Specifika a metody poradenské práce u zdravotně a sociálně znevýhodněných
Obsah
Aktuálně používaná terminologie
Termíny zdravotní a sociální znevýhodnění lze nalézt v původním znění zákona 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Tento zákon se zmiňuje o zdravotním a sociálním znevýhodnění v § 16, který vymezuje vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (dále SVP). Zde je uvedeno, že dítětem, žákem, či studentem s SVP je osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. Toto znění zákona je však zastaralé a podle nejnovější novely z 15.9.2019 je zmínka o zdravotním a sociálním znevýhodnění vynechána. V novele je dítě, žák a student s SVP definován takto: (1) „Dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami se rozumí osoba, která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření. Podpůrnými opatřeními se rozumí nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám dítěte, žáka nebo studenta (…)“. Hlavní změnou v § 16 je to, že nedefinuje žáka s SVP podle medicínských diagnóz, ale hodnotí především dopady postižení či znevýhodnění na vzdělávání. V novele je dále podrobněji vymezena také poradenská podpora osob s SVP. [1]
Pro úplnost dodáváme, že v původním znění školského zákona spadají pod děti, žáky a studenty SVP také osoby se zdravotním postižením (561/2004 Sb.).[1]
Zdravotní a sociální znevýhodnění
Osoba se zdravotním znevýhodněním
Podle původního znění zákona 561/2004 Sb. (školský zákon) § 16 je zdravotním znevýhodněným „zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyžadují zohlednění při vzdělávání“.[1]
Osoba se sociálním znevýhodněním
Podle § 16 školského zákona 561/2004 Sb. sociálním znevýhodněním „rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy, nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, nebo postavení azylanta, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníka řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky“.[1]
Podle Novosada (2009) jsou osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním, nejen osoby výše definované jako zdravotně a sociálně znevýhodněné, ale také osoby se zdravotním postižením. Znevýhodnění, ať už zdravotní či sociální, může u všech třech skupin osob vyplývat ze situací, do kterých se kvůli svým zdravotním či jiným potížím dostávají. Například sociálně znevýhodněný tak může být i jedinec se zdravotním postižením, jelikož s postižením musí fungovat v sociálním prostředí. V důsledku svého postižení tak může být znevýhodněn například na trhu práce.[2]
Osoba se zdravotním postižením
Školský zákon z roku 2004 definuje zdravotním postižením jako „mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování“.[1]
Poradenství
Poradenství lze definovat jako radu, pomoc či podporu druhému. Odborné poradenství se řídí určitými pravidly a specifiky. V rámci poradenství poskytuje nějaký odborník druhému člověku, páru či skupině osob informace, podporu či rady, a to s ohledem na situaci, s kterou klient k odborníkovi – poradci přichází.[3]
Drapela (1995) definuje hlavní cílů poradenské práce.Jedním z těchto cílů je pomoc klientům s uvědoměním si svých silných a slabých stránek. Toto uvědomění by jim mělo napomoci k lepšímu celkovému sebepoznání. Poradce dále pomáhá klientům ujasnit si své cíle, a to jak v krátkodobém měřítku, tak dlouhodobém. Dalším důležitým cílem poradenské práce je pomoc klientům rozpoznat v čem spočívají jejich problémy. Poradce klientům také napomáhá přijít na realistické řešení těchto problémů. Úkolem poradenské práce je také pomoc klientům s rozhodováním o svém životě. Součástí je také přijmutí těchto rozhodnutí. V neposlední řadě se snaží poradce pomoci klientům získat sebedůvěru a důvěru v druhé.[4]
Specifika poradenství pro osoby s mentálním postižením
Osoby s mentálním postižením
Mentální postižení se vyznačuje celkovým snížením inteligence. Valenta a Müller (2009) tento pojem používají jako ekvivalentní k pojmu mentálním retardace, kterým v ČR užíván. Klasifikaci mentální retardace lze nalézt v mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10). MKN -10 rozlišuje tyto stupně mentální retardace:
Lehká mentální retardace (LMR)
Osoby s lehkou mentální retardací dosahují IQ v rozmezí 50 až 69 bodů. Jejich mentální věk odpovídá v dospělosti věku 9 až 12 let. LMR vede k obtížím při školní výuce. Mnoho dospělých s LMR je však schopno práce, úspěšného udržování sociálních vztahů a přispívání k životu společnosti.[5]
Střední mentální retardace (SMR)
Osoby se střední mentální retardací dosahují IQ v rozmezí 35 až 49 bodů. Jejich mentální věk odpovídá v dospělosti věku 6 až 9 let. U osob s SMR je zřetelné vývojové opoždění v dětství. Mnozí jsou ale schopni dosáhnout určité míry nezávislosti a soběstačnosti a přiměřené komunikace a osvojených školních dovedností. Dospělí s SMR potřebují různý stupeň podpory k práci a k činnosti ve společnosti.[5]
Těžká mentální retardace (TMR)
Osoby s těžkou mentální retardací dosahují IQ v rozmezí 20 až 34 bodů. Jejich mentální věk odpovídá v dospělosti věku 3 až 6 let. Tento stav vyžaduje trvalou potřebu podpory.[5]
Hluboká mentální retardace (HMR)
Osoby s hlubokou mentální retardací dosahují IQ nejvýše 20 bodů. Jejich mentální věk se v dospělosti pohybuje nejvýše do věku 3 let. Tento stav způsobuje nesamostatnost a je zapotřebí pomoc při pohybování, komunikaci a hygienické péči.[5]
Komunikace s osobami s mentálním postižením
Valenta a Müller (2009) uvádí obecné praktické rady, jak komunikovat s lidmi s mentálním postižením. K lidem s mentálním postižením je důležité chovat se adekvátně k jejich věku. Není například vhodné se k dospělé osobě s mentálním postižením chovat jako k dítěti. Pokud se zdá, že mentálně postižený potřebuje pomoc či podporu druhého, neměla by tato pomoc či podpora zahájena automaticky bez optání. Je nutné se nejdříve optat a vyčkat, zda bude tato podpora přijata. Poté je důležité se s touto osobou dohodnout, jakým způsobem a v jaké míře bude tato podpora probíhat. Také není žádoucí přebírat za člověka s mentálním postižením veškerou zodpovědnost a vykonávat činnost za něj. Při komunikaci s osobami s mentálním postižením je nutné věnovat dostatek času vytvoření bezpečné atmosféry a budování důvěry. Důležitá je také dostatečná dávka trpělivosti a aktivního naslouchání. Osobě s mentálním postižením je důležité poskytnout dostatek času na sdělení. Do tohoto sdělení není vhodné zasahovat a přerušovat ho. Dobré je také udržovat oční kontakt a projevit svůj zájem a ochotu komunikovat. Pokud je nutné v případě neporozumění sdělení přerušit, je žádoucí takto učinit velmi citlivě a zopakovat konkrétní úsek toho, čemu nebylo porozuměno. Dalšími zásadami pro komunikaci s osobami s mentálním postižení je pomalá a zřetelná mluva, tváří tvář, a to velmi stručně a konkrétně. Není vhodné používat příliš složitá slova a složitá souvětí a slova abstraktní a cizí. Informace by tedy měly být jasné, stručné a nemělo by jich být příliš najednou. Vhodnější jsou spíše otevřené otázky. Na odpověď je nutné dát dostatek času a akceptovat případné ticho mezi odpověďmi. V průběhu rozhovoru je dobré si ověřit, zda osoba s mentálním postižením rozumí sdělenému, a to na obou stranách. V případě upadání pozornosti je vhodné rozhovor přerušit či ukončit stručným shrnutím dosud řečeného. Valenta a Müller dále upozorňuje, že ne všichni lidé s mentálním postižením mají nutně velké potíže v komunikaci, a ne všichni lidé, kteří v komunikaci problémy mají, mají zároveň mentální postižení.[6]
Systém poradenské péče o osoby s mentálním postižením
Poradenství pro osoby s mentálním postižením funguje napříč několika rezorty. Pro přehled uvádíme tabulku, ve které je nastíněno, kde může být poskytována určitá forma poradenství osobám s mentálním postižením.
MZ: zařízení ambulantní péče a nemocnice, odborné ústavy (psychiatrické léčebny), zvláštní dětská zařízení (kojenecké ústavy)
MPSV: raná péče, OSPOD
MŠMT: SPC, PPP, školská zařízení
MV: policie
MS: probační a mediační služba
Nestátní neziskové organizace[7]
Poradenství v oblasti školství
Poradenská činnost ve školství je definována vyhláškou 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízení (spolu s vyhláškou 27/2016 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných byla nahrazena vyhláškou 248/2019 Sb., vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. V této vyhlášce, z roku 2019 jsou pouze drobné úpravy[8]). [9]
Poradenství je poskytováno ve školských poradenských zařízení, kterými jsou pedagogicko-psychologické poradny (PPP) a speciálně pedagogická centra (SPC). Poradenství je dále poskytováno ve školách. Ve školách poskytuje poradenskou pomoc školní psycholog, školní speciální pedagog, metodik prevence nebo výchovný poradce[10].[11]
Pedagogicko-psychologické poradny
- Tým pracovníků tvoří: psycholog, speciální pedagog a sociální pracovník.
- Poskytuje služby dětem a žákům od 3 let věku do doby ukončení přípravy na povolání, tedy maximálně do 26 let.
- Činnost se uskutečňuje ambulantně na pracovišti poradny a návštěvami zaměstnanců ve školách a školských zařízeních.
Standardní činnosti poraden: Komplexní nebo zaměřená psychologická a speciálně pedagogická diagnostika II.Psychologická a speciálně pedagogická intervence III.Informační a metodická činnost a příprava podkladů pro vzdělávací opatření a dokumentace
Konkrétní úkoly, kterými se PPP zabývá:
- připravenost žáků na povinnou školní docházku, odborný posudek
- diagnostika dětí předškolního věku z důvodu nerovnoměrného vývoje
- diagnostika dětí s problémy v adaptaci a s výchovnými problémy včetně SPU
- diagnostika žáků s výukovými problémy
- doporučuje vhodnou formu vzdělávání
- provádí psychologická a speciálněpedagogická vyšetření pro zařazení žáků do tříd s upravenými vzdělávacími programy pro žáky se zdravotním postižením
- zpracovává odborné posudky a návrhy opatření pro školy na základě výsledků diagnostiky
- diagnostika sociálního klimatu třídních kolektivů
- metodická pomoc pedagogickým pracovníkům
- pomoc při řešení výukových a výchovných problémů dětí
- pomoc při profesionální orientaci žáků[9][7]
Speciálněpedagogická centra (SPC)
V praxi spadají nejčastěji do působnosti škol samostatně zřizovaných pro žáky s určitým druhem zdravotního postižení. Podle toho se SPC dělí na SPC pro žáky s tělesným, zrakovým, sluchovým či mentálním postižením, dále SPC pro žáky s vadami řeči, s poruchami autistického spektra, s hluchoslepotou a s více vadami.
Činnosti:
I. Komplexní nebo zaměřená speciálně pedagogická a psychologická diagnostika
- doporučení podpůrných opatření
- stanovení speciálně pedagogických intervenčních postupů
- zpracování návrhů na zařazování a přeřazování žáků včetně způsobů jejich zajištění do škol, tříd, nebo studijních skupin zřízených podle § 16 odst. 9 školského zákona
- zpracování návrhů vzdělávání žáka podle vzdělávacího programu odpovídajícího jeho vzdělávacím potřebám
- doporučení k uzpůsobení podmínek pro konání maturitní zkoušky
- uzpůsobení podmínek konání závěrečných zkoušek nebo přijímacích zkoušek
- poskytování služeb kariérového poradenství
II. Speciálně pedagogická a psychologická intervence a poradenská podpora
III. Informační a metodická činnost, podpora a evidence[12][7][9]
SPC pro osoby s mentálním postižením
- Individuální speciálně pedagogická a psychologická diagnostika pro účely stanovení podpůrných opatření a zpracovávání návrhů na vzdělávání žáka ve třídě zřízené pro žáky s mentálním postižením
- Podpora všestranného rozvoje zahrnující podporu rozvoje hrubé a jemné motoriky, grafomotoriky, sebeobsluhy, sociálních vztahů, estetického vnímání, slovní zásoby.
- Metodika cvičení pro děti raného věku, smyslová výchova
- Systematický rozvoj slovní zásoby a dílčích strategií učení
- Podpora krátkodobé paměti, rozvoj pozornosti žáků
- Příprava na zařazení do výchovně vzdělávacího procesu
- Další formy a metody výuky pro vzdělávání žáků s MP
- Nácvik alternativních forem čtení
- Využívání nových technologií, zejména elektronických učebnic
- Zajišťování logopedické péče se zaměřením na AAK
- Využívání různých druhů podpůrných terapeutických postupů, zejména arteterapie a muzikoterapie
- Metodická podpora pedagogům
- Individuální programy k rozvoji percepčních oblastí a motoriky s ohledem na individuální potřeby zahrnující koncept bazální stimulace, ergoterapeutické prvky a stimulační programy[12][9][7]
Poradenství poskytované ve škole (školské poradenské instituce)
ŠKOLNÍ METODIK PREVENCE
- Povinně na všech školách
- Pedagogický pracovník odborně připravený na výchovné poradenství v oblasti prevence sociálně nežádoucího a rizikového chování
- Vytváří minimální preventivní program školy
ŠKOLNÍ PSYCHOLOG
- není povinná pozice
- Zajišťuje systém komplexní péče o žáky, kteří mají dlouhodobě speciální vzdělávací potřeby, případně žáky nacházející se aktuálně v situaci, kdy potřebují pomoc a podporu při zvládání vzdělávacích i adaptačně sociálních nároků školního prostředí.
- Pozice školního psychologa je v systému nová – jeho přítomnost na školách není v porovnání s dalšími pozicemi ještě tak častá.
- Zajišťuje služby: diagnostické a depistážní, konzultační, poradenské a intervenční služby, metodické a vzdělávací služby
ŠKOLNÍ SPECIÁLNÍ PEDAGOG
- není povinná pozice
- přímá speciálněpedagogická činnost: depistáž, vyhledávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, diagnostické a intervenční činnosti
- nepřímá speciálněpedagogická činnost: příprava, vyhodnocování a zpracovávání výsledků depistáží žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, příprava k přímé speciálně-pedagogické činnost
VÝCHOVNÝ PORADCE
- Povinně na všech školách
- jde o nejčastěji se vyskytující pozici poradenského pracovníka na základních a středních školách v rámci ČR.
- patří mezi poskytovatele poradenství v oblasti výchovy a vzdělávání nabízeného přímo školami prostřednictvím jejich pedagogických pracovníků.
- spadá pod ředitele školy a má za úkol poskytovat poradenství žákům, jejich rodičům a jiným zákonným zástupcům. Zároveň může poskytovat metodické vedení, konzultace a další vzdělávání pro své kolegy nebo pedagogické pracovníky dané školy.
- Zaměřuje se na problémy spojené se školním prospěchem, výukové a výchovné problémy.
- Jde zejména o vzdělávání žáků a studentů se specifickými vývojovými poruchami učení a chování, situace žáků a studentů se specifickými potřebami individuálně integrovaných na běžné základní nebo střední škole
- Součástí činnosti je také kariérové poradenství žákům v posledních ročnících ZŠ či SŠ.[9]
Zdroje:
- Baštecká, B. (2005). Terénní sociální práce. Praha: Grada.[3]
- Drapela, V. J. (1995). Vybrané poradenské směry. Praha: UK[4].
- Knotová, D. (2014). Školní poradenství. Grada.[11]
- MKN-10: Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. (2018). Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Získáno 16. dubna 2020 z: http://www.uzis.cz/katalog/klasifikace/mkn.[5]
- Novosad, L. (2009). Poradenství pro osoby se zdravotní a sociálním znevýhodněním. Praha: Portál.[2]
- Kolektiv autorů. (2007). Poradenství pro osoby se zdravotním postižením. (2007). Univerzita Palackého v Olomouci.[7]
- Pedagogicko-psychologická poradna a speciálně pedagogické centrum Olomouckého kraje. (2020). Služby. Získáno 16. dubna 2020 z http://ppp-olomouc.cz/sluzby/sluzby-spc/.[12]
- Procházka, R. (2014). Teorie a praxe poradenské psychologie. Grada Publishing.[10]
- Valenta, M., Müller, O., Vítková, M., Kozáková, Z., Strnadová, I., & Mužáková, M. (2009). Psychopedie. Praha: Parta.[6]
- Vyhláška 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních
- [9]Vyhláška 248/2019 Sb., vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů[8]
- Zákon 541/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon).[1]
Valenta, M., Müller, O., Vítková, M., Kozáková, Z., Strnadová, I., & Mužáková, M. (2009). Psychopedie: [teoretické základy a metodika] (4., aktualiz. a rozš. vyd). Parta.
Vyhláška 248/2019 Sb., vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních
Procházka, R. (2014). Teorie a praxe poradenské psychologie. Grada Publishing
Knotová, D. (2014). Školní poradenství. Grada.
Pedagogicko-psychologická poradna a speciálně pedagogické centrum Olomouckého kraje. (2020). Služby. Získáno 16. dubna 2020 z http://ppp-olomouc.cz/sluzby/sluzby-spc/.