Diskursivita pedagogiky

Pedagogiku není možné jednoznačně definovat. Jednotlivé pedagogické výpovědi jsou antinomické (nejednoznačné), či kontradiktoričné. Jejich výklad je závislý na pojetí člověka a jeho výchovy a to v souvislosti se společenskými potřebami, uspořádáním a v určitých historických kontextech.

V chápaní toho, co se skrývá pod pojmem vzdělání či výchova, existují zásadní rozdíly. Souvisejí s představami o společenském a individuálním smyslu vzdělání i jak se toto chápání mění v čase a prostoru.

Představy o výchově a vzdělávání jsou tedy vždy soušástí kontextu a to jak historického, tak teoretického, politického či ideologického. Bez těchto kontextů jsou nevysvětlitelné a nepochopitelné. Představy o těchto kontextech zároveň upozorňují na to, že tato pojetí budou vždy diferencovaná a proměnlivá, tudíž nemůže existovat nic jako univerzální definice.

Diskurs

také diskurz (z lat. Discursus - "rozhovor, rozmluva" , což je příč. trp. Discurrere "rozbíhat (se)" později "sdělovat, přetřásat")

je forma vědeckého pojednání, která se objevuje napříč vědami. Jde o pojem, který naznačuje určitou formu rozpravy, rozmluvy. Tato rozprava má historicky podmíněné pozadí a omezení, je určitým systémem. Podle Foucaulta jde o jistý způsob chápání a porozumění skutečnosti v určité epoše a oboru, který se charakteristickým způsobem promítá do jazyka a jeho možnosti tak podstatně ovlivňuje.

Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora. Podobnou zkušenost zmínil už dříve Martin Heidegger a nazval ji těžko přeložitelným slovem „Geschick“, jakýsi „pokyn bytí“, který určuje náš pohled na skutečnost.

V 60. letech 20. století se problematikou diskursů zabýval francouzský filosof Michel Foucault, který si všiml odlišností jazyka jednotlivých diskursů a tento rozdíl se projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně, co se o věcech dá a nedá říci. Celé diskursivní formy označuje Foucault jako "epistémé", tedy neuvědomovanou, přesto však stále působící a každé individuální myšlení organizující strukturu kolektivních idejí a myšlenkových schémat, přání i obav, institucí a zvyklostí.

Diskurs jako forma vědeckého pojednání se objevuje napříč vědami a to především humanistickými a sociálními, pro které je plasticita, konceptuální diferencovanost, protiřečivost až soupeřivost základní charakteristikou.

Pedagogický diskurs

Problematikou pedagogických diskursů se zabývají slovenští pedagogové Ondřej Kaščák a Bronislav Pupala, ve Francii se jim hlouběji věnoval filosof Olivier Reboul a později jeho žák Charbonnel. Reboul zdůrazňuje především to, že diskurs není pouze vykládající, ale je zde silný preskriptivní proud (pravda praktického řádu- tzn. pragmatická pedagogika úspěšná, protože pravda motivuje k činnosti a řeší problémy běžného života).

Klasifikace pedagogických diskursů podle Kačšáka a Pupaly

• Humanistický diskurs
  

Orientace na individualitu a její rozvoj, přesněji "seberozvoj" a "sebetvorbu" individuality. Jedinec je autonomní a je schopen seberegulace a seberozvoje.

• Funkcionální diskurs
  

Soustřeďuje se na proces, jakým jakým prostředí socializuje a vytváří subjekt. Socializace je zde ústředním tématem. Hovoří se o tom, že člověk se stává člověkem osvojováním sociálních norem. Pedagogická realita se utváří představou, že člověk je přímo vytvářený prostředím a cestami adaptace na toto prostředí.

• Interakční diskurs
  

Je koncentrován na psychologický koncept učení, vyučování a jeho podmínky. Snaží se pojmenovat a popsat procesy, ve kterých se formují specifické lidské psychologické charakteristiy, ve kterých se vytváří humánost člověka a jak se přetváří symbolický svět lidské kultury na úroveň individuálních forem myšlení a jednání. Formování člověka je výsledkem kvalit, které se dějí na bázi interakce vnitřních determinantůrozvoje s vnějšími podněty. Jde o psychologický diskurs s přesahem k vnějším epistemologickým otázkám. Koncept vzdělání ani koncept výchovy nejsou nijak zvláště dominantí, ani elaborované. Zabývá se tématy smysluplného učení, fungování kognitivních procesů a jejich podmínkám. Nejvíce se tento proud odrazil v rozvoji diskursu v oborových didaktikách.

• Rekonstukcionistický diskurs
  
• Konsenzuální diskurs
  
• Neoliberální diskurs
  

Reboulova klasifikace pedagogických diskursů:

• Odmítající diskurs
  

Především kritika institucionální výchovy, může vést až k antipedagogice.

• Novátorský (reformátorský) diskurs
  

"Ve výchově je třeba vycházet od dítěte."

• Funkcionální (modernistický) diskurs
  

"Individuum je funkcí prostředí, protože prostředí určuje, jaké bude a k čemu bude vychované a vzdělané."

• Humanistický (klasický) diskurs
  

Orientace na problémy školní socializace, na zrod "člověka v dítěti."

• Oficiální diskurs
  

Tento diskurs ovládá školské dokumenty a mínění veřejnosti, souvisí s ideou reforem.

Zdroje

BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998. 179 s.ISBN 80-7184-518-3.

FOUCAULT, Michel. Archeologie vědění. Praha: Herrmann & synové, 2002.

KAŠČÁK, Ondrej a PUPALA, Branislav. Výchova a vzdelávanie v základných diskurzoch. Prešov: Rokus, 2009. 175 s. ISBN 978-80-89055-98-2.

STROUHAL, Martin. Teorie výchovy: k vybraným problémům a perspektivám jedné pedagogické disciplíny. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. 192 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-4212-0.