Legitimita

Pojem legitimita je v širším pojetí chápán jako obecné uznání práva na výkon moci nebo uplatňování autority, v užším smyslu zákonné zdůvodnění a založení výkonu vládnutí. V obou případech úzce souvisí s otázkou moci a mocenských vztahů ve společnosti. Z tohoto důvodu se problematikou legitimity zabývají zejména takové disciplíny, jako je právní věda, politická věda či politická filosofie, ale i sociologie či historie. O problematice legitimity se často hovoří v souvislosti s otázkou legality, přičemž legalitou se rozumí konformní způsob jednání podle platných zákonů. V optimálním případě je legální jednání doprovázeno legitimitou, ale není tomu tak pokaždé, což závisí na uspořádání mocenských vztahů. Legitimita státní moci je de facto její oprávněnost a je výrazem skutečnosti či přesvědčení, že ten kdo vládne, tak nečiní na základě uzurpace, nýbrž z určitého titulu. Dříve se tato pravomoc odvozovala např. z vůle boží, od Francouzské revoluce se – pod vlivem Rousseauovy koncepce společenské smlouvy – ve většině západních zemí odvozuje od vůle lidu a zakládá se na jeho souhlasu. [Velký sociologický slovník, 1995: 564-5] Vedle legitimity vlády se v sociologii věnuje pozornost oblasti legitimizace společenských nerovností, představujících jeden ze základních problémů každé společnosti. Vždy totiž existovaly nerovnosti v přístupu jednotlivých skupin k podílu na moci a výši prestiže, které jsou způsobeny nedostatkovostí statků a služeb. Tyto nerovnosti budí odpor pouze tehdy, když nejsou dostatečně ospravedlněny. V takovém případě může dojít ke vzpouře a pokusu odstranit existující nerovnosti. Výsledkem však bude ustavení jiných forem nerovností, neboť nastolení rovnosti by předpokládalo odstranění zmíněné nedostatkovosti. [Keller, 2002: 30-31]

Problém legitimity v sociologii

Marxovo pojetí ideologie

Karl Marx říká, že lidské vědomí je předurčeno společenským bytím člověka. Základ myšlení podle něj tkví v lidské činnosti a společenských vztazích, které jsou s touto činností spojeny. Obsahy myšlenek, teorií a ideologií tak lze vysvětlit z charakteru poměrů doby, ve které se zrodily. Vládnoucí myšlenky je pak možno chápat jako ideový obraz vládnoucích poměrů. V takové situaci lze hovořit o tom, že vládnoucí třídě se úspěšně podařilo vtisknout svou ideologii (myšlenky sloužící k prosazování jejích zájmů) zbytku společnosti. Stav, kdy myšlení lidí neodpovídá jejich společenské pozici, označuje Marx jako falešné vědomí. Sám však usiluje o změnu společnosti a tak se snaží o to, aby třídy překonaly svoje falešné vědomí a uvědomily si svou objektivní pozici ve výrobních vztazích. Jinými slovy, aby se z „tříd o sobě“ staly „třídy pro sebe“. Jedině tak lze proměnit pasivní ovládanou třídu na revoluční hnutí.

Paretovo pojetí reziduí a derivací

Zatímco rezidua jsou podle Vilfredo Pareta to, co zůstane z lidského myšlení a jednání po odečtení jeho logické složky, tedy vědě nepřístupné (a teoreticky problematické) skryté mimologické predispozice jednání, derivace jsou různá pseudologická vysvětlení odpovídající lidské potřebě racionálně zdůvodnit své činy.

Rozlišuje přitom čtyři typy derivací.

Kategorická tvrzení („dělá se to tak a tak“) odmítající variabilitu napříč časem a prostorem.
Výroky opřené o autoritu kompetentních osob, různých sociálních útvarů, tradic či boha.
Souhlas s nějakým obecným principem, zpravidla z oblasti práva, morálky či náboženství, v praxi se však jedná o zájmy vládnoucích vrstev, jakkoli se odvolávají na blaho celku.
Zdůvodnění jakékoli jednání demagogicky pomocí nejasných, dvojznačných a klamavých slovních důkazů. [Keller, 2004: 304-309]

Weberovo pojetí legitimního řádu a panství

Max Weber je autorem klasického pojetí legitimního řádu a zejména typologie panství. Ve Weberově pojetí sociologie můžeme označit legitimní řád za „platný“ tehdy, jestliže existuje šance, že sociální jednání a sociální vztahy všech zúčastněných budou orientovány právě na tuto představu. Legitimita řádu může být garantována:

Čistě niterně:

čistě afektivně (prostřednictvím citového odevzdání);
hodnotověracionálně (díky víře v jeho absolutní platnost jakožto výraz posledních závazných hodnot, např. mravních);
nábožensky (vírou v závislost vlastnictví posvátných statků na vnitřním postoji).

Očekáváním specifických vnějších následků, prostřednictvím zájmové situace; jde o očekávání zvláštního druhu.

Řád přitom znamená:

konvenci – pokud je jeho platnost zvenku garantována šancí, že odchylka od řádu narazí uvnitř vykazatelného okruhu lidí na relativně obecný a prakticky citelný nesouhlas;
právo – pokud je řád zvnějšku garantován šancí fyzického nebo psychického nátlaku, a to jako jednání k tomu speciálně ustaveného štábu lidí zaměřeného na dodržování řádu a postih provinění.

Legitimní platnost může být jednajícími připisována nějakému řádu:

silou tradice (platnost toho, co vždy bylo);
silou afektivní – především emocionální – víry (platnost nově zjeveného nebo paradigmatického);
silou hodnotověracionální víry (platnost toho, co bylo odvozeno jako absolutně platné);
silou pozitivního ustanovení, v jehož legalitu se věří; tato legalita může pro zúčastněné strany platit jako legitimní:

silou dohody zainteresovaných účastníků,
silou oktrojování (na základě panství člověka nad člověkem, které je pokládané za legitimní) a poslušnosti. [Weber, 1998: 163-169]

Weber na základě historické analýzy rozlišil tři typy panství – legální, tradiční a charismatické. Vycházel přitom z pojetí moci jakožto šance jednajícího prosadit svou vůli v rámci určitého sociálního vztahu navzdory odporu druhých. Mocenské nerovnosti se obvykle halí do podoby panství, jehož podstatou je víra podrobených v oprávněnost (legitimitu) moci, jíž se tak podřizují dobrovolně. Moc se tak nemusí udržovat násilím, nebo hrozbou, neboť ovládaní činí obsah příkazů jakoby z vlastní vůle maximou svého jednání. Vztahy mezi pánem a ovládaným tvoří obvykle správní a vojenský aparát. Jednotlivé typy panství se liší podle toho, od čeho je odvozována legitimita moci. Představují přitom pouze ideální typy, které se v praxi různým způsobem kombinují. Každé z uvedených panství je ohroženo, jestliže se vládnoucí vrstvě nedaří žít podle zásad, na nichž zakládá svoji legitimitu.

V tradičním panství je legitimita založena na víře v posvátnost z generace na generaci předávaných tradic. Poslušnost se projevuje jako úcta ke konkrétnímu pánovi, nikoli neosobním předpisům. Správní aparát je složen z jeho služebníků. Ačkoli se panovník také musí podřídit tradici, v jejím rámci je mnoho prostoru pro jeho libovůli. Weber rozlišuje několik fází vývoje tradičního panství – gerontokracie, patrimonialismus a feudalismus. Tradiční panství může v nezměněné podobě setrvat po řadu generací, je však málo odolné vůči různým charismatickým hnutím.

V charismatickém panství se legitimita odvozuje od víry stoupenců ve výjimečné vlastnosti vůdce. Nezáleží přitom na tom, ve které oblasti se tato výjimečnost projevuje. Charismatické panství je vždy následek mimořádné situace, z čehož plyne jeho dynamika (působí jako revoluční síla měnící zaběhnuté zvyklosti) a nestálost (zevšednění a zformalizování revolučních kvalit). Tento typ panství v čisté podobě trvá pouze krátce, protože je vždy ohrožován procesy tradicionalizace a legalizace. Z obav před samotným zánikem panství po smrti nositele charismatu vzniká představa o přenositelnosti charismatu, což se děje nejčastěji buď ve formě vázanosti na rod (vzniká pak dynastie a tradiční panství) nebo na úřad (nositelem charismatu se stává určitá instituce, vzniká byrokratické panství).

V legálním panství je poslušnost vyžadována vůči neosobním pravidlům majícím podobu zákona. V principu platí, že vládce a jeho správní aparát i ovládaní jsou podřízení stejným právním normám. V nejčistším případě je tento typ představován byrokratickým správním aparátem. Členové tohoto aparátu jsou (většinou) jmenovaní speciálně školení úředníci, kteří nevlastní prostředky nutné k výkonu správy a dostávají pevný plat. Neosobní pravidla určují jejich kompetence, odpovědnost i pozici v hierarchii. Byrokracie představuje nejefektivnější a po formální stránce nejracionálnější způsob výkonu moci, který je uzpůsoben především pro potřeby masové správy a stal se nezbytností pro moderní státy. Daní za vysokou míru formální racionality je rostoucí dehumanizace společnosti.

Konsensuální přístup

Hlavní představitel sociologismu. Émile Durkheim chápal stát jako nástroj prosazování obecného zájmu a překonávání dílčích vnitřních rozporů, které rozdělují společnost. Svými východisky ovlivnil konsensuální přístup. Jeho nejvýznamnější představitel Talcott Parsons charakterizuje moc jako zobecněnou schopnost systému zajistit, aby věci probíhaly v zájmu kolektivních cílů. Moc je přitom spojena s autoritou a existuje jen tehdy, pokud je uznávána. Autorita je institucionalizovaným právem vůdce očekávat podporu od členů kolektivity. V Parsonsově pojetí je tedy legitimita moci imanentní vlastností systému, předpokládá se její samozřejmost. Díky tomu se dostává ortodoxně konsensuální přístup do potíží v situacích, kdy je legitimita moci v rámci systému otřesena a nastane vzpoura, kterou konsensuální přístup chápe jako pouhou patologii. Konsensuální přístup se tak může snadno stát konzervativní ideologií.

Sociální konstruktivismus

Odlišné pojetí legitimity a procesu legitimizace nabízí Peter L. Berger a Thomas Luckmann. V jejich pojetí je legitimizace chápána proces druhoplánové objektivace významů. Dochází k tvorbě nových významů, které slouží k integraci významů již existujících. Institucionalizované objektivace se stávají objektivně dostupnými a subjektivně věrohodnými. Objektivovaným významům je připisována kognitivní hodnota a praktickým imperativům institucionálního řádu je dodán normativní charakter. Existují čtyři úrovně legitimace:

Preteoretická úroveň – samozřejmé vědění ve formě tradičních ponaučení (tak se věci dělají);
Elementární teoretické předpoklady, vysvětlující schémata popisující vztahy mezi soubory objektivních významů (přísloví, morální zásady, moudra, legendy);
Explicitní teorie legitimizující instituci prostřednictvím diferencovaného souboru vědění;
Symbolické světy zahrnující sociální řád v jeho celistvosti.

Symbolický svět:

Dává řád subjektivnímu chápání životní zkušenosti, jedinec tak má určitou jistotu, že je skutečně tím, za co se považuje při hře svých sociálních rolí před významnými druhými.
Napomáhá také legitimizaci smrti, čímž usnadňuje jedinci vyrovnání se se smrtí významných druhých a strachem ze smrti vlastní.
Uspořádává historii, ve vztahu k minulosti vytváří sdílenou paměť mezi jedinci socializovanými v daném společenství. Ve vztahu k budoucnosti ustavuje společný rámec pro plánování činností jedinců. Propojuje tak minulost s budoucností a dává tak jedincově životu a smrti smysl.
K udržení symbolického světa slouží pojmový aparát, který je lidským výtvorem. Zahrnuje systematizaci kognitivních a normativních institucí. Úspěch daného pojmového aparátu je přitom dán především mocí těch, kteří jím disponují.

Konkrétně se rozlišují následující typy symbolických světů:

Mýty (svět každodenní zkušenosti je proniknut posvátnými silami, minimální potřeba teoretického udržování),
Teologie (prostředník mezi světem lidí a bohů, následek narušení provázanosti těchto světů),
Filosofie a věda (zbavuje svět každodenního světa posvátnosti a veškerého vědění potřebného k udržování symbolického světa).

V každém společenství existují snahy symbolický svět udržet. Berger a Luckmann rozlišují několik rozdílných strategií:

Koncept terapie – využití pojmového aparátu tak, aby se obyvatelům daného symbolického světa zabránilo tento svět opustit; vzniká teorie deviace, posléze soubor diagnostických pojmů, z něhož se vyvodí léčba; pojmový aparát vyvolává pocit viny a umožňuje deviantovi přijmout definici jako subjektivně reálnou;
Koncept potlačení - skupiny odporující našemu symbolickému světu jsou barbarské a tudíž hodné odmítnutí, zničení či terapie;
Koncept represe – represe může být fyzická, zahrnutá do tradice (X je jen modifikací Y), může mít formu segregace, bagatelizace; symbolické světy fungují dokud se neobjeví problém (narušení institucionálního řádu, anomie apod.), může dojít k herezi (formulaci nového symbolického světa); při střetu symbolických světů je konkurenční.

Symbolický svět buď asimilován, potlačen, nebo segregován.

Moderní společnost je pluralitní, kolem symbolického jádra se vytváří sféra tolerance. Existují zde intelektuálové, což jsou odborníci, o jejichž znalosti většina společnosti nestojí a kteří nejsou dostatečně teoreticky integrováni v rámci symbolického světa. Realita revoluční ideologie nabývá nejvýraznějších obrysů tehdy, když se jejími nositeli stávají všechny společenské vrstvy a z intelektuálů – revolucionářů se stávají oficiální legitimizátoři. [Berger, Luckmann, 1999: 93-127]

Spor o interpretaci Weberova pojetí legálního typu legitimního panství v západoněmecké sociologii

Problém legitimity byl v západoněmecké sociologii oživen díky diskusi o Weberově legálním typu legitimního panství mezi Jürgenem Habermasem, Niklasem Luhmannem a Johannesem Winckelmannem.

Jürgen Habermas: V moderní společnosti dochází ke krizi legitimity, která je doprovodným jevem ekonomické krize, krize racionality (rozhodování politického systému) a krize motivace. Potřeba legitimity ale stále stoupá, což vede k chaosu ve společnosti, kterému lze zabránit buď odstraněním latentní třídní struktury pozdního kapitalismu a nebo odstraněním legitimizačního tlaku na administrativní systém, což vyžaduje orientaci vnitřní přírody na jiný způsob socializace, tzn. oddělení norem od spravedlnosti. [Habermas, 2000a: 118-119]
Niklas Luhmann: vychází z díla Carla Schmitta, zakladatele decizionistické právní teorie, který říká, že legitimní právo mohou získat jakékoli obsahy, neboť pozitivní právo platí z moci rozhodnutí. Legitimita tedy vychází ze samotných procedurálních pravidel. [Habermas, 2000a: 125] Legitimita opírající se o legalitu u Luhmanna předpokládá pružný právní systém, který rychle reaguje na změny vyvolané sociální diferenciací. Racionalita legálních rozhodnutí řešících konkrétní sociální problémy a různé krizové situace plně supluje potřebu legitimity v Habermasově smyslu. [Velký sociologický slovník, 1995: 565]
Johannes Winckelmann: Formální racionalita není dostatečným základem legálního panství. Pozitivní právo vyžaduje spíše hodnotověracionálně zdůvodněný všeobecný konsensus. [Habermas, 2000a: 126]

Příklady studií legitimity

Existuje celá řada studií v oblasti problematiky legitimity a legitimizace společenského, politického či ekonomického systému. Peter L. Berger například předkládá tezi, že kapitalismus je ze své podstaty neschopen sám sebe legitimizovat a chybí mu schopnost tvořit mýty, takže je závislý buď na legitimizačním působení své fakticity, nebo na spojení s dalšími legitimizačními symboly. [Berger, 1992: 237] Jürgen Habermas se zabýval systémovou krizí kapitalismu v sedmdesátých letech (Habermas 2000). Michal Pullmann argumentuje, že během „přestavby“ státního socialismu ve druhé polovině osmdesátých let v Československu se nezhroutil systém útlaku, ale rozpadala se schopnost aktérů dosahovat na každodenní úrovni konsensu o základních otázkách existujícího uspořádání. (Pullmann 2011). Stanislav Holubec ukazuje, jak bylo nové společenské uspořádání po roce 1989 legitimizováno vytvořením dvou významných kategorií společenského diskurzu: dobré minulosti i dobré části světa (první republika a Západ) stojící proti minulosti špatné a zlým sousedům („komunistická totalita“ a Východ, resp. Rusko). (Holubec 2015). Lukáš Linek se zabývá problémem poklesu legitimity a důvěry v politický systém v České republice po událostech let 1997 a 1998. (Linek 2010).

Odkazy

Reference

Bibliografie

Berger, P. L. 1993. Kapitalistická revoluce: padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě. Bratislava: Archa.
Berger, P. L., Luckmann, Thomas. 1999. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK.
Habermas, J. 2000. Problémy legitimity v pozdním kapitalismu. Filosofia: Praha.
Holubec, S. 2015. Ještě nejsme za vodou: obrazy druhých a historická paměť v období postkomunistické transformace. Praha: Skriptorium.
Laclau, E.; Mouffe, C. 2014. Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku. Praha: Karolinum.
Linek, L. 2010. Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím a její důsledky. Praha: SLON.
Pullmann, M. 2011. Konec experimentu: přestavba a pád komunismu v Čekoslovensku. Praha: Scriptorium.
Stöckelová, T. 2008. Biotechnologizace: legitimita, materialista, možnosti odporu. Praha: SLON.
Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996.
Weber, Max. 1998. Metodologie, sociologie, politika. Praha: Oikoymenh.

Související články