno v místě aktuální přítomnosti v okamžiku sčítání, tj. k 31. prosinci. Dále se zaznamenávali trvale i dočasně nepřítomní obyvatelé s domovskou příslušností v dané obci. Zaštiťující institucí pro sčítání bylo ministerstvo vnitra, na nižší úrovni je řídily okresní úřady. Za provedení sčítání nesly odpovědnost obecní úřady, které jmenovaly příslušné sčítací komisaře. Do rozpadu Rakousko-Uherska se v Předlitavsku konala sčítání lidu v letech 1869, 1880, 1890, 1900 a 1910, jejichž výsledky byly publikovány v edici Österreichische Statistik.

První československé sčítání lidu a bytů se konalo k 15. únoru 1921 na základě zákona o sčítání lidu č. 256/1920 Sb. z 8. 4. 1920. Nezbytnost provedení sčítání lidu byla vyvolána zejména potřebou o co nejpodrobnější struktuře obyvatelstva nově vytvořeného státu. Další sčítání obyvatelstva proběhlo v letech 1930, 1950, 1961, 1970, 1980, 1991, 2011; z roku 1946 jsou k dispozici pouze soupisy obyvatel pro Slovensko a z roku 1947 soupisy pro Čechy a Moravu.

Sčítání obyvatelstva jsou uložena v příslušných státních okresních archivech.