Sociální komunikace

SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE - OBECNÝ ÚVOD

Slovo komunikace pochází z latinského „communicare“ – sdílet, stýkat se, radit se s někým nebo z lat."communicatio" –spojování, sdělování… má mnoho významů – jde o interdisciplinární pojem.

Sociální komunikace může být nazvána sdělením, které chceme předat okolnímu světu a tento na to nějak reaguje, třeba jen svou přítomností. Je podmínkou a předpokladem existence jakéhokoliv lidského společenství.

Podle Cejpka ji nelze zjednodušovat jen na komunikační akt mezi lidmi, ale musíme brát v potaz i komunikaci s přírodou, která podmiňuje samu naší existenci. Zkušenosti,znalosti, prožitek, projev citu, nebo umělecké představivosti lze zaznamenat na hmotu nebo do energie (telefonický rozhovor) a mohou se stát součástí přímé či nepřímé sociální komunikace.

Königová pokládá společenskou komunikaci za základní kategorii informační vědy, jako její cíl uvádí sdělení faktu, nebo myšlenky, které zvýší znalost příjemce a poznání jako smysl komunikace.

HISTORIE

Vývoj sociální komunikace můžeme rozdělit do tří základních období:

1.období řečové komunikace(před 90- 40 tisíci lety – vznik prvních jazyků) – doba převažování jednoho smyslu (sluchu) a velký význam paměti.

2.období dokumentové komunikace s fází rukopisného a tištěného textu ( vznik písma před 5000 lety a Gutenbergem zdokonalený knihtisk v polovině 15.století), podle McLuhana fonetické období - slovo psané pomocí fonetické abecedy přímo ovlivňuje řeč, gramatiku, syntax, artikulaci a společenské využití jazyka.

3.období elektronické komunikace– objev elektřiny v polovině 18.stol.,který McLuhan uvádí jako významné médium, vytvářející v lidské komunikaci časový a prostorový faktor.

FUNKCE LIDSKÉHO KOMUNIKOVÁNÍ

Podle Vybírala byly tyto funkce rozděleny do kategorií, jak je tradičně vnímala lingvistika:

• Informativní funkce – předat zprávu, doplnit jinou, oznámit, prohlásit…
• Instruktážní funkce- navést, zasvětit, naučit, dát recept…
• Persuazivní funkce – přesvědčit, aby adresát změnil názor;získat někoho na svou stranu, ovlivnit...
• Funkce zábavní – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit, „jen tak“ si popovídat…

MOTIVACE KE KOMUNIKACI

Motivaci ke komunikaci má každý člověk, ale kolísá podle okolností, např. jak je nám druhý člověk sympatický, zda jsme svěží nebo unavení, zda ovládáme jazyk komunikačního partnera, zda si s ním rozumíme, atd. Vybíral uvádí tyto motivace:

• Motivace kongitivní – chceme, či potřebujeme něco sdělit.
• Motivace sdružovací – chceme navázat vztah.
• Motivace sebepotvrzovací – potvrzení osobní identity.
• Motivace adaptační – signalizujeme svou roli, komunikováním se přizpůsobujeme okolí.
• Motivace přesilová – potřeba uplatnit se.
• Motivace existenciální – vyhnutí se depresi a melancholii.
• Motivace požitkářská – odpočinout si , uniknout od starostí.

STRUKTURA MEZILIDSKÉ KOMUNIKACE

• Komunikátor - dá vznik určité myšlence a má vůli ji oznámit.

• Kódování - převod do komunikovatelné formy, např. jazyka, kterému příjemce rozumí.

• Sdělení - soustava symbolů,která je přenášena jedním nebo několika komunikačními kanály,

verbálně i neverbálně.

• Nosič - jeho prostřednictvím přenesení sdělení k příjemci. Může jím být člověk,technické

komunikační prostředky (masmédia, počítačové sítě, internet, apod.), nebo kulturní symboly.

• Komunikant,recipient - příjemce sdělení.

• Dekódování příjemcem na původní obsah a význam.

• Zpětná vazba – pochopení významu sdělení.

• Šum - existence faktorů, deformujících obsah sdělení do té míry, že přijaté sdělení není totožné se

záměrem komunikátora.

• Míra ovlivnění a významu všech verbálních nebo neverbálních sdělení – '''kontext'''

(fyzický,kulturní, sociálně-psychologický a časový).

PŘÍMÁ SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE

Podle Cejpka tvoří základ sociální komunikace, spočívá v jedinečnosti setkání lidí, kteří si sdělení předávají i prostřednictvím neverbálních a paralingválních prostředků a emocí a tak je možné větší porozumění tomu co je vysloveno.

NEPŘÍMÁ SOCIÁLNÍ KOMUNIKACE

Schopnost člověka zaznamenávat své znalosti, zkušenosti, příběhy a zážitky, tak aby mohly být uchovány a šířeny. Takováto komunikace se tedy uskutečňuje prostřednictvím knih, médií, telefonu, apod. Jedinec se nenachází v přítomnosti komunikátora.

ZDROJE

:KÖNIGOVÁ, Marie. Vybrané kapitoly z informační vědy. In: [online]. [cit. 2014-12-13]. Dostupné z: http://texty.jinonice.cuni.cz

:CEJPEK, Jíří. Informace, komunikace a myšlení. dotisk druhého vydání. praha: karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1037-5

:MCLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektronická kultura. brno: jota, 2000. ISBN 80-7217-128-3

:VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie mezilidské komunikace. praha: portál, 2000. ISBN 80-7178-291-2