Renesanční psychologie

Obsah

Renesanci můžeme chápat jako duchovní obrat od středověku k novověku.
V tomto údobí se objevila většina charakteristických rysů, jimiž se pak nadlouho vyznačovalo evropské myšlení. K nim patří: individualismus, možnost svobodného studia (nejdříve zejména antické historie), rozvoj vědy, která je založena na rozumu a smyslové zkušenosti (empirii) a světskost (nenáboženský, sekularizovaný způsob myšlení).
V názorech na psychiku dochází k odklonu od křesťanského pojetí duše - méně se uvažuje o psychickém životě jako celku.
Renesanční psychologie zkoumá člověka převážně empiricky. Pozorují se projevy lidí, analyzuje se jejich prožívání.
V renesanci se hojně využívaly také spíše iracionální metody zkoumání přírody, a to především v rámci alchymie, astrologie a magie^[1].

lékař, botanik a chemik, zabýval se také astrologií a magií
Do své lékařské teorie i praxe zavedl magické názory o těsném spojení mezi člověkem a přírodou, díky němuž mohou mít léčebný vliv různé přírodní a bylinné preparáty (raná forma homeopatie). Používal také hypnózu.
Podle Paracelsa je duše nevažitelné fluidum, které může vycházet z těla. Tak může síla vůle jednotlivce působit i na jiné osoby a přimět je k určité činnosti.
Proti kdysi oblíbené teorii čtyř živlů staví Paracelsus teorii tří základních prvků (síra, rtuť a sůl), z nichž povstaly živly. Také člověk má jako celá příroda tuto základní stavbu, ale je pátým živlem (kvintesencí) čtyř živlů základních.
Kromě elementového má člověk také siderické, hvězdné tělo. Tato vnitřní hvězda spolu s postavením nebeských těles vytváří jeho sklony - inklinace ^[2].

Ve spise O nesmrtelnosti duše popírá, že by věda a filozofie mohly dokázat nesmrtelnost duše.
Rozumová duše, ačkoli je nehmotná, je vždy spojena s tělem, protože čerpá ze smyslové zkušenosti^[3].

španělský pedagog
Pokoušel se o empirické studium lidské psychiky metodou introspekce.
Zabýval se představami, pamětí, emocemi, zkoumal vliv afektů na zapamatování atd.
Je považován za otce empirické psychologie.

španělský lékař
Zaměřil se na problematiku lidských schopností.
Domníval se, že většina lidí se věnuje činnostem, pro které nemá odpovídající předpoklady.
U rozumově nadaných lidí rozlišil tři stupně schopností:schopnost rozumět lehkým a snadným částem vědy; schopnost porozumět všemu, ale bez samostatnosti; schopnost tvořivá^[4].

Přednášel na několika evropských univerzitách, ale všude se dostával do rozporu se světskými i církevními autoritami.
Bruno uvažoval o existenci světové duše, což je hmotě imanentní síla, která formuje tělo a dává mu pohyb.
Za oduševnělé pokládal všechny formy hmoty, které jsou přirozeného původu.
Duše má dvojitou povahu, je současně pudová i intelektuální^[5]

žil v Anglii za vlády královny Alžběty.
Jeho nejznámějším dílem je Nové organon nazvané tak v úmyslné opozici vůči Organon Aristotelovu.
Bacon byl orientován na přírodní vědy, zdůrazňoval radost z poznávání a pozorování věci, ale uvažoval také o praktickém účelu poznání, kterým je podle jeho názoru pokrok a postupné ovládnuti přírody člověkem.
Je autorem výroků „vědění je moc“ a „můžeme jen tolik, kolik víme“.
Zdrojem poznání by podle Bacona měla být především smyslová zkušenost (empirie)
K ověření teorií nestačí pouze důkazy, které danou teorii potvrzují, nýbrž je třeba hledat data, jež ji vyvracejí, tzv. protipříklady.
Těmito úvahami se Bacon trvale zapsal do dějin vědecké metodiky^[6]

↑ Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.
↑ Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.
↑ Homola, M. (1990). Dějiny psychologie. Olomouc: Nakladatelství UP.
↑ Janoušek, J., Hoskovec, J., Štikar, J., & Drobník, J. (1993). Psychologický výkladový atlas. Praha: Karolinum.
↑ Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
↑ Scott-Kakure, D. (1993). HarperCollins College Outline History of Philosophy. Harper Collins.

Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.