Roy Baumeister

Roy Baumeister (1953) je sociální psycholog, který se ve svém výzkumu věnuje zejména vůli, seberegulaci a sebekontrole. Baumeister je profesorem psychologie na Floridské univerzitě, napsal více jak 500 publikací a je autorem nebo spoluautorem takřka 30 knih.

Seberegulace

Baumeister se v roce 1994 podílel na knize s názevem Losing control zabývající se sebekontrolou a vůlí, napsal jí spolu se svojí ženou Dianne Tice a harvardským profesorem Todem Heathertonem. Ačkoliv kniha neměla takový úspěch jako v roce 2011 vydaná Willpower: rediscovering the greatest human strength, nevídaným způsobem stimulovala další experimenty a studie, vč. vývoje škály na meření sebekontroly v testech osobnosti. Mimojiné po jejím přečtení formuloval Baumeisterův spolupracovník Mark Muraven svoji hypotézu vůle jako omezeného zdroje. To vedlo k řadě experimentů za účelem ověření tohoto předpokladu, mimo jiné k dnes známému experimentu s ředkvičkami. Hladoví účastníci během něho byli instruovaní, aby odolali snězení čokolády a místo toho požili ředkvičky. Poté jim byl zadán frustrující neřešitelný úkol spočívající ve skládání geometrických puzzlí. Tito účastníci se v porovnání s kontrolní skupinou, jež nemusela na začátku ničemu odolávat, vzdali při řešení mnohem dříve. Článek, ve kterém vědeckou obec poprvé seznamují s výsledky, vychází v roce 1998 v časopise Journal of Personality and Social Psychology pod názvem „Ego depletion: is the active self a limited resource?“. Baumeister zde pro stav vyčerpání vůle navrhuje právě termín egodepletion. Ten definuje jako sníženou schopnost regulovat vlastní myšlenky, pocity a akce. Po řadě dalších výzkumů Baumeister formuluje svoji tezi následovně:

1. "Člověk má omezené množství vůle, které se při využití vyčerpává.
2. Člověk používá stejný účet vůle na řešení celé řady úkonů."

V této souvislosti přirovnává vůli metaforicky ke svalu, vůli tedy lze stejně jako sval vyčerpat ale i posílit.

V roce 2007 s kolegou Galliotem předkládá důkazy o spojení glukózy, resp. hladiny glukózy v krvi, se sebekontrolou . K dynamice egodeplece uvádí, že fyziologický stav může mít efekt na chování dlouho před tím, než dojde k subjektivnímu pocitu únavy nebo vyčerpání.

Vůle se podle něj vyvinula v důsledku socializace člověka. Píše, že „člověk se musí kontrolovat, aby vyšel se zbytkem skupiny, v níž jsou na sobě členové kvůli obstarávání potravy závislí.“ (Baumeister a Tierney, 2011, s. 273).

Další zajímavé poznatky přinesla terénní studie Baumeistera a kolegů v obchodních centrech, kdy „nakupující v obchodním centru, kteří udělali během nákupu v centru více nákupních rozhodnutí, se vzdávali dříve ve složitém úkolu (násobení čísel), i když byly zohledněny faktory jako pohlaví; socioekonomický status; množství peněz, které utratili; a čas, který v centru strávili.“. Rozhodování má tedy podle těchto výzkumů vliv na sebekontrolu. Tomu, zda to platí i naopak, tedy že egodeplece má také vliv na rozhodování, se věnoval výzkum Pocheptsové, Amira, Dhara a Baumeistera (2014). Design výzkumu spočíval v tom, že nejdříve účastníci prošli různými úkoly zaměřenými na sebekontrolu (jako např. Stroopův test), a poté jim byly zadány úkoly spojené s rozhodováním. Výzkum přinesl zajímavé poznatky, obzvlášť pokud si troufáme je generalizovat: Za prvé, vyčerpaní (depleted) účastníci oddalovali nebo se vyhýbali rozhodnutí. Tento fakt podporuje předpoklad, že samotné rozhodování spotřebovává energii. Za druhé, vyčerpaní účastníci měli tendenci si vybírat extrémy spíše než kompromisy. Zdá se tedy, že kompromis je náročnější způsob rozhodnutí než extrémní volba.

Odkazy

Text se svolením autora převzat a upraven z bakalářské práce:

Petr Kačena. (2014). Volní vlastnosti a sebevýchova u studentů. Praha. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/123713/

Související články

• Vůle
• Walter Mischel

Klíčová slova

psychologie, seberegulace, teorie, vůle