Robert Merton

Život

Robert King Merton se narodil ve Filadelfii v roce 1910. Vysokoškolské vzdělání absolvoval na Temple University ve Filadelfii, poté přešel na Harvard, kde získal v roce 1936 doktorát. Na Harvardu se Merton také setkal s vlivnými strukturalisty – úzce spolupracoval například s Pitrimem Sorokinem či Talcottem Parsonsem . Merton se však orientoval trochu jinak – spíše, než o vytvoření velké všeobecné teorie se snažil o vytvoření teorií středního dosahu, které by vysvětlovaly dílčí aspekty sociální reality. V roce 1938 vydává Sociální strukturu a anomii, nejcitovanější sociologickou stať 19. století. V roce 1941 se přesouvá a Kolumbijskou univerzitu, kde se setkává a začíná spolupracovat s Paulem Felixem Lazarsfeldem. V roce 1949 vydává Merton Sociální teorii a sociální strukturu. Po druhé světová válce začíná být jeho dílo vlivné v celosvětovém kontextu. Popularita vrcholí v 60. letech 20. století, kdy se Merton stává prezidentem Americké sociologické společnosti. Umírá v roce 2003. Spolu s Talcottem Parsonsem je považován za klasického představitele strukturního funkcionalismu. Je autorem více než 20 knižních publikací, 300 článků a recenzí.

Varianta funkcionalismu

Prapočátku Mertonovy inspirace jsou spojovány již s dílem Augusta Comta, především pak v rámci analogie mezi fungováním částí lidského a společenského organismu či s dílem Emila Durkheima , a to v důrazu na na individuální sociální fakta. Výraznou zásluhu však má především britská kulturní antropologie a její hlavní představitelé, Bronislaw Malinowski a Alfred R. Radcliffe Brown – ti oba dospěli k závěru, že porozumět základním společenským institucím a lidskému chování je možné jedině tehdy, pokud bude určitá společnosti nebo kultura studována jako celek, jako systém.

Samotný funkcionalismus se pak stal slavným hlavně díky Mertonově verzi funkcionální analýzy. Především pak díky tomu, že se pojetí funkce, jakožto příspěvku do systému, snaží hlouběji rozpracovávat a zavádí určitou typologii, ve které se kromě pozitivních příspěvků zaobírá i těmi funkcemi s negativním dopadem. Do teorie svého předchůdce, Talcotta Parsonse, tak vnáší protichůdné a konfliktní prvky. Vychází pak hlavně z toho, že zatímco archaické kultury, kterými se zabývali kulturní antropologové, mají mnohem větší integritu a potřebu sounáležitosti, moderní společnosti akcentuje i ty tendence, které směřují k její dezintegraci.

Merton tak dělí funkce na pozitivní, což jsou ty, které vedou k pozitivním výsledku, a negativní, tedy dysfunkce, které mají dezintegrační důsledky. Merton pak v rámci příspěvků jednotlivých prvků společenského systému vnímá další nesoulad – a to především v subjektivních motivech jednání a jeho objektivními důsledky. Přichází proto s dalším členěním, a to na funkce manifestní, které jsou zjevné a které jsou účastníky či aktéry společenského dění zamýšleny či poznávány a funkce latentní, které jsou jakoby skryté, nepoznané, nezamýšlené. Merton tvrdí, že podstatnou část sociologického bádání by mělo pojmout právě odkrývání těchto latentních funkcí. Pokud bychom se v rámci sociologického výzkumu orientovali pouze na latentní funkce, objevovali bychom pouze stále ty stejné, obecně známé banality. Merton navíc odmítá předpoklad, že by k odbourání nezamýšlených důsledků stačil dostatek informací, protože člověk nemá dostatek času ani energie, aby zjišťoval, k jakým všem možným důsledkům může jeho chování a jednání vést.

Anomie a deviace

V rámci své publikace Sociální struktura a anomie vychází Merton ze zkušenosti z „velké deprese“, v jejichž důsledcích se v americké společnosti začaly hroutit do té doby pevně zakotvených společenských norem a začalo docházet ke stavu, který by Emil Durkheim označil za stav anomie. Merton pak vzal zmíněný pojem a postavil ho do nového kontextu. Podle něj v anomické situaci existují různé formy toho, jakým způsobem se lidé přizpůsobují krizovým situacím.

Rozlišil pak pět možných reakcí na anomickou situaci, v níž se dávají do konfliktu hodnoty, které společnosti vyzvedá a institucionalizované prostředky, s jejichž pomocí mají být tyto hodnoty dosaženy. První skupinou jsou Konformisté – ti akceptují jak obecně sdílené hodnoty, tak konvenční způsoby jejich dosažení. Další skupina, Inovátoři, pak akceptuje a přijímá všeobecně sdílené hodnoty, ale k jejich dosažení využívá nové prostředky, které však nemusí být akceptované většinovou společností. Ritualisté pak lpí na společensky stanovených pravidlech a prostředcích, ale již ztratili ze zřetele důvod a princip, proč mají být dodržovány. Další způsob reakce je Únik – ten je typický pro ty jedince, kteří se snaží zcela vymanit z tlaků společenského prostředí, odmítají převažující hodnoty i všeobecně přijímané cesty k jejich dosažení. Poslední formou je pak Rebelie – tu přejímají ti jedinci, kteří odmítají stávající hierarchii hodnot a norem, a navíc se sami aktivně snaží postavit proti nim vlastní hodnotovou a normativní alternativu.

Mezi teorií a empirií

Merton dospívá k závěru, že ve srovnání s přírodními vědami není sociologie tak rozvinutá, aby byla schopna vytvořit vlastní obecnou velkou teorii. Podle něj je úkolem sociologie vytvářet na základě generalizací odvozených z empirických výzkumů teorie střední úrovně, podle které by měly být mezičlánkem mezi výzkumem a obecnou sociologickou teorií.

Teorie středního dosahu by pak měly plnit několik funkci – měly by zobecňovat, systematizovat a vysvětlovat dílčí stránky sociální reality, vytvářet předpoklady pro vypracování budoucí obecné sociologické teorie, poskytovat konceptuální oporu pro následné empirické výzkumy a tím vším umožňovat sociologickému bádání prohlubovat kumulativní charakter.

---