Rozhovor s Richardem Papíkem

Prozradíte nám, kdy a kde jste se narodil?

Narodil jsem se v lednu roku 1962 v Praze. Náš obor jsem studoval v letech 1985 až 1990. Tehdy to byla Katedra vědeckých informací a knihovnictví, od roku 1994 pak Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK.

Jak jste se dozvěděl o UISKu? Co vás vedlo ke studiu zde?

Tento obor jsem nikdy vlastně nechtěl studovat. Moc jsem ani jsem ani nevěděl, že tento obor existuje. Původně jsem chtěl studovat medicínu. Na základní škole mě bavila spousta předmětů od chemie přes přírodopis i fyziku až třeba po dějepis, češtinu. Vůbec jsem nevěděl, pro co se mám ve středoškolském studiu rozhodnout. Nakonec jsem se rozhodl po vzoru mého staršího kamaráda, který vedl náš radiokroužek, že půjdu studovat průmyslovou školu. Takže jsem šel na Střední průmyslovou školu sdělovací techniky v Panské ulici na Praze 1, což byla a je stále velmi zajímavá škola, a zde jsem vystudoval specializaci radiokomunikační technika. Když tehdy člověk šel na průmyslovku, tak byl v podstatě předurčen k tomu, že se musí věnovat hlavně technickým oborům, ne aby šel na jiné školy mimo technické obory. Na průmyslovku vzpomínám rád, byla kvalitní, výborní spolužáci, výborní učitelé, náročné studium i legrace. Medicínu jsem chtěl někde vevnitř duše studovat, ale cítil jsem už nereálnost tohoto dětského snu, i když mne nadále čtenářsky nesmírně zajímaly například záležitosti kolem výzkumu mozku. Znal jsem i jednoho pana profesora, který se tím zabýval a uvnitř mé duše mne inspiroval. Člověk se zajímavým příběhem života, který mj. přežil i Osvětim. Rád jsem četl jeho zajímavé některé odborné, ale hlavně popularizační články směřující k problematice mozku nebo vnímání. Dnes se toto studuje i z té technické stránky a nazývá se tento obor, tuším, bionika. No, ale už by to bylo vše opravdu komplikované, složité, tak jsem myšlenku studovat medicínu opustil. Možná však výmluva a zkusit jsem to mohl, co já vím. Šel jsem na vojnu na 2 roky a potom jsem se rozhodl, že si vystuduji obor, který by mě bavil dlouhodobě. Náš obor jsem si objevil díky několika přečteným oborovým knihám a jednou z klíčových byla publikace docenta Vladimíra Smetáčka Lidé a informace. Poprvé jsem se nedostal na zvolený obor Vědecké informace a knihovnictví na FF UK. Hlásil jsem se mj. ještě z vojny, na zkoušku přijel v uniformě a málem kvůli přijímacím zkoušce z kasáren odjel bez povolení. To jsem nakonec úplně v poslední chvíli dostal. U zkoušky zaznělo, že mám vystudovánu průmyslovou školu, dali mi to tedy trochu znát při přijímacích zkouškách. Přeci jen se brali více studenti se vztahem k společenskovědním oborům. Dnes je to každému jedno a studenti se mohou hlásit, odkud a na co chtějí. Podruhé, o rok později, už to na ten náš obor vyšlo a na studia se dostal. Jsem moc rád, že jsem ho vystudoval. Mohu říci, že to je nakonec můj životní obor. Pracoval jsem v praxi zejména ve sféře vědeckoinformační, která je ale úzce spojena s knihovnami, protože ty byly vždy součástí pracovišť tzv. soustavy VTEI. Ta zkratka znamená vědecké, technické a ekonomické informace. Náš obor je poměrně široce rozprostřen a nemyslím si, že by třeba byly rozpory mezi knihovníkem a informačním pracovníkem, je to v symbióze, a vlastně mnohdy totéž z hlediska mnoha pojetí chápání informační profese. Spíše záleží na tom, kam to člověka zavlaje, a na co se chce více orientovat v rámci našeho oboru. Ten obor je moc pěkný, to dokazuje spousta absolventů, kteří jsou rozmístěni po celém informačním sektoru. Osobně jsem se pohyboval spíše ve sféře vědeckotechnických informací, která má rovněž blíže k podnikové sféře, k průmyslu, technickému a přírodovědnému výzkumu a vývoji. A s podniky musíte samozřejmě jednat trochu jinak, spíše z pozice informační ekonomiky. Na jedné straně rád přednáším v nějakém podniku, kde jsou lidé řekněme stylu „show me money“, kteří chtějí vědět, co jim to přinese nejlépe okamžitě. A na druhé mě třeba pozve veřejná knihovna či škola a rád přednáším k tématům veřejných knihoven, které jsou pro společnost nezastupitelné. Myslím si, že profese informačního pracovníka a knihovníka je celkově krásná a má své výzvy a musí se přepínat podle toho, kde se člověk vyskytuje. Ti lidé z podnikové sféře si často neuvědomují, co je náplní naší profese. Ve vyspělém zahraničí tomu všichni obyčejně rozumí, u nás si mnohdy myslí, že jsme ti, co jen půjčují knížky. Tak to je, a je to výzva pro náš obor to měnit. Mně se to strašně líbí, beru to jako sport, že máte možnost přesvědčit, vyhrát ten závod jakoby z pozice vnímaného outsidera ze strany těchto lidí, a oni si to třeba potom uvědomí, jak důležitá je knihovna. Potom za mnou chodí a říkají, že nevěděli, že knihovnictví má vztah i k byznysu. Berou to sice stále pragmaticky a přes komerční pohled, ale přemýšlejí již o knihovnách. Naši absolventi jsou obecně velmi žádaní i v zahraničí a zaměstnavatelé jsou většinou velmi spokojení. To je důležité pro absolventy informačních studií a knihovnictví, že je o ně zájem ve společnosti, v různém pracovním zařazení.

Volil byste toto povolání znovu?

Povolání bych volil možná znovu, ano i ne, asi bych šel směrem k té medicíně, pokud by ta možnost byla. Vzhledem k tomu, že medicína je spojena i s oblastí informační, tak ale nelituji. Můj obor je taková nepředpokládaná životní láska. Přestože jsem si přál jinou princeznu, právě onu medicínu, došel jsem až k našemu oboru a jsem za to rád. Nejsem totiž člověk, který nějak zvlášť plánuje. Mám nějaké vize a dílčí cíle, ale vůbec neplánuji. Řídím se tím, jak se někdy říká v tom rčení: „Řekni bohu, co máš za plány a on se ti vysměje.“ Beru život tak, jak je. To je asi moje životní filozofie. Ale vize jsou důležité. Například i kam má náš obor směřovat, jaké jsou jeho trendy a co potřebuje. Ty vize mne nesmírně baví.

Jaký je váš vztah k ÚISKu?

K UISKU mám pozitivní vztah.

Když jste studoval, jak probíhala výuka?

Výuka probíhá v podstatě stejně v některých směrech, a to když se mluví o tzv. frontální výuce. To si myslím, že se nezměnilo a přiznám se, že čím více se některé výukové procesy elektronizují, zavádí se e-learning apod., o to více se mi líbí diskuze se studenty, ten přímý kontakt. Dokonce na něj kladu důraz, i když technologie nám lecos zjednodušují, kontakt se studentem se mi však líbí nejvíc. Myslím si, že to tak bylo vždycky, ale samozřejmě záleží na vyučujícím. Co se hodně změnilo, je fakt, že do našeho oboru přišly počítače. Tím, že přišly v 60. letech minulého století ve světě a k nám trochu později, se náš obor stal velmi progresivním. Našinec se však musel naučit práci s počítačem. Změnilo se tedy to, že výuka se rozšířila o tento technologický rámec, o znalost ICT. Jinak si myslím, že se tolik zas moc nezměnilo. Student si musí stále hodně odsedět a nastudovat, a je jedno, jestli to vnímáte přes elektronická média nebo přes knihovnu či osobní kontakt s vyučujícím – musíme dnes studovat stále, studijní proces nelze nahradit, ale lze do něj pustit více kanálů a toků směrem ke studentovi a zpět k učiteli. To je velké oživení. Nedám například dopustit na klasickou tištěnou knihu, přestože mám rád i současné online knihy. Není to ani moc o rozporu, jako spíše o symbióze. Technologie vstupuje do výukového procesu, ale nesmí se zapomínat na obsah. Jsem obecně spokojený se studenty. Někdo říká, že je nespokojený s dnešními studenty, ale já ne. Studenti toho musí zvládnout mnoho. Myslím si, že dnešní škola má ale naučit přemýšlet, že má naučit studenta pracovat s hlavou a používat kritického myšlení. Mám rád online věci a uvědomuji si, že vše zrychlují. Jen my se kognitivně zase tak rychle nevyvíjíme, jsme v podstatě pořád stejní. Díky technologiím vše spěje k multitaskingu a celkovému zrychlování naší práce. Myslím si, že to není úplně správně do budoucna, protože člověk má dnes tendenci si myslet, že bude stále jen neomezený růst. Mám k tomu jednu poznámku, kterou jsem převzal, a myslím, použil i v jedné prezentaci: Kdo si myslí, že bude neomezený růst, tak je to buď blázen, nebo ekonom. Jsem proto osobně zastáncem trvale udržitelného rozvoje, jak třeba ve vztahu k zeměkouli a životnímu prostředí, ale i ve vztahu informací k člověku, nemá to všechno být o honění a velkém kvantu věcí, které člověk není ani schopen kognitivně vstřebat. To však není snadné v dnešní době tlaku na výkon.

Jaký byl společný studentský život?

Jako ročníkoví studenti jsme celkem spolu drželi, měli jsme dobrou partu, a přestože jsem studoval v kombinované formě, tak jsem ke studiu i neformálnímu setkávání přistupovali jako denní studenti. Hodně jsme se stýkali, učili se spolu, sdíleli vážné i nevážné zážitky. Jak někdy nebyly různé semináře a nějaké nabídky navíc, tak jsem měl pocit, že člověk na nějaký zajímavý seminář mimo školu šel za každou cenu. Teď je například nabídka přednášky zahraničního hosta, a pokud nevyužijete nějaké pobídky, mít to za kredity nebo nějakou evidovanou docházku, tak studenti často nepřijdou. Nabídka je dnes tak velká, že student dnes nevyužije akcí, které se mu nabízí. Student dnes musí ale pracovat, věnovat se i jiným věcem, takže to částečně i chápu. To je také trochu i otázka marketingu akce, musí se taková akce umět nabídnout, motivovat studenta k účasti. Nabídek je hodně, času méně. Celkově musím říci, že studentský život se léty ani nemění, záleží vždy na konkrétních ročnících a partách, které se vytvoří více nebo méně.

Jaké byste stanovil významné historické etapy ve vývoji oboru, které jste měl možnost zažít, účastnit se jich?

80.léta – to byla výrazná doba zavádění online databází, online rešerší a automatizace knihoven. Bylo pěkné to sledovat a poznat mnoho osobností tohoto profesu. Rok 1989 pak zasáhl do oboru výrazně, a to z hlediska svobodného přístupu k informacím. U nás byly dvě sítě, soustava VTEI a síť knihoven. Soustava VTEI se začala s přechodem na tržní principy rozpadat, někde zákonitě, někde nespravedlivě, jak to bývá v dobách změn nebo krizí. Po roce 1989 se mnozí lidé z  VTEI velmi dobře uplatnili v řízení podniků a společnosti, protože jejich práce ve VTEI byla mnohdy pro ně jakýmsi úkrytem, jakousi šedou zónou. Nemohli mnohdy vykonávat profesi podle přání a oblast vědeckotechnických informací nabídla aspoň částečnou seberealizaci. 90. léta změnila tedy profesi otevření se vyspělému světu. Začali přijíždět první experti ze zahraničí a začali pomáhat v mnohém československému knihovnictví a později českému a slovenskému. Nikdy před rokem 1989 jsem nebyl v zemích na západ od nás, člověk byl plný očekávání a nevěděl, co přijde. Kdyby mi někdo ještě v roce 1989 a před jeho listopadem řekl, že za necelých 7 let pojedu do USA pracovat jako knihovník a vzdělávat se, tak bych si myslel, že si dělá legraci. Svět se otevřel a je to nádherný pocit, že člověk může cestovat přes hranici a říkat co si myslí. V 90.let se české knihovnictví a informační sektor tedy začaly pokoušet srovnat krok s moderním světem. A začaly i první digitalizační projekty. Prosazoval se zároveň hromadněji internet a webové technologie, knihovny se pak rychle a šikovně přesunuly na internet, fyzické fondy se začaly zrcadlit na obrazovkách počítačů uživatelů. Na začátku nového tisíciletí se pak objevily sociální sítě a další nástroje tzv. webu 2.0 včetně konceptu library 2.0. V každém desetiletí přichází pro knihovnicko-informační svět něco nového, většinou pozitivního, co zvyšuje prestiž informační a knihovnické profese, ale také zájem uživatelů o dokumentovou komunikaci.

Zajímá nás zejména rok 2000 a rok 2005 - jaká témata a trendy pro něj byli charakteristické?

V roce 2000 si myslím, že automatizace knihoven už byla v podstatě ukončena, byly tu první digitalizační a úspěšné projekty, knihovny se otevřely více uživatelům a provozovaly online služby, v knihovnách bylo hodně databází na optických discích, to byla sama o sobě zajímavá vývojová fáze. Vznikl ale projekt, který se jmenoval Informační zdroje pro vědu a výzkum a byl podpořen vládou ČR a MŠMT. Koupily se velké databázové systémy, které dnes už běžně znáte, např. ProQuest, EBSCO, Web of Science a mnohé další, a najednou tu byly v knihovnách databáze, které byly masově online přístupné a v konsorciálních přístupech. V této době se začaly prosazovat informační systémy, které dneska vidíte v knihovnách, a to tu předtím nebylo. Objevila se masivní podpora těchto řešení, vznikly multilicenční dohody, začaly se ve velkém školit uživatelé. Abych to shrnul, tak v těchto letech nastal masivní nástup online služeb, a také pokračoval poučeněji proces digitalizace fondů knihoven a archívů. Možná ještě bych tam přidal i větší tlak na informační gramotnost, kterou knihovny začaly prosazovat i do osnov škol, v knihovnách se spojovaly kurzy počítačové a informační gramotnosti.

Organizoval UISK v té době nějaké akce? Zúčastňoval jste se, zúčastňovali se i studenti?

Intenzivněji se od 90. let jezdilo na exkurze do informačních institucí a knihoven. Za tím stály zejména kolegyňky doktorky Lidmila Vášová, Milena Černá a Anna Stoecklová. Úžasné kolegyně. Moc mi chybí teď, i když je potkávám mimo ústav, a chci je potkávat nadále. Dnes jsou také exkurze, ale tehdy se jezdilo dál, na Moravu i na Slovensko, také do zahraničí, i když tam jen z počátku 90.let, ale to jsem ještě na ústavu nebyl. Speciální kapitolou byly úvodní kurzy pro první ročník studia konající se na Albeři, které teď skončí. Škoda. Když přišel program Erasmus, byli všichni unešení a nadšení vyjet do zahraničí, byl velký zájem. Dnes už jsou studenti trochu nasyceni, mají i občas laxnější přístup, na půl roku se jim moc nechce, je to totiž už normální věc – vyjet za hranice, někde déle pobývat. Studenti také byli účastni mnoha akcí, realizoval se jeden z nejlepších Bobcatsss, což je mezinárodní studentská konference, ve své historii, a to v roce 2007 v Praze a studenti a vyučující ústavu byli tahouni této konference. Neexistoval ale žádný studentský knihovnický spolek. Líbí se mi, že si teď studenti založili Librain a scházejí se. Dříve se studenti scházeli zejména v rámci ročníků. Studentské scházení však bude existovat vždy, se spolky i bez nich. Kdysi byl také obrovský zájem o obor, museli jsme otevírat společný bakalářský program s VOŠIS, Vyšší odbornou školou informačních služeb, která vznikla na základech střední knihovnické školy, a byl to takový doslova boom. Dostat se na UISK nebylo snadné. Dnes studenti ubývají, jednak taky kvůli demografické křivce, ale nejen kvůli tomu. Méně se jich hlásí na informační zaměření. Částečně to chápu, ale mám pocit, že se obor příliš orientuje na humanitní vědy, dříve to mělo i ten exaktní charakter. To je ale velmi subjektivní záležitost a názor jednoho člověka. Berte s rezervou. Zase se otevřela nová média, záležitosti kolem sociálních sítích jsou pro mladé lidi přitažlivé. Od roku 1994, co jsem na ústavu, jsem nezažil špatného studenta. Jsou sice i studenti oprsklí, leniví, hledají si zkratky, ale nepamatuji vyloženě špatného studenta. Říkám to s nadsázkou, ale i jako jisté pedagogické vyznání. Pokud se něco nepodařilo, byl student třeba nespokojen a něco se mu nelíbilo, tak si myslím, že to je moje chyba coby učitele, protože jsem k němu nenašel tu správnou cestu. Všichni studenti jsou skvělí, a to neberu jako frázi. Myslím, že od toho je tu pedagog, aby si našel ke studentovi cestu. Opravdu si nemyslím, že by studenti byli horší, jen stále se mění struktura poznání. To není snadné pro studenty ani pro učitele. Není také jednoduché obstát v dnešním světě.

Jak se v průběhu let měnila role knihovníka ve společnosti?

Občas díky mnohaletému působení v oboru mohu srovnávat. Vstupoval jsem do oboru v druhé polovině 80. let minulého století, a tu dobu a obor skutečně nejvíce změnily počítače. V polovině 90. let se bohužel některé procesy a instituce zrušily nebo vytratily (například mnohé složky sítě VTEI, vědeckých technických a ekonomických informací). Dnes některé věci, které se zavádí do informačních služeb, se někdy opakují. Nejvíce náš obor asi změnily počítače, přibylo díky počítačům více specializovaných informačních a knihovnických profesí. Knihovníci naskočili také do procesů učení, kde se více angažují, dnes se angažují například i v hodnocení vědy a výzkumu. Náš obor vždy měl rád scientometrii a bibliometrii. Např. knihovník akademické knihovny je dnes často partnerem vědeckých oddělení univerzit nebo fakult, také výzkumných center, které se zajímají o evidenci výstupu vědy a výzkumu. Profese se dostává do těch sfér, kam ještě nedávno přístup neměla. Je více sebevědomá, etablovaly se její nové směry a více spolupracuje s jinými profesemi, než jsme si dokázali dříve představit.

Co byste popřál ÚISKu do dalších 65 let?

UISKu bych přál, aby měl stále studenty, aby byl zájem o obor a aby měl více generací pedagogů, protože to je velmi důležité, mít vyučující různého věku. Moudré, vzdělané pedagogy.

Kam se podle vašeho názoru bude obor v budoucích letech vyvíjet?

Když si vezmu informační cyklus, tak ve všech jeho etapách bude fungovat naše profese i v budoucnu. Některé profese třeba budou malinko potlačeny, upozaděny, jiné se zvýrazní. Dříve hodně pomáhal hledat informace knihovník, nebo rešeršér, dnes si už řada uživatelů sama realizuje rešerši, organizuje si vyhledávání informací, i když to úplně neplatí a platit nebude. To vůbec neznamená, že knihovník nebo informační specialista je zbytečný, protože orientace, navigace v informačních zdrojích je někdy obtížná, a proto je dobré mít takové navigátory ve světě informací, jako jsou knihovníci. Když se člověk věnuje svému oboru, tak se ještě nemůže věnovat všem těm tématům informačního světa. Jsou tu i nové dimenze profese. Objevila se tu například profese, která tu dříve moc nebyla: Učící knihovník, který vzdělává uživatele a chodí třeba do škol, je to takový ten převzatý zahraniční koncept „teaching librarian“ a ten nabývá na významu v dnešní době těsnějšího propojení učení a světa informací. Bude narůstat i komunitní role knihoven, protože je potřeba někoho, kdo zmírní rozevírající se nůžky ve společnosti, například v souvislosti s digitální, informační propastí. Knihovny jsou úžasně síťově propojené, spolupracují, a to to je velký potenciál pro svobodné řízení společnosti. Funguje taková hezká cechovní sounáležitost. Líbí se mi v mnohém Google, ale kdyby měly technologie naprostou nadvládu, tak opravdu tady může být svět toho typu - Velký bratr tě sleduje. Ale knihovna musí být nezávislá, nemůže stranit, poskytuje veřejné služby. Roli knihoven vidím do budoucna velmi dobře. Pokud by někdo chtěl knihovny rušit, narušit tu celou skvělou síť, tak si myslím, že by byl blázen a narušil by i procesy spojené se svobodným přístupem k informacím. Bude potřeba kvalifikovaného personálu - knihovníků, není to jen o počítačích. Musí tam vždy být ten lidský kontakt k uživateli a čtenáři. Počítač kontakt s uživatelem zajistí jen v něčem. Vidím informační profesi celkem optimisticky, a to jak v knihovnách, tak v celém informačním sektoru.

Autorky rozhovoru

Barbora Latislavová, Daniela Němečková

Klíčová slova

Historie knihovnictví, Ústav informačních studií a knihovnictví