Vývojový přístup v psychologii

Aristotelés prezentoval první detailní koncepci vývoje společně s historií embryologie v rozmanitých životních formách Nahradil atomistické zastánce preformovaných struktur epigenetickou koncepcí ve které se embryo postupně diferencuje z neurozlišeného homogenního základu a tělesné části jako srdce, plíce, končetiny a jejich prostorové uspořádání teprve v průběhu času získávají formu. Epigeneze a preformacionismus stále zůstávají ve vývojové psychologie ústředními protikladnými stanovisky, které spolu soupeří a neexistuje jednoznačné řešení tohoto sporu. Centrální epigenetická výklad u Aristotela spočívá v tom, že je to mužský princip, který působí na generativní materiál vylučovaný ženami, a uvádějící vývojové procesy do pohybu, které postupně aktualizují potenciál inherentně obsažený v generativním materiálu ženy. I když tato teorie směšuje matefyziku s vědou, zahrnující vitalistické a teleologické prvky, Aristotelés nicméně položil základní vývojové otázky a připravil cestu pro empiricky zaměřené následovníky prozkoumávat vývojové problémy o 2000 let později. Moderní dějiny vývojové vědy můžeme datovat do 17.století, kdy vědci pokračovali v práci svých antických předchůdců William Harvey (1578-1657), známý pro objev cirkulace krve, je důležitá postava v dějinách vývojového přístupu. Napsal práci o roznožování a jako výchozí bod určil Aristotelovu epigenetickou teorii. Harvey věřil, že že všechne život povstal z vajíčka. Jedna z nejvýznamnějších otázek tehdejší doby se zaměřovala na povahu embryonální výživy a rozdělení mezi výživou a samotnou formující látkou ve vajíčku. Harvey demonstroval, že toto rozdělení nemá žádný význam, výživa byla asimilována embryem, jakmile získalo formu. Epigenezi chápal jako propojené, synchronní procesy růstu (nárůstu hmoty, množství) a diferenciace. To je v rozporu s Aristotelem, který považoval epigenezi za totožnou s diferenciací formujícího se materiálu (těla). Vynález mikroskopu zcela mění situaci, odhaloval do té doby neviditelný svět. Mikroskop obrácený na vajíčko odhalil vysoký stupeň organizovanosti i u těch nejmenších z embryí a proto dala vzniknou názoru preformacionismu a její základní otázce:pokud je tak složitá organizace přitomná tak brzy, proč by zde nemohla být od úplného počátku? Jejich názor spočíval v tom, že život je preformován ve vajíčkách, ikonou preformace byl Nicholas Hartsoecker. Debaty v 18.století nakonec skončily v podobě odpovědi Harveyho: jde o současně probíhající procesy růstu (nárůstu hmoty) a získávání tvaru Herbert Spencer (1820-1903) prezentoval psychologii jako oddělenou od biologie, jejímž výzkumným záměrem byla vědomá lidská mysl, ale jinak užíval stejné metody a koncepty jako biologie. Měl abastraktní koncept vývoje jako pokroku, který aplikoval napříč mnoha disciplínami. Viděl pokrok jako příbuzný k epigenetické tradici Aristotela, Harveyho a dalších. James Mark Baldwin (1861-1934) přenesl organickou tradici embryonologů do vývojové psychologie 20.století. Koncepty jako asimilace, růst a diferenciace, které byly porpvé artikulovány pro výživu a anatomii embrya, byly nyní přepracovány aby pojaly také naši mysl a zkušenost. Tyto faktory postupovaly spolu s velmi významným vlivem Darwinovy evoluční teorie a následného nástupu funkcionalismu a společně utvářely vývojovou psychologii a její historii ve 20. století. Ernst Haeckel (1834-1919) popularizoval paralelu mezi embryonologií a evolucí, dal těmto konceptům nová jména a navrhl jejich vzájemné propojení v tzv. Biogenetickém zákoně: ontogeneze je zkrácenou fylogenezí. Tento názor byl svého času velmi populární a obecně přijímaný. Vývoj může být pojímaný jako tlačený vpřed evolucí, s dospělými projevy nižších živočichů jako stádií ontogenetického vývoje k vyšším stádiím. Tato teorie si ponechává epigenetické hledisko během ontogeneze, jejíž přičinou je pak nutno hledat v preexistující fylogenezi. Školy vývojové psychologie, které vznikaly na začátku 20. století získávají stěžejní koncepce z embryonologie a evoluční biologie 19. století, ale každá z těchto škol implementovala do svých teorií něco jiného. Vývojové teorie založené na stádiích vývoje převzal G. S. Hall a Sigmund Freud a byly vybudovány na základech konceptu Ernsta Haeckela. Tito psychologové prohlašují, že lidský vývoj opakuje historii lidské evoluce a zdravý vývoj vyžaduje podporu těchto predeterminovanou posloupnost v průběhu dětství. William Preyer (1841-1897) byl embryonolog v epigenetické tradici, který přenesl koncepty a metody z jeho oblasti studia do studia vývoje chování. Vydání Jeho kniha Mind of the Child z roku 1882 je často používání jako datum, kdy se zrodila vývojová psychologie, demonstruje způsob transformace empirického přístupu z embryonologie k užití postnatálního mentálního vývoje po narození. Jeho koncept vývoje ovlivněný jeho fyziologickým zaměřením, zahrnuje aktivní organismus přispívající svou vlastní aktivitou k jeho vývoji a výsledek v tomto sažení z nejranějších stádií poskytuje podklad pro zvládání dalších stádií. Tento koncept měl hlavní vliv na Jamese Marka Baldwina, který integroval Preyerovy názory s názory Darwinova přírodního výběru ve vývojovou teorii, která sloužila jako základ pro mnoho škol vývojové psychologie ve 20.století, zahrnující L. Vygotského, J. Piageta, H. Wernera a dalši. vývojový koncept baldwina je zaměřen na vztah mezi aktivním organismem a jeho sociálním prostředím jako zdrojem vývojové transformace. Pakud to aplikujeme na mysl dítěte, to ho vedlo k poznámkám o cirkulárních reakcích a genetické epistemologii, kterou velmi rozšířil a zpracoval Jean Piaget. Vygotski aplikoval jeho názory velmi zeširoka a zahrnul tam také kulturní a rodinnou evoluci spolu s ontogenetickým vývojem, na který se zaměřovali nejvíce.