Řecká lékařská věda a antické učení o temperamentech

Řecká lékařská věda

• Na rozdíl od ostatních kulturních národů, kde medicína zůstávala pod vlivem náboženských představ, v Řecku dochází k jejímu rozvoji zejména na úrovni empirické → vzniká tak lékařství jako zvláštní druh umění, založený na odborné znalosti a dovednosti.
• Příčinou tohoto rozvoje, stejně tak i rozvoje řecké filozofie, je, že v Řecku se kněžstvo nikdy nestalo natolik vlivnou skupinou jako jinde a tedy nebrzdilo tolik pokrok vědy a duchovní vývoj.
• V Řecku pak vznikají lékařské cechy, nejprve rodinném, později přístupné i ostatním.
• Mezi důležitá střediska léčebná i výuková patřily především Kos, Knidos.

Alkmaión z Krotónu

• Žil kolem roku 500 př. n. l.
• Pitvou na zvířatech jako prvý určil mozek jakoú středí duševní činnosti.
• Všechny smyslové orgány jsou spojeny s mozkem dráhami, které nazval průchody (poroi). Tento jeho objev předstihl vývojové tempo vědy, což je patrné ze skutečnosti, že i jeho filozofičtí následovníci (Empedokles, Aristoteles, stoikové, Epikuros) stále považovali za centrum srdce.

Hippokrates (460-370 př. n. l.)

• Je často považován za otce řecké medicíny, avšak ta již existovala dlouho předtím. Stejně tak nenapsal všechny spisy, které jsou jeho sbírkám přisouzeny.
• Ve svém spise O starší medicíně diskutuje o poměru praxe, zkušenosti a teorie.
• Domníval se, že převládající temperament je určen vzájemným poměrem čtyř tělesných šťáv, které v lidském těle zastupují čtyři základní živly. Sangvinici mají převahu krve, cholerici žluči, flegmatici hlenu a melancholici černé žluči.
• Sangvinik je podle Hippokrata vyrovnaný, melancholik těžkomyslný, cholerik prudký a flegmatik chladnokrevný. Hipokrates popsal též řadu duševních poruch, mezi jinými depresi a hysterii.

Galenos (130-201 n.l.)

• ve svém odkazu reprezentuje svým způsobem souhrn starověké lékařské vědy, jeho pojetí se udrželo dlouho a podlehlo až tlaku nových objevů v oblasti fyziologie v průběhu novověku.
• Dle něj by správný lékař měl být i myslitelem, on sám vychází z aristotelismu s prvky platonismu a stoicismu.
• Přichází s teorií organického pneumatu: základem pro jeho vytvoření je vrozené vnitřní teplo, jeho působením vzniká pneuma z okolního vzduchu, z výparů krve a výparu dalších tělesných šťáv. Přísunem vzduchu, dýcháním a kůží se pneuma živí, ochlazuje a větrá.
• Podle kvality pneumatu se v těle transformuje do různých druhů – nejhrubší pneuma větrové, pneuma vitální, pneuma fyzické a nejjemnější pneuma psychické.
• S tím souvisí i dělení duše na tři složky: vznětlivá (pneuma vitální, srdce), rozumová a volní (pneuma psychické, mozek) a žádostivá (játra).
• Sídlem duše je mozek, ale afektivitu lokalizuje do srdce a cév. K počitkům dochází přímo ve smyslových orgánech, ne v mozku.
• Nervy jsou různé kvality, podle toho jsou-li zrakové (lésklý a povahy světelné), sluchové (vzdušná povaha) – princip rozeznávání stejného stejným.
• Vůle pohybuje a diriguje svaly jako jezdec koně otěžemi.

Temperament

• Řecké vědě byla vždy blízká myšlenka o zvláštním významu správného poměru prvků/kvalit/činitelů, na kterém se zakládají různé biologické jevy, odlišnosti a zvláštnosti, podobně je tomu tak i v učení o temperamentech.

Teorie o čtyřech tělesných šťávách

• žlutá žluč (jako oheň) – teplá a suchá
• černá žluč (jako země) – studená a suchá
• hlen (jako voda) – studený a vlhký
• krev (jako vzduch) – vlhká a teplá

• Temperament je dán poměrem těchto 4 šťáv v organismu. Zdraví se zakládá na přiměřeném poměru všech 4.
• Poměr šťáv je určovatelem pohlaví v embryu. Ideální harmonie je jedna, ale různými poměry vznikají různé varianty – dyskrásie. Zdraví je též dáno ideálním poměrem složek.

Odkazy

Použitá literatura

• Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.