Kinezika pochází z řeckého "kinemá" - pohyb nebo "kineim" - pohybovati. Obecně se nazývá kinezika či kinesika. Dále se používá též termínů kineziologie nebo kinetika. Patří do neverbální komunikace a zabývá se koordinací a pohyby těla a jeho částí, jako pohyby horními končetinami (gestika), pohyby hlavy, pohyby v obličeji (mimika), postojem a držením těla (posturologie).[1]

Charakteristika

Jedná se o spontánní pohyby různých částí těla, které nemají význam gest. Někteří autoři pojem kinetika považují za pojem nadřazený pojmu gestika. Gestika a kinetika jsou však samostatné pojmy, které odlišujeme podle spontánnosti a záměrnosti, společenského konsenzu a podle gestického dokreslování verbálního sdělení a mimovolného a mnohdy diskrepantního (diskrepance - nepoměr, nesoulad, rozpor) kinetického pohybu, který je výrazně individualizován (popotahování se za nos, žmoulání oka, kousání rtu, pohupování rukama, kroucení prstů, procházení se po místnosti sem a tam…). Z pohybových vzorců lze vysledovat např. zdravotní stav osoby.[2]

Pohyby určitých částí těla mají své speciální označení, např. chironomie či chirologie tvoří část kineziky a pojednává o pohybech rukou. Zvláštní část chirologie tvoří řeč hluchoněmých.

Francouzský fyziolog G. B. Duchenne se ve své práci v roce 1867 poprvé zmínil o činnosti svalového aparátu člověka. Tento rok je považován za zrod kineziky. Při studiu kineziky je důležité zachycování pohybů, kdy si všímáme buď pohybové činnosti jednoho člověka, nebo pohybů celé skupiny osob. Zkoumáme, nejen to, co pohybu předcházelo, ale i to, co bude následovat.

Pohybová jednotka

Nejmenší pohybová jednotka v kinetice se nazývá kin. Z kinů se skládají složitější jednotky, kinemy. Nadřízené kinemům jsou kinemorfy. Nejvyšší pohybovou jednotku tvoří kinemorfická konstrukce.

Pohyby

Vedle tzv. pravých (autentických) pohybů rozeznává kinetika i pohyby nepravé (parainetické) (též jevy či projevy). Jde v nich v podstatě o nonverbální signály, které určují, jak mají být jiné, pravé pohyby interpretovány. Toto rozlišení vychází z běžného poznatku, který ukazuje, že tentýž pohyb může nabývat v různých situacích odlišných významů a naopak, že tentýž obsah může být sdělen různými druhy pohybů člověk může např. ukázat směr hlavou, rukou, prstem, nohou atp.)

V kinezice se nemusíme pouze odvolávat na analýzu jedince, ale je možno poukázat na pohybové interakce dvou či více lidí při komunikaci, kdy je možné posuzovat stav situace dle chování každého z nich či posuzovat situaci jako celek. Při komunikaci dvou osob je z pohledu kineziky možné sledovat, že pohyby osob se mění synchronně a že jsou neustále v určité koordinaci. Jedním z jevů kineziky je samozřejmě také napodobování, to znamená imitace pohybů jednoho člena skupiny jiným členem skupiny[1]

Složení pohybů

  • bodových činností - uchopení předmětu, trvají sekundy až desítky sekund
  • počtu pohybů - sledujeme celý pohybový děj (mytí, oblékání), trvají 5-20 minut
  • pohybové prezentace - pohyb po určitou dobu (např: od vstupu do ordinace až po odchod), trvají hodiny

Sledování

  • rozsah pohybu - do šíře prostoru závisí na temperamentu.
  • počet pohybů - zvýšený počet pohybů signalizuje napětí.
  • různorodost pohybů - jinak se pohybuje člověk v agresi a jinak člověk v depresi.

Dále se sleduje, kdy tento pohyb začal, kdy nastal vrchol, jak dlouho trval a kdy byl jeho konec. Zaměřuje se také na to jakou měl pohyb akceleraci a na jakém místě nastala změna směru pohybu. Pokud jsou dva lidé spolu v kontaktu můžeme u nich pozorovat soulad nebo nesoulad, koordinaci či diskoordinaci a také jejich harmonii nebo disharmonii.

Termíny související s kinezikou

  • kineze - neřízený pohyb organizmu, vyvolaný specifickými podněty
  • kineziofobie - strach z pohybu, který by mohl způsobit bolest.
  • kineziologie - nauka o mechanických zákonitostech pohybového ústrojí člověka.
  • Kinezioterapie - pohybová cvičení v léčbě duševních poruch a chorob. Tento výraz je používán i v rehabilitaci.

Posturologie nebo také posturika (držení těla) – vyjadřuje vnitřní postoj člověka. Signalizuje emoční stav. Podle držení těla můžeme poznat, v jakém emocionálním rozpoložení se náš partner nachází. Samozřejmě nevnímáme pouze držení těla, ale i souhrn mimiky, gestikulace a hlasu. V řeči těla mluvíme místo o „správném“ a „špatném“ raději o příliš napjatém nebo příliš uvolněném držení těla, případně o otevřeném nebo uzavřeném držení těla.[3]

Použité zdroje:

Reference:

  1. 1,0 1,1 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme. s. 67
  2. MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. s. 111
  3. BRUNO, Tiziana. Řeč těla. s. 25


Literatura:

BRUNO TIZIANA. Řeč těla: jak neverbálně působit na druhé a rozumět řeči těla. 1. vyd. Praha: Grada, 2005, 109 s.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme: kapitoly z psychologie sociální komunikace. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1988, 235 s.

MIKULÁŠTÍK MILAN. Komunikační dovednosti v praxi. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010, 325 s.

Kinezika. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. Wikimedia Foundation, 2001-. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/kinezika

Kineze, kineziofobie, kineziologie,kinezioterapie - ABZ.cz: slovník cizích slov. [online].