Komunikace

Slovo komunikace pochází z latinského communicare, jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.

Definice

Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a další), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná celistvá a všeobjímající definice komunikace.

V užším slova smyslu lze komunikaci chápat jako výměnu informací mezi dvěma a více lidmi, případně dvěma a více psychickými instancemi. Soustředit se přitom můžeme na biologické predispozice, jenž proces komunikace umožňují, na kanály, které k tomuto procesu využíváme, na vzájemnou interakci komunikace a našeho vnitřního světa (myšlení, cítění, prožívání).

Příklady knižních definic komunikace:

• „Lidská komunikace je proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi."

Dělení komunikace

Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na:

1. intrapersonální komunikaci,
2. interpersonální komunikaci,
3. masovou komunikaci.

Intrapersonální komunikace probíhá uvnitř jedince jako jeho vnitřní dialog. Jedná se o rozmlouvání „sám se sebou“, sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí sebereflexe a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace.

Interpersonální komunikace probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.

Masová komunikace je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Většinou jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při masové komunikaci neprobíhá zpětná vazba, je proto důležité přijaté informace samostatně kriticky zhodnotit.

Přenos informací při komunikačním procesu probíhá vždy prostřednictvím komunikačních kanálů. Většinou informace proudí více kanály najednou, nebo se využití kanálů v rámci komunikačního procesu různě střídá.

Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na:

1. verbální, 2. neverbální.

Verbální komunikace využívá jazyk a řeč. Oproti tomu neverbální komunikace vyjadřuje zejména emoce, její funkcí je regulovat či nahradit řeč.

neverbální komunikace

• funkce:

1. regulovat
2. nahradit
3. vyjádřit emoce
4. sebevyjádření

Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i motivaci a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují. Funkcí komunikace podle Vybírala (2000) je: informovat (in-form= tvarovat uvnitř), vzájemně se domluvit, instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě), pobavit, přesvědčit (persuáze), navázat kontakt, sdružovat se, exhibovat.

Motivace ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, jenž se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy: existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty), přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout), adaptační (v rámci plnění sociální role), (Vybíral, 2000).

== Reference ==

Doporučená literatura

Klíčová slova

komunikace, verbální komunikace, neverbální komunikace,