Inteligence

Inteligence

• pojem inteligence vymezován různě
• dosud neexistuje obecně uznávaná definice inteligence, lze však říci, že inteligence je způsobilost determinující kognitivní operace, jejichž podstatou je patrně objevování a chápání různých vztahů. V tomto smyslu je inteligence složitá dispozice k myšlení, tj. k řešení problémů.
• jeden z nejdůležitějších komplexů psychických dispozic
• spadá do kategorie schopností
• chápána jako soustava duševních vloh podmiňujících především intelektový výkon jedince
• lze také říci, že je to způsobilost determinující kognitivní operace, jejíž podstatou je patrně objevování a chápání ¬různých vztahů (funkčních, strukturálních,...aj., v tomto smyslu je inteligence složitá disponce k myšlení, tj. k řešení problémů
• nebylo snad psychologické školy, která by se jí nezabývala
• v aplikované psychologii se ukázala nutnost alespoň přibližně, pomoci inteligenčního kvocientu (IQ testy), odhadnout tuto důležitou potenci individua
• v běžném podvědomí lidí chápána jako obecné nadání (rozum)
• ve srovnávací psychologii je pojem inteligence užíván v protikladu k pojmům instinkt a rozumí se jim schopnost řešit problémy, přičemž jde o kapacitu komplexní povahy

• H. Piéron (1963) uvádí 4 různé významy:

1. ve staré psychologii vloh koresponduje inteligence spolu se senzibi1itou a vůli se všemi funkcemi a zahrnuje všechny aspekty mentálního života
2. z vývojového hlediska se inteligencí rozumí globálně nahlížená mentální úroveň
3. pojem "obecné inteligence" vyjadřuje obecný faktor společný všem mentálním operacím (Spearmanův "generální faktor", Burtův "vrozený faktor kognitivních aktivit“) .
4. ve srovnávací psychologii je pojem inteligence užíván v protikladu k pojmu instinkt a rozumí se jim schopnost řešit problémy

• podle Englishe a Englishové (1958) vystupuje pojem inteligence ve 3 významech:

1. schopnost efektivního řešení úkolů vyjadřujících abstrakcí
2. schopnost učit se
3. schopnost adaptovat se na nové situace

• H.J. Eysenck popisuje inteligenční chování těmito znaky:

1. dobrá orientace a dobré zacházení s myšlenkovým materiálem
2. dobrá vnímavost a dobrá paměť
3. koncentrovaná zaměřenost k danému průběhu kognitivních procesů

• dědičnost inteligence:

• zkoumána srovnáváním korelací inteligence rodičů a dětí a dále odděleně žijících jednovaječných dvojčat
• prováděny tzv. křížové experimenty na zvířatech (např. po párování "chytrých" krysích samečků s "chytrými" samičkami a "hloupých" s "hloupými" bylo v sedmé generaci všechno potomstvo "chytrých" krys chytré a "hloupých" krys hloupé - R.C. Tryon, 1929)

• výsledky výzkumů u dvojčat i u dětí a pokrevních rodičů mluví pro vliv dědičnosti (mají-li oba rodiče vysokou inteligenci, má 71,5 % jejich dětí také vysokou inteligenci a jen 3 % nízkou; mají-li oba rodiče nízkou inteligenci, má 60,1 % jejich dětí také nízkou a jen 5,4 % "vysokou)
• závěry z těchto výzkumů jsou však diskutabilní a názory na váhu dědičnosti v oblasti inteligence nejsou jednotné
• lze však uznat, že dědičnost hraje v této oblasti významnou roli, není ovšem limitujícím činitelem a s přibývajícím věkem její váhy ubývá

Teorie inteligence

• Ch. E. Spearman došel na základě výsledků řady testů různých schopností k závěru, že se v těchto výsledcích uplatňují speciální činitelé (s- faktory) a v každém výsledku pak obecný faktor (g- faktor). Naproti tomu L.L. Thurstone dospěl k názoru, že existují pouze určité specifické intelektové schopnosti. Spearman se domníval, že musí existovat nějaký společný obecný činitel mentálního výkonu, neboť děti s vysokým výsledkem v jednom testu vykázaly vysoké výsledky I v testech jiného druhu schopností. Thurston však soudil, že se to dá vysvětlit vysokou úrovní řady specifických faktorů, z vysoké pozitivní korelace specifických mentálních výkonů nelze jednoznačně usuzovat na existenci obecné schopnosti, inteligence.
• Thurstone sám pak identifikoval tyto specifické mentální schopnosti: verbální pohotovost, slovní plynulost, numerická způsobilost, prostorová představivost, percepční ostrost, paměť a soudnost.
• byly vytvořeny 2 modely inteligence: dvoufaktorový (Spearman) a vícefaktorový (Thurstone), později byly rozvíjeny zejména vícefaktorové modely inteligence.