Synchronicita

Synchronicita (z řec. synchronos, současný)je pojem, který zavedl švýcarský psychiatr C. G. Jung jako označení pro příčinně nevysvětlitelné (akauzální) setkání dvou nebo více událostí v čase, které tím na úrovni prožívání člověka získávají význam.

Původ

Jung poprvé termín použil v roce 1920, ale až v roce 1951 jej rozvedl v diskuzním setkání analyticky orientovaných myslitelů skupiny Eranos a o rok později jev znova komentoval společně s fyzikem Wolfgangem Paulim v rozsáhlém článku.

Samotný jev zkoumal podle Komárka již v roce 1919 Paul Krammerer a dal mu název „zákon sérií“ (Seriengesetz), dále třeba i Arthur Koestler v roce 1971, který ho pojmenoval koincidence.

Dle Junga se dají rozlišit tři typy synchonicit dle způsobu, jakým se vyjevují: „ 1. Koincidence psychického stavu pozorovatele se současnou, objektivní, vnější událostí, která odpovídá psychickému stavu nebo obsahu, přičemž mezi psychickým stavem a vnější událostí není patrná kauzální souvislost a není myslitelná ani s ohledem na už konstatovanou psychickou relativizaci prostoru a času.

2. Koincidence psychického stavu s odpovídající (více nebo méně současnou) vnější událostí, která se však odehrává mimo dosah vnímání pozorovatele, je tedy vzdálená v prostoru a dá se ověřit teprve dodatečně (jako například požár Stockholmu).

3. Koincidence psychického stavu s odpovídající, dosud neexistující, budoucí, a tedy časově zdálenou událostí, kterou lze rovněž verifikovat teprve dodatečně.“

Z výkladu Junga o synchronicitě je nejznámější příklad s opakovaným motivem ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala význam smysluplnosti. Subjektivita nazíraní je v tomto případě argumentem pro i proti existenci fenoménu synchronicity. Odpůrci mohu argumentovat, že smysluplnost vztahů lze vidět všude, kde člověk chce, a tudíž lze nalézt nespočetně mnoho synchronicit. Zastánci existence fenoménu mohou však namítnout, že subjektivita a předpojatost je součástí západní vědy. Mezi fenomény spojené se synchonicitou patří dále i „prorocké“ sny, nebo takzvané déjà vu, pocit již zažitého.

Koncepce synchronicity byla a je často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení a řazena do oblasti parapsychologie. S provokativním závěrem, který předkládá na konci své přednášky, se však kritice ze strany akademické psychologie nelze podivovat. Jung žíka: „Synchronistické fenomény dokazují simultánní existenci smysluplné podobnosti v heterogenních, kazuálně nespojených procesech, jinými slovy skutečnost, že pozorovatelem vnímaný obsah může být zároveň znázorněn bez kauzálního spojení také nějakou vnější událostí. Z toho plyne závěr, že buď psýché nelze lokalizovat v prostoru, nebo je prostor psychicky relativní.“