Lev Vygotskij

Lev Semjonovič Vygotskij

Lev Semjonovič Vygotskij (17. listopadu 1896 – 11. června 1934) byl významný ruský psycholog zabývající se kognitivním vývojem. Známá je především tzv. sociokulturní teorie učení, která zdůrazňuje význam společenství při učení a vývoji. Ústředním bodem vývoje pro něj byla řeč a na toto téma také publikoval svou nejznámější práci Myšlení a řeč.

„Sami sebou se stáváme právě skrze druhé.“ (Vygotskij)

Život

Vygotskij se narodil ve městě Orša na území dnešního Běloruska. Už od studií na gymnáziu vynikal nad ostatními spolužáky, zajímal se o divadlo a také o literaturu. Mezi roky 1914 a 1917 studoval práva na moskevské univerzitě a zároveň také psychologii, filozofii a historii na prestižní Šaňavského univerzitě. Po absolvování pracoval několik let jako učitel, přednášel a začal publikovat. K výraznému zlomu došlo v roce 1924, kdy Vygotskij představil na psychoneurologickém kongresu v Leningradě svůj referát. Jeho práce zaujala odborníky natolik, že mu byla nabídnuta práce v Psychologickém ústavu v Moskvě. O rok později zde dokončil svou dizertační práci Psychologie umění. Vygotského význam začal stoupat a postupně vytvořil velmi kvalitní tým nadaných studentů a vědců (např. Alexandr R. Lurija nebo Alexej N. Leonťjev). Skupina se zaměřovala především na vývoj řeči dětí žijících v různých sociokulturních prostředích, a položila tak základy pro psycholingvistiku, která se začala významně rozvíjet až v 60. letech 20. století.

Vygotskij se věnoval také problematice školního vzdělávání a handicapovaných dětí. Roku 1925 založil Laboratoř psychologie pro abnormální děti (později Ústav defektologie Akademie pedagogických věd). Neustále cestoval, přednášel a pomáhal zakládat psychologické laboratoře i na jiných místech v Rusku. Zásadní pro něj bylo seznámení s teoriemi Jeana Piageta, vůči kterým se v některých případech vymezoval. Ke konci svého života pracoval na knize Myšlení a řeč, ale jejího vydání se už nedožil. Zemřel na tuberkulózu ve svých 38 letech, je pohřben na hřbitově v Moskvě. Vygotskij byl ženatý a měl dvě dcery.

Dílo

Vztah myšlení a řeči

Vygotského je možné považovat za předchůdce sémiotiky (nauky o znacích). Řeč podle něj hraje zásadní roli ve vývoji jedince. Primárně slouží k dorozumívání, ale také jejím prostřednictvím probíhá myšlení. V prvních fázích života jsou slova jen jakási citově zabarvená zvolání, postupně začínají pojmenovávat předměty, až nakonec označují abstraktní pojmy. (Atkinson)

• internalizace (zvnitřnění) - dítě si zvnitřňuje instrukce, které mu rodiče dávají prostřednictvím slov
• externalizace (zvnějšnění) - při řešení problémů dítě pokyny užívá ve formě vlastní vnitřní řeči (nak - lex)

Jedince si tak sám sobě poskytuje vedení a směr (např. chce-li si dítě zavázat tkaničku, používá při tom pokyny, které slyšelo od rodičů). (atkinson)

Sociální řeč

Dítě si ji osvojuje jako první. Vyskytuje se v prvních dvou letech života, kdy se dítě potřebuje dorozumět s okolním světem. Myšlení je neverbální a v této fázi ještě žádná souvislost mezi řečí a myšlením neexistuje.

Egocentrická řeč

Přibližně ve dvou letech života se začínají objevovat první monology dítěte. To mluví samo se sebou a díky tomu usměrňuje své myšlení. Postupně vzniká egocentrická řeč, která řídí a organizuje myšlení a chování. (Vygotskij) Právě egocentrická řeč byla předmětem sporu mezi Vygotským a Piagetem. Podle Vygotského je to řeč pro sebe, která nepotřebuje posluchače a která má různé varianty.

• expresivní – dítě bez ohledu na posluchače vyjadřuje své pocity
• regulační – dítě řídí pokyny své vlastní chování, může rovněž fungovat jako prostředek myšlení

Dle Vygotského se tedy nachází mezi vnější komunikační řečí a vnitřní. Vzniká přenesením chování dítěte v sociálním prostředí do jeho vlastních vnitřních psychických funkcí. Dítě v některých situacích myslí nahlas a rozmlouvá samo se sebou, jako kdyby rozmlouvalo se skutečnými lidmi. (Šulová)

Vnitřní řeč

Na začátku školního věku nedochází k zániku egocentrické řeči, ale k přechodu do řeči vnitřní, prostřednictvím které probíhá myšlení. (Vygotskij) Liší se u každého jednotlivce a na rozdíl od vnější řeči je útržkovitá. Složité myšlenky a struktury tak mohou být vyjádřeny jen jako zkratky (fragmenty). (Plháková) Znak se tedy stává psychickým nástrojem, který působí na naše chování a ovlivňuje jej. (Nakonečný – Lexikon) Příkladem jsou děti, u kterých útlum vnitřního jazyka ještě tak vyvinutý a ony si nahlas říkají, co mají vykonat, nebo už konají. (Nak. Soc psy)

SOCIÁLNÍ ŘEČ → EGOCENTRICKÁ ŘEČ → VNITŘNÍ ŘEČ(Plháková)

Sociokulturní teorie

Klade důraz na sociální podmíněnost psychického vývoje. (Vágnerová) Dítě se tak vyvíjí díky kontaktu s okolím. Vygotskij tvrdí, že člověka nejvíce formují sociální zkušenosti se jinými lidmi, nejčastěji rodiči. Od nich se učí a přejímá hodnoty a znalosti předchozích generací. (červená kniha) Bez interakce s okolím nemůže jedinec rozvinout své schopnosti. (DP in his and our)

Vygotského teorie vývoje je založena na cestě od socializace k individualizaci psychických funkcí. Vyšší psychické funkce se nejprve objevují ve formě společného chování dětí (chování při spolupráci s ostatními). Později se z těchto funkcí stávají vlastní psychické procesy. (Vyg. And DP in his and our time)

Zóna nejbližšího vývoje

Rozvoj dítěte probíhá efektivněji v případě, kdy je stanoven úkol, který může dítě s menší pomocí jiné osoby vyřešit. Dítě je vedeno k tomu, aby začalo přemýšlet jiným způsobem a hledalo další možná řešení. Oblast, která je připravena k dalšímu rozvoji se nazývá zónou nejbližšího (proximálního) vývoje. Jedná se tedy o rozpětí mezi aktuální úrovní dětských schopností a výkonem, kterého může dítě dosáhnout s pomocí zkušenější osoby. (Vágnerová) Je prokázáno, že to, co dítě umí v jednom stadiu daného věku, se realizuje a přechází dna rovinu aktuálního vývoje v druhém stadiu – tedy to, co umí dítě dnes udělat za spolupráce, bude zítra provádět samostatně. (Vygotskij)

Zóna nejbližšího vývoje může mít různou šířku, která tak vytváří rozdíly mezi dětmi (např. dva chlapci mohou být na stejné úrovni vývoje i ve stejném věku, ale jeden z nich má zónu nejbližšího vývoje čtyři roky před svým mentálním věkem a druhý jen jeden rok před ním). Na tyto odlišnosti by se měl brát ohled během vzdělávacího procesu.

Podle Vygotského by teorie zóny nejbližšího vývoje měla být aplikována i do jiných oblastí osobností, než jen do psychického vývoje. (Ebsco – What V. did not have time to write)

Vygotskij a Piaget

Lev Semjonovič Vygotskij se pracemi Jeana Piageta o myšlení a řeči zabýval, inspiroval se jimi, ale v mnoha ohledech se proti nim vymezoval. Tito dva psychologové byli proto často stavěni do opozice.

Vygotského sociokulturní koncepce podmíněnosti jazyka a myšlení zdůrazňuje vnější vlivy na lidskou psychiku a klade velký důraz na učení. Piaget se vnějšími determinantami příliš nezabývá, naopak se soustředí na vnitřní procesy, mentrální konstrukty a reprezentace. (Vygotskij)

V současnosti se dospělo k tomu, že názory Vygotského a Piageta nejsou ve velkém rozporu. Spíše je třeba chápat jejich teorie jako syntézu, které využívá např. kognitivní psycholingvistika. Ta ukazuje, že všechny kognitivní konstrukty jsou vytvářeny jak učením, tak zkušeností i interakcemi s prostředím. (Vygotskij)

Odkazy

Reference

1. Atkinson, R. L. (2003). Psychologie. (2. vyd.) Praha: Portál. 2. Collinová, C. (2014). Kniha psychologie. Praha: Euromedia Group 3. Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia. 4. Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. (2. vyd.). Praha: Vodnář. 5. Obukhova, L. F. (2012, March). Vygotsky and Developmental Psychology in his and our Time. Cultural-Historical Psychology, (1), 51-58. Retrieved from: http://web.b.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=c9fb465f-25a1-4011-981c-28828d5fdb09%40sessionmgr111&vid=28&hid=109 6. Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. 7. Šulová, L. (2006). Specifický vliv otcovské a mateřské mluvy v počátcích řečového vývoje. Československá psychologie, 50(4), 327-341. Retrieved from: http://search.proquest.com/docview/235723665?accountid=15618 8. Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie. Praha: Karolinum. 9. Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál. 10. Zaretskii, V. K. (2009, November). The Zone of Proximal Development: What Vygotsky Did not have time to write. Journal of Russian & East European Psychology, 47(6), 70-93. doi: 10.2753/RPO1061-0405470604

Použitá literatura

Atkinson, R. L. (2003). Psychologie. (2. vyd.) Praha: Portál. Collinová, C. (2014). Kniha psychologie. Praha: Euromedia Group Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia. Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. (2. vyd.). Praha: Vodnář. Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia. Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie. Praha: Karolinum. Vygotskij, L. S. (2004). Psychologie myšlení a řeči. Praha: Portál.

Zdroje obrázků

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Lev_Vygotsky_1896-1934.jpg?uselang=cs http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zone_of_proximal_development.svg

Související články

Jean Piaget

Klíčová slova

Vygotskij, zóna nejbližšího vývoje, vnitřní řeč, egocentrická řeč, sociální řeč, myšlení, externalizace, internalizace, sociokulturní teorie, psycholingvistika