Symbolický interakcionismus

Symbolický interakcionismus je přístup, který zkoumá společnost skrze interakci jedinců a její interpretaci. Mezi jedinci se odehrávají interakce, každý jedinec si interakci nějak interpretuje a přisoudí jí nějaký význam. Některé významy jsou sdílené mezi jedinci a stávají je symbolem, tyto symboly se pak v dále interakcích mohou měnit. Největší přínos je rozpracování teorií George Herberta Meada jeho žákem Herbertem Blumerem. Název symbolických interakcionismus se používá od roku 1937, kdy tento pojem použil Herbert Blumer ve svém článku v časopise Man and Society.

Základní pojmy = symbol, význam, interakce, interpretace

Východiska

Zdroje symbolického interakcionismu jako přístupu ke zkoumání lidské přirozenosti můžeme najít již v 18. století a to především ve filosofickém hnutí známém jako skotské osvícenství (Scottish Enlightenment), které mezi své nejvýznamnější členy řadí osobnosti jako Francis Hutcheson, David Hume, Adam Smith, Thomas Reid a Adam Ferguson.

Ve svých úvahách vycházeli z předpokladů níže (shrnují myšlenky i předchozích badatelů):

• 1.Všichni lidé sdílejí společnou přirozenost, která je specifická mezi všemi zvířaty, ale u lidí je zakryta sociálními rozdíly.
• 2.Lidé se obecně chovají sociálně vhodnými způsoby.
• 3.Lidské počínání je regulované pomocí Self.
  • 3.1.Člověk je sociální zvíře.
  • 3.2.Základem společnosti je komunikace.
  • 3.3.Základem člověka je duševní život.
  • 3.4.Klíčové spojení mezi společností a člověkem je zrcadlové já.
  • 3.5.Seberegulace je proces.

Sociální já

Z výše zmíněných předpokladů je důležité zmínit úvahy o sociálním já. Sociální já je produkt výchovy či vyrůstání jedince ve společnosti. Umožňuje člověku nahlížet na sebe očima druhých lidí – samozřejmě bez vyhnutí se zkreslením, která provázejí subjektivní percepci – a případně přebírat sociální role ostatních ve společnosti. Informace získané těmito cestami formují jedincovo chování, neboť přetvářejí představy toho, co je dobré a žádoucí.

Adam Smith

Adam Smith zkoumal, jak lidé posuzují jednání ostatních a emoce, které v souvislosti s jejich hodnocením mají. Zjistil, že lidé obecně velice rádi morálně hodnotí jednání ostatních. Klíčovou roli v soudu druhého člověka hraje emoce, kterou posuzovatel cítí, když si představí sám sebe na místě posuzovaného. Jako schvalované, správné nebo oprávněné jednání je hodnoceno takové jednání, při jehož pozorování se dostaví soucit či pocit porozumění a sounáležitosti. Smith tvrdí, že takovéto hodnocení může být použito jedincem i při hodnocení vlastního jednání. Tedy když sleduje své pocity v reakci na vlastní činy. Určité nezaujatosti hodnocení a emoční reakce však může být dosaženo pouze tehdy, představí-li si jedinec někoho jiného konajícího stejné činy. Smith tvrdil, že ostatní slouží jedinci jako „sociální zrcadlo“ (social looking-glass), zrcadlo odrážející jednajícímu, jak ostatní reagují na jeho vlastní chování. Zrcadlo, které zobrazuje pocity ostatních ohledně jednání jedince. Na základě těchto pocitů vznikají morální soudy.

Vliv myšlenkových proudů v Americe

Pragmatismus

Nejvýznamnější představitelé tohoto myšlenkového směru jsou W. James a J. Dewey. Ačkoliv je pragmatismus spíše filosofický myšlenkový směr jeho vliv se promítl jak v sociologii, tak v psychologii. Ostatně J. Dewey svými postřehy významně ovlivnil díla svých žáků – G. H. Meada a Ch. H. Cooleyho. Základní teze pragmatismu se dá shrnout jako stanovisko, že objektivně nelze objekty kolem nás poznat, neboť vnímáme pouze účinky těchto objektů na nás, nikoliv objekty samotné. Takovéto specifické účinky nebo vnímání dále ovlivňuje naše jednání, což vede i k rozdílným důsledkům našeho jednání. Zjednodušeně to je důvod, proč lidé reagují i v podobných situacích různě a dávají to najevo specifickým chováním. Člověk aktivně poznává, jaký je smysl objektů, tím, že nachází jejich účel.

Behaviorismus

Původně metodologický přístup k vědeckému zkoumání člověka, jehož základní principy postuloval na začátku 20. století James Watson. Behavioristický přístup se zaměřuje na vnější projevy jako jediné signifikantní signály o prožívání a myšlení jedince. V interakcích s prostředím a ostatními jedinci se utváří vnitřní život. Stabilita těchto vnitřních dějů je zajištěna především díky zvyku a sociálnímu učení. Stejně jako pragmatismus se i behaviorismus zaměřuje na žitou zkušenost a pozorovatelné chování.

Osobnosti stojící u zrodu symbolického interakcionismu

Charles Horton Cooley (1864 –1929)

Cooley tvrdí, že mezi jedincem a společností je pouto, díky kterému neustále interagují. Tento koncept nazývá „zrcadlové Já“ (looking-glass self). Jedná se v podstatě o komplexnější teorii Adama Smithe. Jedinec sám sebe hodnotí v závislosti na okolí, tzn., dívá se na své chování a rozhodnutí jakoby očima ostatních a představuje si, jak by ho ohodnotili. Ostatními se myslí především blízké osoby, zde Cooley zavádí termín primární skupina. Tato primární skupina (dnes tradičně tvořená rodiči a sourozenci) je důležitá v procesu formování osobnosti a socializace. Sebepojetí a pocity hodnotící sebe sama jsou následky toho, jak si jedinec představuje, že ho členové primární skupiny vidí a posuzují. Primární skupinou Cooley myslí nejen rodinu, ale i skupiny vrstevníků a lidi v sousedství.

George Herbert Mead (1863–1931)

Sociální psychologie se podle Meada zabývá především studiem jednání (činností) a chování jedince v rámci sociálního procesu; chování jedince jde ale pochopit jedině v souvislosti s chováním celé sociální skupiny, do které patří.

Mead tvrdil, že základní lidskou doménou, která jej odlišuje od ostatních živých bytostí, je schopnost jednání. Tedy schopnost odkladu reakce na stimul, úmyslného chování a zabránění si v konání. K tomuto účelu slouží Self, sociální já s dvěma složkami. Díky Self může člověk být objektem svého vlastního chování.

Self

Self se skládá ze dvou složek Me a I. Složka označovaná jako I je činná a sociálně aktivní ve smyslu chování a jednání. Složka Me je spíše perceptivního charakteru, její funkce spočívá v nastavování zrcadla vlastnímu chování, ale i chování ostatních. Self tedy slouží nejen k vědomí sebe samého, ale i ke kritickému posuzování vlastního jednání a chování.

Self není vrozené, nýbrž se utváří během zrání a interakcí ve společnosti. Mead se zaměřil na vysvětlení vzniku Self skrze termíny Game a Play odkazující na dětskou hru. Play je fáze dětské hry, kdy si člověk hraje především sám se sebou. Game je hra, jejíž součástí už jsou vztahy k dalším hráčům organizované na základě obecných pravidel. Díky hře se člověk učí osvojovat a zvnitřňovat sociální role ostatních, a tedy i jejich perspektivu na ostatní lidi a role.

Mead používal termín Self ve čtyřech mírně odlišných formách:

Chápal Self jako:

1. Self jako proces sebekontroly
2. Self jako abstraktní objekt
3. Self ve spojení s Me je vytvořeno sociálním procesem
4. Self jako sebe-realizační složka

Herbert Blumer

Herbert George Blumer byl americký sociolog a Meadův žák. Bývá zařazován mezi představitele chicagské sociologické školy. Jemu vděčíme za zformulování nejznámější verze a jméno symbolického interakcionismu, když přejal a doplnil řadu myšlenek svého učitele. Termín symbolický interakcionismus se začal užívat ve spojitosti s typickým přístupem ke studiu skupinového života lidí a lidského chování. Blumer sám zmiňuje, že tento termín vznikl víceméně náhodně, použil ho v článku psaném pro Man and society a tento pojem se uchytil a začal se používat obecně.

Blumer definuje tři základní premisy symbolického interakcionismu s důrazem na hlavní pojmy - interpretaci a význam

1. Lidé jednaní na základě významů, které věcem sami připisují. Takové věci zahrnují všechno od hmotných věcí, jako jsou například stromy či židle po osoby či abstraktnější kategorie jako je přátelství a další. Situace běžného denního života nevyjímaje.
2. Význam těchto věcí je odvozen či vzniká v sociální interakci, která probíhá mezi jedinci. Blumer pak v tomto kontextu označuje interakci symbolickou (schopnost regulace chování, jednání, možnost plánování) a nesymbolickou (automatická reakce).
3. Tyto významy se používají a mění v procesu interpretace, kterou používá každá osoba z toho důvodu, aby se vypořádala s věcmi, se kterými se střetává.

Taking the role – Přebírání rolí – každý jedinec vyrovnává (upravuje, koriguje) své jednání ve vztahu k jednání ostatních tím, že zjišťuje, co dělají a co mají v úmyslu dělat. Tedy tím, že zjišťuje významy jejich činů. Pro Meada toto probíhá pomocí procesu „přebírání rolí“ ostatních – ať už jde o role specifického jedince či role skupiny (Meadův „generalizovaný druhý“).

Dále Blumer výstižně stanovuje tři základní požadavky metodologii, aby sloužila k lepšímu, přesnějšímu a praktičtějšímu porozumění světu kolem nás:

1. Úkolem metodologie je zahrnout celou oblast bádání, ne jen její část.
2. Metody zkoumání by měly být závislé na charakteru zkoumaného problému, tak jak se vyskytuje v reálném světě a jejich účinnost by měla být testována.
3. Model, který využíváme při zkoumání světa, by měl být podřízen výsledkům testování ve skutečném světě.