Televize

Na této stránce pracuje Eva Křížková.

Slovo televize pochází ze starořeckého τῆλε (tèle)- daleko a latinského visio - vidět. Televize patří mezi masová média (masmédia). Tuto funci plní tvorbou a vysíláním televizního programu. Z hlediska sociální komunikace se jedná se o jednosměrné, dálkové, plošné vysílání (tzv. broadcasting), jehož prostřednictvím přijímá komunikant zvuk a obraz na svém přijímači. Příjem může být buď černobílý nebo barevný, dvou či trojrozměrný. Televize slouží především k zábavě, vzdělání, přenosu zpráv a reklamy. V užším pojetí může být televize chápána jako technický systém přenášející obrazy na dálku prostřednictvím televizního signálu, resp. televizního přístroje. V širších chápání je televize sociálním systémem masové komunikace, který zahrnuje technický systém, výsledný produkt (=vysílaný program), ale také organizační struktury, které jsou nutné k výrobě programu a jeho masové distribuci. V roce 2013 vlastnilo televizní přijímač celosvětově 79% domácností.

Historie televizního vysílání

První pokusy s přenosem pohyblivého obrazu na dálku probíhaly v 1. polovině 20. století. Německo a Francie pak byly prvními zeměmi, kde se již od roku 1935 pravidelně vysílalo pro veřejnost. Za počátek televizního vysílání se pokládá datum 2.11. 1936, kdy britská rozhlasová společnost BBC použila obrazový standard elektronické televize. Důležitým mezníkem je také proto, že televizní vysílání bylo určeno nejen pro kolektivní vysílání, ale i pro individuální příjemce. Dalšími zeměmi, které již před 2. světovou válkou pravidelně vysílaly pro veřejnost byl Sovětský svaz (1939) a USA (1941). 2. světová válka rozvoj televize přerušila. Jedinou zemí, kde televizní vysílání pokračovalo, byly Spojené státy americké. V USA byly obecně základní technologické inovace aplikovány v předstihu před ostatním světem. V počátcích televize vysílala prostřednictvím pozemních vysílačů, další vývoj směřoval k satelitům, kabelovým sítím a digitálnímu vysílání.

Televize v Československu

Počátky televizního vysílání

Počátky televize v Československu lze klást do období před 2. světovou válkou. První pokusy prováděl, Jaroslav Šafránek. Válečné události však veškerou aktivitu v této oblasti přerušily. Po válce byl výzkum obnoven. První pokusné vysílání televize v Československu se konalo 23. 3. 1948 v Tanvaldě. Skupina vědců Vojenského technického ústavu zde uskutečnila ukázku pro veřejnost. Zkušební televizní vysílání ze Studia Praha ve Vladislavově ulici bylo zahájeno 1. května 1953 a 25. února 1954 bylo prohlášeno za pravidelné. Jako první televizní vysílač sloužila pražská rozhledna na Petříně. Televizní vysílání začínalo v rámci státního Československého rozhlasu, teprve v roce 1958 vznikla samostatná organizace Československá televize (ČST). Její pozici monopolního státního vysílatele potvrdil zákon č. 18 z roku 1964. Zpočátku vysílala televize pouze tři dny v týdnu, postupně se počet dnů zvyšoval a od 29. prosince 1958 televize své pořady vysílala po celý týden. Kromě pražského, začala vznikat i další studia:

• 31. prosince 1955 v Ostravě,
• 3. listopadu 1956 v Bratislavě,
• 6. července 1961 v Brně
• 25. února 1962 v Košicích.

Souběžně s rozvojem televize přibývalo diváků. V září 1962 měla televize milion platících diváků, v březnu 1965 byly hlášeny 2 miliony koncesionářů, v prosinci 1969 byla překročena hranice 3 milionů a v roce 1978 překročil počet hlášených přijímačů 4 miliony.

60-70. léta

Další pokrok nastal v 60. letech, kdy byla zahájena výstavba nových televizních středisek v Praze a Bratislavě. Kromě toho vláda rozhodla o vytvoření druhého programu. V říjnu 1970 byly předány první provozy v nových televizních střediscích na Kavčích horách v Praze (17. října 1970) a v Mlynské dolině v Bratislavě (26. října 1970). Od 10. května 1970 začala ČST vysílat také na druhém programu. Ten od 9. května 1973 vysílal barevné pořady. Na prvním programu se diváci pravidelného barevného vysílání dočkali až o dva roky později, 9. května 1975. V lednu 1979 byl v Praze zprovozněn nový objekt televizního zpravodajství na Kavčích horách.

Po roce 1989

ČST jako státní instituce zanikla s rozpadem Československa 31.12. 1993. Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání 468/91 zrušil monopol ČST a umožnil vysílání soukromým subjektům. První soukromá televizní stanice v ČR byla TV Premiéra , která zahájila vysílání 20.6. 1993. Následovala ji TV NOVA (4.2. 1994). V roce 1999 měl divák k dispozici čtyři pozemně vysílané a celostátně šířené programy - ČT1, ČT2, TV NOVA a TV PRIMA. Další nabízela kabelová televize, kterou mělo v roce 1999 k dispozici asi 20% českých domácností. Pokud zahrneme stanice, které jsou dostupné u operátorů v Česku přes sítě DVB-T/DVB-T2 (pozemní vysílače), DVB-C (kabelová síť), DVB-S/DVB-S2 (satelit) nebo IPTV (internet), čítal tento seznam na konci roku 2015 několik desítek položek.

Doporučená literatura

Internetové zdroje:

1. Television. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-, 25 November 2015 [cit. 2015-11-25]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Television
2. ATO - Asociace televizních organizací [online]. © Copyright ATO 2015 [cit. 2015-11-12]. Dostupné z http://www.ato.cz/
3. Vše o ČT [online]. © Česká televize 1996–2015 [cit. 2015-11-12]. Dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/historie/

Knižní zdroje

1. OSVALDOVÁ, Barbora a Jan HALADA. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1999, 256 s. ISBN 80-85983-76-
2. Bednařík, Petr, 1973-. Dějiny českých médií : od počátku do současnosti. Petr Bednařík, Jan Jirák, Barbara Köpplová. Vyd. 1. Praha : Portál, 2011. Žurnalistika a komunikace. 439 s.
3. ŠTOLL, Martin. 1.5.1953 - zahájení televizního vysílání: zrození televizního národa. Vyd. 1. Praha: Havran, 2011. 208 s. Dny, které tvořily české dějiny; sv. 21. ISBN 978-80-87341-06-3.
4. BLAŽEK, Bohuslav. Tváří v tvář obrazovce. Bohuslav Blažek ; [il. Kryštof Blažek]. 1. vyd. Praha : Sociologické nakl., 1995. Studie ; Sv. 10. 199 s., il.
5. POSTMAN, Neil. Ubavit se k smrti : veřejná komunikace ve věku zábavy. Neil Postman ; [z anglického originálu přeložila Irena Reifová]. Vyd.1. Praha : Mladá fronta, 1999. 190 s.