Včelařství, lov a rybolov

Včelařství a brtnictví

V našich zeměpisných šířkách je včelařství a brtnictví prastarou a velice symbolickou záležitostí. Doklady o jeho existenci pochází již z 9. století. Včelí produkty tak jsou odedávna součástí mnoha pokrmů i kosmetických přípravků. Med byl objeven pravděpodobně v mladší době kamenné, postupně se přišlo i na mateří kašičku a vosk.

Včelařství můžeme rozdělit do 4 fází:

1. včelařství sběrné (kořistnické)
2. včelařství brtnické (lesní)
3. včelařství rolnické (domácí)
4. racionální včelařství

Tyto fáze se navzájem prolínaly a existovaly vedle sebe.

Kořistnické včelaření spočívalo pouze ve vybírání medu bez jakékoli další péče o včelstvo. U nás byly vždy ideální podmínky pro včelaření. V onom 9. století bylo nejvíce zastoupené brtnictví. Spočívalo v tom, že člověk objevil vykotlaný kmen, v němž sídlilo včelstvo, a snažil se získat med bez ohledu na důsledky pro včelstvo. Tomuto člověku se pak říkalo brtník, ten musel být fyzicky zdatný, obratný a musel dobře snášet žihadla. Včelstva se vyhledávala pomocí různých technik. Např. se přinesl med či vosk (roztavený) na kraj lesa a pozorovaly se včely, kam létají. Brtníci dále upravovali brtě, aby napomohli tomu, že včely budou produkovat více včelích produktů. Na zimu se pak brtě ucpávaly tzv. zátvory.

Spotřeba medu v průběhu času stoupala, docházelo tak ke zvětšování brtí a umisťování včelstev. Při vybírání pláství se přišlo na to, že je potřeba jim tam něco nechat. Jednotlivé brtě si pak brtníci označovali značkami. Porušení vlastnického práva se považovalo za trestný čin. Brtnické právo sice bylo ze začátku nepsané, ale tolerované. Zkomplikovalo se to v době, kdy se majitelem lesů stávala vrchnost. Ta pak vydávala různé patenty pro brtníky. Někdy se tato nařízení nazývala medové či medařské právo.

Vybírání medu probíhalo v několika krocích. Nejprve bylo třeba dostat se k brti (mohla být i vysoko na stromě), např. pomocí ostrv (mladý strom, který se uzpůsobil tak, aby se dal využít jako žebřík). Poté se do speciální nádoby nazývané lukno začaly ukládat medové plástve. Brtníci se chránili proti včelám např. nakuřováním (nádobka s nažhaveným dřevěným uhlím a do toho se přidaly aromatické látky) nebo se brtník omazal blátem. Hledání a opatrování brtí se stalo hlavním zdrojem obživy, brtník byl tedy plnohodnotným povoláním. To platilo ve všech oblastech osídlených Slovany. Názvy některých obcí nám toto rozšíření brtnictví také dokládají.

Od 16. století a především v první polovině 17. století začalo brtnické včelaření upadat, v důsledku 30- leté války a počínající těžbou dřeva.

Doklady o rolnickém včelaření pochází již z doby železné. Od brtnictví se rolnické včelaření lišilo tím, že si člověk brť odnesl domů a tam se o ní staral. Tato forma byla jednak pohodlnější a navíc med měl i jinou chuť, stal se totiž medem lučním, protože včely tak měly jinou výživu. U nás jsou nejstarší zmínky doloženy z 12. století (1123), mluví o něm Kosmas. Tato metoda je nejen pohodlná, ale i efektivní.

Včelař si může sám postavit úl, autor tomu vtiskne i vlastní estetickou invenci. Úly se vyráběly jak ze dřeva, tak např. i ze slámy. Navíc bylo třeba dbát o dobrou izolaci na zimu. Těmto včelařům se říkalo včelníci. Ale šlo pouze o doplněk domácího hospodářství, nebylo to jediným zdrojem obživy. Rozšíření včelaření v určitých místech opět dokládají i místní a pomístní názvy. Včelníci se sdružovali v různých spolcích, stejně tak i brtníci. S tím jak ubývá brtníků, přibývá včelařů. Roku 1568 vydal Jakub Nikl Traktát o včelách, jde o jeden z nejstarších návodů, jak včelařit. Podobné publikace psali i mniši, včely se často chovaly při klášterech. Někdy byly psány i latinsky.

Za racionální včelařství jsou pak považovány dnešní metody chovu včel.

Včela je sociálním živočichem, čehož si všimli již naši předci. Proto není divu, že se dostala i do folkloru. Její chování je pak na pomezí fantazie a folkloru, spekulovalo se o vzniku medu a včel vůbec. Med byl v některých podáních považován za pot nebes a včely jeho slinami. Nebo se věřilo, že se rodí z květů. V čele včelstva je podle tehdejších představ král (odraz patriarchálního uspořádání společnosti), který má autoritu a je chráněn celým rojem. Včely byly považované za moudré živočichy, kteří rozumí lidské řeči a pokud zemřel hospodář, tak byly včely prvními zvířaty, kterým se jeho smrt oznámila.

Lov

Lov zvířat pro obstarání obživy a masa je hlavním účelem lovu pouze v lokálním měřítku. V geograficky širší rovině je hlavním cílem získávání kožešin. Ty jsou předmětem prodeje a tím i získávání prostředků. Kožešiny některých zvířat byly dokonce součástí poddanských dávek.

Doba lovu se řídí životními cykly zvířat, jde tedy o sezónní záležitost. Způsobů lovu je několik - od bezprostředního zabití, po dohnání zvěře či vystopování. Tato metoda je nejstarším způsobem lovu, odedávna je i kolektivní aktivitou a společenskou událostí, ale v minulosti byla pouze pro elity. Další možností je nastražení pastí či sítí. Zvíře se do pastí láká, využívá se jeho hlad, pohlavní a shromažďovací pud.

Jako zbraně byl dříve využíván hlavně kyj a hůl, postupně se však tyto nástroje zdokonalovaly. Nejčastěji se na honu podílí pes či dravý pták. Oba musí projít speciálním výcvikem.

Sokolnictví se do Evropy dostalo v raném středověku, původem je turkotatarské. Výcvik ptáka byl vždy velice náročný a poněkud drastický. Pták nesmí moc spát ani jíst, pak je poddajným. Avšak nejedná se o moc lidovou záležitost, avšak výcvik ptáků pro šlechtice dělali pravděpodobně poddaní, jako doklad nám mohou sloužit některé pomístní názvy. Dravý vycvičený pták byl navíc velmi nákladnou záležitostí. Nejjednodušším typem pasti je vykopání jámy. Pokud se vyhloubila pouze jáma, říkalo se jí hluchá. Jinou možností bylo na dno ještě umístit jinou past. Existují však i jiné typy, existují i různá dělení, např. podle části těla- hlava, noha. Mechanické pasti pracují s principem přiklopení, zhoupnutí, atd. Využívají pohybu zvířete. Jiné pasti jsou např. sklapovací, do nich musí být zvíře vlákáno nebo vehnáno. Dalším typem lovu byl lov do sítí, který se využíval především pro lov ptáků.

Rybolov

Rybolov souvisel s úlohou vody v krajině a kultuře. Nejprimitivnějším způsobem bylo chytání ryb do holých rukou, což se mohlo uplatňovat v dobách, kdy byly vody průzračné. Dále můžeme hovořit o lovu ostěmi - tedy jakýmisi vidlicemi, mohlo jít pouze o nahrocený klacek. Existují teorie, že ostě jsou předchůdci harpun. Jiným způsobem bylo chytání do ok, provádělo se též v průzračných mělkých vodách. Nejznámější je pak chytání na udici, ale je to velmi neefektivní. Tento prastarý způsob se přesto dodnes udržel jako rekreační či sportovní záležitost. Můžeme zaznamenat více možností, třeba od samotného háčku po udici.

Ve střední Evropě byla praktikována řada způsobů hromadného rybaření. Na tekoucích vodách se uplatňovala někdy tzv. odrážka - vykopalo se falešné koryto po směru toku a čekalo se, až tam ryby vplavou samy. Tento způsob byl však velice náročný. Jednodušší bylo použít různá zařízení. Také na tekoucích vodách se používaly tzv. vrše, určité pasti, do nichž ryba vplave a už nemůže ven. Stavěly se různé labyrinty, např. do kruhu. Dále bylo možné ryby chytat i principem přiklopení - postačil např. koš nebo hrnek. Velice prastarou až biblickou záležitostí je chytání do sítí. Sv. Petr - rybář - bývá se sítí zobrazován. Údajně už on používal sítě na zadrhávání. Jednalo se o svislou síť zatíženou závažím, do níž se ryby vpletly. Nepříliš šetrným způsobem je hromadné otrávení ryb, k tomu se využíval takový jed, který se tepelnou úpravou stával neškodným. Jde o celosvětovou praktiku. Někdy stačilo na břehu pálit jedovatou bylinu za předpokladu, že vítr foukal k vodě.

Velký rozvoj rybolovu samozřejmě souvisí s rozmachem rybníkářství. U nás se datuje od 15. století, ale první umělé rybníky vznikaly u některých mužských klášterů i dříve. Rybníkářství kvetlo i za Karla IV. Zakladatelé rybníků pocházeli ze společenských elit. Nejvíce jich bylo v době renesance. Produkce ryb byla obrovská, dokonce jich šlo velké množství na vývoz. Nejznámější postavou českého rybníkářství je bezesporu Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535– 1604). Odraz masového rozšíření ryb nalezneme i v kuchařkách. V době největšího rozkvětu je kapr považován za podřadnou rybu, běžná je např. i konzumace štiky.

Od 30-leté války však počíná úpadek rybníkářství. Což se projevuje mizením ryb z jídelníčku lidových vrstev. Ryba se tak stává svátečním pokrmem. Od 17. století navíc na sebe vrchnost přenáší veškerá práva rybolovu.

Zdroje

Zdroj

ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012

Doporučená literatura a další zdroje

• Antropology of Food and Habits, Paris 1975
• Food in Perspective, Edinburg 1981
• European Food History, New York 1992
• Beranová M., Chléb a sýr u českých Slovanů. Archeologické rozhledy 1990, r.42, s. 398-401
• Beranová M., Jídlo a pití za Rudolfa II., Praha 1997
• Douglas M., Complexité culturelle: cuisin et société. Paris, Sociétés, 1988, č. 19
• Stoličná R., Jedlá a nápoje našich predkov, Bratislava 1991
• Štěpánová, Irena. Lidová strava v kulturněhistorickém kontextu. Přednášky Ústavu etnologie FF UK, LS 2011/2012
• Úlehlová-Tilschová M., Česká strava lidová, Praha 2011