Laboretismus

Příkladem toho, jak bylo v našem prostředí svébytně rozvíjeno vědecké řízení, je vznik nového směru nazývaného laboretismus, který je neodlučně spjat s osobou svého zakladatele, Václava Verunáče. Dalšími osobnostmi zastávajícími jeho myšlenky byli například dr. Robert Kollar, doc. J. Kliment, doc. Ot. Machotka, prof. Jan Mertl, doc. Ullrich a další (Potužil, 1941, s. 25). Při zavádění efektivnějších postupů do organizace práce je neustále potřeba mít na mysli otázku etickou. Samotný název směru představuje spojení dvou slov – labor (práce) a etický (mravní). Technika čistě sama o sobě může napáchat více škody než užitku, pokud je používána jako zbraň. (Verunáč, 1928, s. 4). Myšlenky laboretismu sehrávají důležitou úlohu v době změn vycházejících z technického pokroku, který se „…udál rychleji než vývoj ostatních složek kultury, které za technikou nyní pokulhávají, takže nastává v hospodářském i politickém životě národa jistý chaos.“ (Potužil, 1941, s. 24). Technika dovede stejně tak tvořit, jako ničit.

Jako první krok na cestě vpřed navrhuje Verunáč nahradit pojmy zaměstnavatel a zaměstnanci slovy podnikatel a spolupracovníci. To je základ pro nastavení partnerského pracovního vztahu. Všechny změny, které jsou ve firmě zaváděny, by měly probíhat za souhlasu všech zúčastněných stran. „Přikročuje-li se k racionalisaci (…), nesmí se vynechávat význam lidského elementu, který musí býti stavěn vždy na prvé místo.“ (Verunáč, 1928, s. 4). Verunáč kritizuje jak zaměstnavatele, kteří své dělníky považují za jednu z mnoha součástek pracujících ve výrobním procesu, tak také dělnická hnutí, která pohlížejí na každého podnikatele jako na vykořisťovatele. Součástí osvětové činnosti by měla být snaha najít cestu z tohoto zjednodušeného vnímání a oproštění se od demagogie (Verunáč, 1928, s. 5–6).

Vzhledem k tomu, že jedním z ústředních témat laboretismu je hledání ideálního poměru mezi odvedenou prací a odměnou za ní, bylo potřeba najít cestu, jak spravedlivě a co nejpřesněji měřit pracovní výkon. „Absolutního měřítka pro výkonnost dosud nemáme. Výkonnost nemůžeme měřit mechanicky; často nezáleží jen na kvantitě, nýbrž i na kvalitě. Hlavně u práce duševní není možno výkonnost měřiti jednotným měřítkem.“ (Verunáč, 1927, s. 34). Jak již bylo uvedeno dříve, téma oceňování duševní práce bylo stěžejní také pro Emila Zimmlera, bývalého prezidenta Masarykovy Akademie Práce. Podle Verunáče vznikají nerovnost a chudoba zejména z nespravedlivého rozdělení práce a odměny za ní. Socialismus má sice řadu zásluh v oblasti ochrany práv slabších, sociální pokrok a změny společenského řádu musí však být podpořeny také pokrokem technickým a zejména etickým, jinak není možné nesrovnalosti odstranit. Vedoucí a mistři se nemohou soustředit pouze na zdokonalování strojů či rozdělování hmotných statků, ale také na humánní stránku věci, na „uspokojení života pracovníka“ (Verunáč, 1928, s. 12). Verunáč dále kritizuje neuvážené zvyšování mezd v době poválečné deflace, které pak zákonitě vyústilo v plošné snižování během roku 1922. Důsledkem byl nárůst počtu stávek – v roce 1925 se 90 % z jejich celkového počtu konalo právě kvůli nespokojenosti s výší mzdy (Verunáč, 1927, s. 44).

Laboretismus zároveň představuje určitý protipól liberalismu. Tíhne proto ke zdůrazňování nutnosti plánování a prosazuje hospodářství založené na kontrole státu. Tyto myšlenky byly formulovány již před vypuknutím krize a pravdou je, že předpověděly některé dopady (například problém nezaměstnanosti a podhodnocení práce), ke kterým na přelomu 20. a 30. let skutečně došlo (Potužil, 1941, s. 24, 25). Verunáč jakožto ekonom a národohospodář sám často zdůrazňoval nutnost přípravy hospodářského plánu. „Chaos velké hospodářské krize těmto názorům pak už jen přidal na popularitě a rozšíření.“ (Rákosník, 2008, s. 21).

Laboretismus nepřináší žádné zcela nové myšlenky, pouze stávající poznatky seskupuje a staví je do nových souvislostí; na základě aktuálních vědeckých výzkumů provádí novou syntézu informací, přizpůsobenou dané době a daným poměrům. Verunáč sám váhá nad tím, kam přesně laboretismus zařadit do systému věd, což nakonec komentuje takto: „Nesporně na rozhraní směrů sociálně reformistických a vědeckého socialismu. Od prvých se liší odklonem od krajně liberalistického stanoviska, od druhého tím, že používá nových metod a cest k dosažení cíle, snad i poněkud bližšího a konkrétnějšího.“ (Verunáč, 1928, s. 14). Spíše než na obsah se laboretismus zaměřoval na způsob, jakým mají být uplatňovány principy racionalizace, byl tedy více vědou o metodě.