Vědomí a pozornost

Lidské vědomí je „stav vnímání a plného uvědomování si sebe sama i okolí včetně adekvátních reakcí na vnitřní i vnější podněty, což znamená, že jedinec je schopen jednat podle své vůle. Základem tohoto stavu mysli je bdělost, při které je možné prožívat události. Člověk nevnímá události obvyklým způsobem, pokud spí nebo je v bezvědomí či kómatu (z řec. koma – hluboký spánek). Může je vnímat zastřeně ve stavu ospalosti nebo somnolenci (z lat. somnus – spánek) nebo soporu (z lat. sopor –tvrdý spánek) nebo změněného vědomí při transu a hypnóze“[1]


Vědomí

Většina vědců se shoduje na tom, že vědomí je složeno z těchto čtyř částí[2]:

  1. Arousal
  2. Percepce
  3. Pozornost
  4. Pracovní paměť

Pozornost

Chalupa chápe pozornost jako „dynamickou, regulační, kontrolní a koordinační funkci, charakterizovanou selektivitou, soustředěností a zaměřeností psychické činnosti člověka“(s. 82)[3]

Švancara charakterizuje pozornost v obecném pojetí jako „soustředění vědomí na určitý obsah“ (s. 78)[4]


Vědomí a pozornost jsou úzce spjaté – je skoro nemožné být na něco zaměřený a přitom to nevnímat

Existují dva druhy pozornosti [5]:

  • Zjevná pozornost - projevuje se vědomým nasměrováním očí, uší nebo jiných smyslových orgánů k podnětu, zpracováním přicházejí informace
  • Skrytá pozornost– projeví se jako přepnutí pozornosti k podnětu bez známek obrácení smyslových orgánů k němu


Mozkové oblasti spojené s pozorností

  • Retikulární formace - je centrem bdělosti (některá její jádra se podílejí na řízení spánku a bdění[6]
  • Čelní lalok udržuje cílenou pozornost, jeho součástí je i frontální okohybné pole, které nám umožňuje sledovat i pohybující se objekty
  • Oblasti v kůře temenního laloku – zde jsou uloženy prostorové „mapy“- zaměřují naši pozornost na jakoukoli významnou oblast v okolí
  • Colliculus superior - je částí mozkových okruhů řídících oční pohyby; signály ze sítnice se do něj dostávají odbočkou ze zrakové dráhy; jeho aktivita umožňuje přesun pozornosti, jako odpověď na významné zrakové podněty[7]


Mozkové oblasti spojené s pozorností(s. 180)[8]


Mechanismy nervové soustavy

Pokud mozek zachytí neočekávaný pohyb, hlasitý zvuk nebo nějaký potencionálně významný podnět, nasměruje k němu smyslové orgány (otočí hlavu ve směru náhlého pohybu) – to se děje automaticky a je to řízeno z fyziologicky nižších oblastí mozku Pokud se neurony aktivují do určité míry, vzniká vědomý prožitek. Aktivita neuronů – když se soustředíme na myšlenku, emoci nebo smyslový vjem, zvýší se mozková aktivita a více se synchronizuje. Tato EEG studie ukazuje aktivitu při soustředění na zrakové podněty a při jejich ignorování – při ignorování je „červená část“ menší a vybledlejší (pozornost ke zrakovým podnětům v levé části zorného pole aktivuje pravou hemisféru a naopak).[9]


Aktivita neuronů při soustředění se na podnět a při jeho ignorování (s. 181)[10]

Pozornost upřená na umístění v prostoru

Šipka ukazuje, kde by se měl objevit další podnět. Testovaný se na to místo zaměří a čeká, co se tam objeví. Ze snímku fMRI můžeme vidět přetrvávající aktivitu frontálního okohybného pole a kůry temenního laloku = oblastí spojených se zaměřováním určité oblasti v prostoru. Aktivita ve spánkovém laloku prokazuje připravenost identifikovat cíl, až se objeví.[11]


Pozornost zaměřená na umístění v prostoru (s. 181)[12]

Pozornost upřená ke směru

Šipka naznačuje testovanému, aby vyhlížel objekt, jenž se bude pohybovat zleva doprava. To vyvolává větší trvalou aktivitu temenních laloků, kde se kromě polohy vypočítává i nasměrování pohybujícího se předmětu – to připraví mozek na reakci, až se objekt objeví.[13]

Pozornost upřená ke směru(s. 181)[14]


Shrnutí - aktivita ve frontálním okohybném poli a v kůře temenního laloku slouží k zaměření určité oblasti v prostoru, při soustředění se na směr dále také vypočítávají i nasměrování pohybujícího se předmětu. Aktivita ve spánkovém laloku prokazuje připravenost k identifikaci cíle, až se objeví.[15]


Slepota z nepozornosti

Pokud na nějaký objekt nebo obraz zaměříme pozornost, může se nám zdát, že jej vidíme celý do všech podrobností. Neodnášíme si ale tolik informací, kolik si myslíme. Obvykle naši pozornost upoutají jen velké a výrazné předměty, které jsou pak podrobeny bližšímu posuzování, abychom si je mohli zapamatovat. Na zbytek se nesoustředíme a v podstatě zůstává přehlédnut.[16]

Slepota z nepozornosti(s. 181)[17]

Teorie pozornosti

Teorie Treismanové

Treismanová vyšla z faktu, že určité chování je automatické, jiné vyžaduje určitou úroveň pozornosti.
Experiment – vyhledávání objektu, který nepatří do skupiny.
Ukázalo se, že existuje pozoruhodný rozdíl v reakčním čase, který závisí na podstatě předloženého podnětu.
Pokud je hledán podnět s chybějícím prvkem na rozdíl od podnětů ostatních, je čas závislý na počtu distraktorů (necílových položek) – úloha vyžaduje vyhledávání mezi objekty systémem „jeden po druhém“

Příklady úloh zrakového zpracování – vyhledávání systémem „jeden po druhém“ (s.120)[18]


Pokud jde však o úlohu identifikace objektu odlišného, je rychlost nalezení nezávislá na množství distraktorů – objekt se zrakově „vyhoupne“ z vyobrazení.

Příklady úloh zrakového zpracování – automatické zpracování, objekt „se vyhoupne“(s.120)[19]


Výsledek pokusu potvrdil, že určité typy zrakového zpracování probíhají automaticky, bez zvláštního zaměření pozornosti na jednotlivé prvky ve zrakovém poli (jev se „vyhoupne“) - tento typ se nazývá „hledání význačného rysu“ Naopak jiná konstelace uspořádání prvků ve sledovaném zrakovém poli žádá soustředěnou pozornost (prohledávání prvků „jeden po druhém“) – tento typ se nazývá „hledání kombinace charakteristik“ Autorka vysvětluje výsledky experimentů v rámci percepčního modelu[20] Podnět, který je zaregistrován ve zrakové oblasti V1, se rozpadne na samostatné charakteristiky - tato informace je pak sériově zpracována v paralelních dráhách (např. V3, V4, V5). Posléze jsou odlišná místa jednotlivých charakteristik objektu intergrována - po spojení všech charakteristik vzniká objekt, jenž je pak vnímán a uchován v paměti jako celek[21]

Model zrakového zpracování informací (s. 124)[22]


Experiment Eastwooda a kol.[23] Experiment s vyhledáváním obličejů, které do skupiny nepatří. Testované osoby byly rychlejší ve vyhledávání smutných obličejů, a to i když byl obrázek prezentován vzhůru nohama.

Ukázka prezentovaných obrázků z experimentu Eastwooda a kol.[24]


Závěr - na biologické, evoluční úrovni je detekce smutných obličejů (negativních podnětů) významnější než detekce šťastných obličejů (pozitivních podnětů). V amygdale jsou speciální buňky, které slouží k rozpoznání negativních podnětů (propojené se strachem, ohrožením, smutkem).[25]



Zdroje

  1. Baštecká, B., Goldmann, P. (2001).Základy klinické psychologie. Praha: Portál.
  2. Kolb, B., Whishaw, I. Q. (1980): Fundamentals of human neuropsychology. San Francisco.
  3. Chalupa, B. (1970). Problematika výzkumů pozornosti v současné psychologii. Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university, I 5. Brno, Universita J.E.Purkyně, 37-100.
  4. Švancara, J. (1994): Úvod do kognitivní psychologie. Brno, Masarykova univerzita.
  5. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  6. Kulišťák, P. (2003): Neuropsychologie. Praha: Portál.
  7. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  8. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  9. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  10. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  11. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  12. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  13. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  14. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  15. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  16. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  17. Carter, R. (2009): Lidský mozek. Londýn: Dorling Kindersley Limited.
  18. Treisman, A. (1986): Features and objets in visual processing. Scientific American 254:114-124.
  19. Treisman, A. (1986): Features and objets in visual processing. Scientific American 254:114-124.
  20. Treisman, A., Gormican, S. (1988): Features analysis in early vision. Psychological Review 95:15-30.
  21. Posner, M.I. and Raichle, M. (1996) Images of Mind (Revised). Scientific American Books, Washington, DC.
  22. Treisman, A. (1986): Features and objets in visual processing. Scientific American 254:114-124.
  23. Eastwood, J. D., D. Smilek, and P. M. Merikle. Differential attentional guidance by unattended faces expressing positive and negative emotion. Perception and Psychophysics 63:1004–1013, 2001.
  24. Eastwood, J. D., D. Smilek, and P. M. Merikle. Differential attentional guidance by unattended faces expressing positive and negative emotion. Perception and Psychophysics 63:1004–1013, 2001.
  25. Eastwood, J. D., D. Smilek, and P. M. Merikle. Differential attentional guidance by unattended faces expressing positive and negative emotion. Perception and Psychophysics 63:1004–1013, 2001.