Základní prvky informační ekonomiky

Informační ekonomikace je ekonomika, v níž díky velkému rozvoji informačních a komunikačních technologií vzrůstá její propojenost, zvyšuje se její komplexita, vzrůstá množství informací v ní generovaných a zpracovávaných, což vše v důsledku vede k vyšším nárokům na schopnosti jednotlivých ekonomických subjektů efektivní informace vyhodnocovat a tedy na znalostní bázi těchto subjektů.

Marc Porat ve své práci z roku 1977 "Informařní ekonomika: definice a měření" definoval definoval tři základní kategorie, který rozdělují informační sektor podle hlavních druhů informačních aktivit. Marc Porat také vymezil, které oblasti povolání patří do jednotlivých sektorů. Jak shrnuje Vlasák, Porat na základě prolnutí obou výše uvádíných kategorizací dospěl k typologii povolání, která zařadil do informačního sektoru.

1. Primární informační sektor zahrnující všechny osoby pracující v organizacích, jejichž produkty a služby jsou výhradně informační, neboli jde o produkci informačních komodit s cílem jejich prodeje na informačních trzích. Do této kategorie spadají producenti a distributoři poznatků.
2. Sekundární informační sektor zahrnující pracovníky ve všech ostatních organizacích, které ve svých aktivitách alespoň zčásti uplatňují informační služby nebo informační produkty. Do této kategorie spadají analytici, průzkumníci a koordinátoři v oblasti trhu a zpracovatelé informací.
3. Neinformační sektor, tedy organizace, které neuplatňují vůbec informační služby a informační produkty. Avšak tím, že zajišťuje obsluhu zařízení a také technický servis pro potřeby činností vyvíjených prvními dvěma kategoriemi, poskytuje pracovní příležitosti pro různé typy informačních povolání. Do této kategorie patří pracovníci obsluhující "informační stroje".

Manuela Castellse (1993: str. 16-20), který již na po�átku 90. let analyzoval hlavní trendy, jež vedly k utvo�ení ekonomiky, již sám nazval „informa�ní“. Castells zd�raz�uje 5 atribut� sou�asné ekonomiky: 1. Stále více d�ležitá úloha aplikované znalosti a informace (vzr�stá zásadn� spolu s rostoucí komplexitou a produktivitou ekonomiky); 2. Posun od materiální produkce k �innostem zpracování informací (v pom�ru k HDP i struktu�e zam�stnanosti); 3. Zásadní transformace v organizaci produkce a ekonomických �inností obecn�. Posun od standardizované masové produkce k flexibilní zákazníkem ur�ované produkci a od vertikáln� integrovaných, rozsáhlých organizací k vertikální desintegraci a k horizontálním sítím mezi ekonomickými jednotkami (neznamená nutn� v�tší roli malých a st�edních podnik� v ekonomice, naopak – velké korporace m�ní svou vnit�ní strukturu sm�rem k decentralizovaným a flexibilním sí�ovým strukturám a jsou schopny dále koncentrovat ekonomickou moc); 4. Globalizace ekonomiky. A�koli národní státy jsou stále zásadním faktem, s nímž je t�eba po�ítat p�i analýze ekonomických struktur a proces�, je d�ležité, že základní jednotkou ekonomického zkoumání, stejn� jako referen�ním rámcem ekonomických

strategií, už nem�že být jen národní ekonomika. Konkurence je globální, nejen pro velké korporace, ale také malé a st�ední podniky, které se do sv�tových trh� zapojují pomocí svého napojení na sít�. Sv�tová ekonomika je tak stále více jedinou jednotkou; 5. Revoluce v IT, spolu s navazujícím zásadním pokrokem ve v�deckém zkoumání v dalších oblastech (biotechnologie, nové materiály, obnovitelné zdroje atd.) transformují materiální základnu našeho sv�ta. Pokrok v telekomunikacích vytvo�il materiální infrastrukturu pot�ebnou pro utvo�ení globální ekonomiky (podobn� jako železnice byly základní infrastrukturou pro utvá�ení národních trh� v 19. století). IT ovliv�ují pak také produktivitu práce ve všech oborech (nejen v IT sektoru), metody výroby a �ízení, umož�ují decentralizaci a flexibilitu fungování firem – vytvá�ení sí�ových vazeb firemních jednotek.