Kanada

Kulturní suverenita, veřejná účast a demokratizace veřejné sféry: Kanadská debata o nové informační infrastruktuře (Marc Raboy)

Debata o komunikační politice byla jedním z hlavních témat kanadského sociálního diskurzu od počátku rádiového vysílání. Komunikace byly pro Kanadu silou, která svazovala národní jednotu, prostředkem pro sociální vývoj a nástrojem kulturní afirmace.

Kanadská debata o nové NII začala ve stejné době, kdy prezident Clinton v roce 1993 oznámil americkou NII.

Kanadské vysílání musí být jednotný systém pro veřejné, soukromé a komunitní elementy, musí být vlastněno a ovládáno Kanaďany a sloužit kanadským mužů, ženám a dětem. To zahrnuje rovná práva, jazykovou dualitu (angličtinu i francouzštinu) a multikulturalitu kanadské společnosti.

V roce 1991 byl revidován Broadcasting Act z roku 1932 a na jeho základě vznikla CBC - Canadian Broadcasting Corporation, která poskytovala veřejné služby, např. vzdělávací pořady.

V roce 1993 byl zaveden Telecommunications Act, který podporoval telekomunikační politiku jako zajištění pravidelného vývoje telekomunikačních systémů, které slouží k zajištění, obohacení a posílení sociální a ekonomické struktury Kanady a jejích ragionů; zajištění spolehlivé a dostupné služby vysoké kvality; posílení národní i mezinárodní konkurenceschopnosti kanadských telekomunikací; odpovídání na sociální a ekonomické požadavky uživatelů; přispívání k ochraně soukromí a další.

Kanadský systém vysílání měl veřejnoprávní strukturu se smíčeným vlastnictvím. Veřejně vlastněná CBC provozovala národní AM a FM rádiové sítě, televizi přenášenou vzduchem a 24 hodinoví kabelové služby dostupné anglicky i francouzsky. Poskytovala je i v nejsevernějších oblastech země. Asi 75% financí do CBC přicházelo ročním grantem od parlamentu, zbytek reklamou.

Kanada byla jednou z nejlépe “zakabelovaných” zemí na světě a až 80% domácností kabelové služby skutečně využívalo. V době sepsání článku byly licencovány dvě satelitní služby, u kterých se předpokládalo, že prolomí “kabelový monopol”.

Telekomunikační trh byl charakterizován malým počtem velkých hráčů, většina z nich se sdružila v partnerství známém jako Stentor Alliance. Předchůdci NII Kanadská debata o NII reprezentuje, podle slov jednoho experta, “nový začátek starého nápadu”. Počátky lze vysledovat již v 60. letech, kdy byl spuštěn program domácích satelitů a začala se projednávat komunikační politika s přihlédnutím ke kulturním i ekonomickým hlediskům.

V roce 1971 byla publikována zpráva Instant World, která pojednávala o vývoji komunikačních technologií v Kanadě pro 70. léta. Jedna.o se zejména o pokračování investování do hardwaru a infrastruktury soukromých subjektů, ochrannou regulaci kanadského obsahua spolupráci vysílání a telekomunikací. Instant World též představil demokratický potenciál informací a zmínil nutnost změnit telekomunikační politiku, aby bylo možno plně využít technologických možností. Nové telekomunikační technologie mohou změnit vysílání z jednosměrného média, které z diváků dělá pasivní homogenní skupinu, do interaktivního média, kdy se lidé budou moci rozhodovat, co chtějí sledovat a kdy to chtějí sledovat.

Bohužel se nic nestalo. Kanadští politici ztratili vůli jednat a Kanada v 70. ani 80. letech nepřijala novou politiku, navíc zahraniční (zejména americký) obsah stále proudil do kanadského komunikačního systému.

V roce 1981 zpráva The Information Revolution and its Implications for Canada prohrašovala, že Kanada není na světové informační špičce, jak se věřilo v 70. letech, že vlastně začala zaostávat a bude muset znovu naskočit na vlak, jestli chce zůstat v konkurenční výhodě na světovém trhu. Kanada chtěla držet krok s vývojem za její jižní hranicí, proto debata o nové NII začala počátkem roku 1993, kdy prezident Clinton ohlásil americkou verzi.

Kanadská vláda pověřila vysokého úředníka jménem Bernard Ostry, aby vytvořil studii. Hlavní myšlenkou Ostryho zprávy z počátku roku 94 bylo sdělení, že Kanada má základní elementy informační infrastruktury ze 70. let a novota nové technologie je pouze relativní. Politické požadavky, překážky a jejich řešení jsou přesně stejné jako o čtvrt století dříve.

Politické debaty se zaměřily na vávoj odpovídajícího rozhraní mezi technologií a kulturou. NII byla braná jako veřejná infrastruktura, jenž by měla být přístupná všem a měla by být regulovaná veřejností ve veřejném zájmu.

Kanadská debata o NII

V roce 1994 se vláda rozhodla vytvořit Information Highway Advisory Council, jehož hlavními úkoly bylo stimulovat ekonomiku, obnovit kanadskou kulturní identitu a zajistit univerzální přístup za přijatelnou cenu. Veškeré další debaty se točily okolo těchto tří pilířů.

Zásadní otázkou bylo, který ze dvou konvenčních modelů - vysílání nebo telekomunikace - je důležitější pro uspokojení sociálních potřeb.

V roce 94 se otevřely dveře hospodářské soutěže, zejména v oblasti vývoje služeb na přenos obrazu po telefonu. Americká federální komunikační komise prohlásila, že tento krok Kanadu posunul dokonce před Spojené státy.

V té době také bylo rozhodnuto o ukončení podpory kabelových služeb jako hlavního nástroje vysílání a počátku podpory nového druhu frameworku, který podporoval vývoj nových technologií, včetně přenosu videodat telefonními společnostmi. Kanaďané chtěli mít více možností při výběru vysílacích služeb a kombinace telekomunikací a informačních služeb se zdála jako klíč k úspěchu.

V únoru 95 na setkání G7 hovořil kanadský ministr o tom, že informační dálnice je nejprestižnější ukázka kultury všech dob. Dosáhne největší představitelné publikum a umožní nejširší interkulturní komunikaci. Otevřenost a rozličnost, nikoli uzavřenost a uniformita byly oficiální legitimní principy kanadské ochrany domácího kulturního průmyslu.

Zpráva ze září 95 říká, že: “V nové informační ekonomii bude úspěch určován trhem, nikoli vládou.”

Vyvstala však otázka, co bude řídit informační dálnici: obsah a sociokulturní cíle nebo vývoj hardwaru a poptávka trhu?

Nový postup byl založen na třech bodech: a) informační dálnice je přirozeným rozšířením stávajícího vysílacího a telekomunikačního prostředí b) současné kulturní a vysílací výnosy jsou hlavním důvodem současného úspěchu tváří v tvář velké konkurenci mnoha zahraničních zdrojů c) kulturní a vysílací politika se musí přizpůsobit měnícímu se vztahu mezi diváky a producenty, aby byl zajištěn úspěch i v budoucnu

Hybridní model komunikace

V roce 1995 byla slova konkurence a kultura jakýmisi buzzwords, která ovšem nejlépe vystihovala dvě dimenze: industriální a sociokulturní. Při tvorbě NII musely být zahrnuty oba aspekty.

Ve vysílání a telekomunikacích se často hovořilo o obsahu, tedy dostatku rozdílných témat. Telekomunikace i vysílání jsou založeny na rozdílných modelech komunikace, zejména rozdílným způsobem přístupu. Z perspektivy demokratizace jsou rozdíly mezi těmito modely kritické.

V modelu vysílání je důraz na aktivním příjemci, možnosti volby a přístupu k co nejširšímu portfoliu nabízených služeb. V telekomunikačním modelu je důraz na odesílatele a kapacitě odesílané zprávy. Vysílací model je recepční, telekomunikační model je založen na interaktivitě.

Kanadský vysílací a telekomunikační průmysl poskytuje služby vytvořené tak, ab podporovaly cíle národní politiky.

Závěr

- kulturní suverenita (zákaz zahraničních vlastníků, licencovaný obsah) - důraz na vzdělávání, zdravotnictví a sociální služby - provincie s vlastní politikou - potřeba garantovat přístup k informacím pro všechny bez rozdílu financí nebo jazyka, aby nedošlo k rozdělení populace na dvě skupiny (ty s přístupem a ty ostatní)

--AyaDillinger 5. 1. 2012, 15:36 (UTC)