Motivace k pracovním činnosti – terminologické vymezení, přehled teoretických přístupů k pracovní motivaci; podstata motivačních programů v organizacích.
Obsah
Terminologické vymezení
Pracovní jednání = specifický druh lidské aktivity člověka, při němž jedinec prostřednictvím práce dosahuje naplňování svých potřeb spojených se stavem uspokojení. Zahrnuje dosahování výkonu, plnění úkolu, ale i sociální interakce.
Zdroje pracovního jednání:
- vnitřní motivace (zájmy, hodnoty,...)
- vnější vlivy
Pracovní motivaci lze považovat za jev vyskytující se ve složitých souvislostech vnitřního a vnějšího prostředí, v komplexu vzájemně závislých podmiňujících se a proměnlivých činitelů. Jev systémové povahy. Plné pochopení vyžaduje porozumět jednotlivým elementům systému a jejich vzájemné interakci. Primárně se projevuje ve vztahu člověka a jeho práce.
Pracovní činnost – prostředkem obživy, uspokojení z průběhu, dosažených výsledků, sociálního postavení, prestiže nositele profese, ze sociálních vztahů spojených s výkonem činnosti, z ocenění, kterého se může dostat. Pracovní činnost tedy přináší obsahově diferencované požitky – jsou akceptovány v závislosti na motivačním ladění jedince.[1]
Přehled teoretických přístupů
Většinu motivačních teorií lze shrnout do dvou skupin[1]:
1. SKUPINA TEORIÍ: Co člověka motivuje k práci
- Teorie A. H. Maslowa
- Herzbergova dvoufaktorová teorie
- Teorie C. Alderfera
Autoři se snaží identifikovat lidské potřeby, jejich vztahy, preference, faktory vnějšího prostředí apod.[1]
Námitky proti těmto teoriím:
- Jsou zjednodušující – zabývají se pouze několika málo prvky, což jim neumožňuje vystihnout dynamiku a komplexnost motivace.
- Příliš statické, orientované z hlediska pracovního chování na minulost nebo na současnost, bez valné predikční hodnoty.
- Provedené studie svými výsledky teorie příliš nepodporují.[1]
2. SKUPINA TEORIÍ: Stěžejní postavení mají kognitivní proměnné a jejich vztah k jiným proměnným.
- Vroomova teorie valence
- Teorie L. W. Portera a E. E. Lawlera
- Teorie spravedlnosti J. S. Adamse
- Teorie Lathama a Locka
Stěžejní postavení mají kognitivní proměnné a jejich vztah k jiným proměnným, což umožňuje pochopení procesu pracovní motivace.[1]
OSTATNÍ TEORIE
- Teorie pracovní motivace D. McGregora
Teorie A. H. Maslowa
- fyziologické potřeby - plat
- potřeby bezpečí – sociální zajištění, důchodové zabezpečení, odborová záštita,...
- potřeby sounáležitosti – přijetí pracovní skupinou ve formálních a neformálních vztazích
- potřeby úcty – tituly, statusové symboly, povýšení
- potřeby seberealizace – pracovní seberealizace[1]
Herzbergova dvoufaktorová teorie motivace
- Hygienické faktory – vnější –celkové podmínky pracoviště a pracovního zařízení – ovlivňují spíše pracovní pohodu a spokojenost pracovníka
- Vnitřní faktory = motivátory – odrážejí vztah pracovníka k pracovní činnosti (zajímavost práce, uspokojení práce) – projevují se ve výkonnosti. Jejich motivační síla považována za nevyčerpatelnou.[1]
Teorie C. Alderfera
- potřeby existence – fyziologické, bezpečí – plat, pracovní a sociální jistoty
- Potřeby vztahů – interakce s druhými, uspokojení z emocionální podpory, respektu, úcty projevované členy pracovního týmu nebo přáteli
- potřeby růstu – osobního růstu, vzestupu, rozvoje, mohou být uspokojeny plným využitím schopností
Potřeby nejsou rigidně hierarchické.
Formuloval frustračně regresivní a satisfakčně progresivní komponenty – na jejich základě formuloval několik podmínek a pravidel, za nichž se potřeby projevují, startují výše postavené potřeby nebo jsou kompenzovány intenzivněji působícími potřebami nižší úrovně.[1]
Vroomova teorie valence a očekávání
Sílu motivace k provádění určité činnosti ovlivňuje jednak velikost očekávání reálného dosažení cíle, jednak samotná přitažlivost, hodnota tohoto cíle. Čím je cíl přitažlivější, hodnotnější nebo atraktivnější, tím inzenzivnější úsilí bude vynaloženo k jeho dosažení.
MOTIVACE (ÚSILÍ) = EXPEKTANCE (OČEKÁVÁNÍ) X VALENCE (HODNOTA)
Valence = subjektivně vnímaná hodnota cíle Instrumentalita = proces vynaložené činnosti, pomocí níž jsou dosahovány výsledky Očekávání = subjektivní pravděpodobnost, s jakoku bude cíle dosaženo
V praxi: Pracovník bude usilovně vykonávat svou činnost, jestliže bude předpokládat, že jeho snaha povede k žádoucím výsledkům, jako jsou například vyšší plat nebo funkční postup. Jestliže je tato snaha úspěšná a pracovník dosáhne daného cíle, pak takto skutečnost příznivě ovlivní jeho další výkony.[1]
Teorie L. W. Portera a E. Lawlera
Shodě jako Vroom – Hodnota cíle nebo odměny a subjektivně vnímaná míra pravděpodobnosti, s níž je možné dosažení cíle, vede k vynaložení určitého úsilí (síly nebo motivace).
Úsilí závislé na tom, jak jedinec vnímá svoji profesionální roli a na jeho schopnostech.
Odměny determinují spokojenost pracovníka.
Obrázek: Rymeš, str. 105[1]
Teorie spravedlnosti J. S. Adamse
Opírá se o Festingerovu teorii kognitivní disonance.
Založena na principu sociálního srovnávání pracovníků ve skupinách.
Pracovník se jako člen týmu srovnává s ostatními pracovníky. Posuzuje svou námahu, pracovní úsilí a své dosažené výsledky v podobě uznání, prémií a pod. s úsilím a dosaženými zisky ostatních spolupracovníků. Výsledkem je subjektivní dojem spravedlnosti / nespravedlnosti.
Mohou vzniknout tři situace subjektivního dojmu nadhodnocení, podhodnocení a spravedlnosti.
Obrázek: Rymeš, str. 105
Např. Má-li pracovník dojem, že jeho vklad do práce je větší než u ostatních a výsledný efekt nižší → vzniká motiv k odstranění nerovnosti upravením pracovního úsilí. Pociťovaná nespravedlnost se může promítnout do snížení výkonnosti a do vztahů na pracovišti.[1]
Teorie Lathama a Locka
Vychází z předpokladu, že motivace a dosahovaný výkon pracovníků je vyšší, pokud jsou jim stanoveny specifické cíle tak, že jsou:
- obtížné, ale přijatelné
- existuje zpětná vazba poskytující potřebné informace o postupu, kvalitě práce apod.
- pracovníci participují na stanovení cílů a souhlasí s nimi
Důležitý mechanismus – vnitřní závazek.
V praxi je teorie propojena s Armstrongovou koncepcí řízení podle cílů.[1]
Teorie pracovní motivace D. McGregora
Jedná se o typologii pracovníků. Rozdíl mezi nimi je v:
- přístupu k práci
- pracovním chování
- ovlivňováním pracovního úsilí
Typy:
- X: nerad pracuje, práci se snaží vyhýbat. Dělá jen nejnutnější, nelze očekávat větší aktivitu a přemýšlení nad prací. Musí být k práci veden, podněcován odměnou nebo trestem a být pod kontrolou.
- Y: vlastní přirozená aktivita, vynalézavost, tvořivost, ochota přijímat odpovědnost a identifikace s cíli pracovní skupiny nebo organizace. Ovlivňování takového jedince je zaměřeno na povzbuzování samostatnou prací, pozitivním oceňováním výsledků, vytvářením příležitostí pro jeho osobní růst.[1]
Podstata motivačních programů v organizacích
Jednotlivé motivy vytvářejí funkčně nebo obsahově spojené struktury. V interakci s pracovním prostředím jsou proměnlivé v závislosti na cílech pracovního chování a na situačních faktorech. Na druhé straně má motivační ladění a zaměřenost osobnosti pevnější konzistenci a relativní stabilitu.
Motivační profil člověka = relativně trvalá nebo dlouhodobá orientace, motivační preference jako součást celkového profilu osobnosti. Je utvářen potřebou kontaktu, bezpečí, sociální jistoty, sebeocenění, tendencí prosazovat se v sociálním prostředí, souborem individuálních osobnostních rysů (dominance, sociální citlivost, kooperativnost, nezávislost apod.). Poznání motivačního profilu přispívá k porozumění pracovníkovi a jeho predikci.
Vnější pobídky (incentivy) – je díky nim možno podněcovat, korigovat, měnit pracovní jednání. Podoba odměn nebo sankcí. Mohou motivovat pouze za určitých příznivých okolností, kdy vznikne funkční vztah s vnitřními podmínkami aktuálními potřebami, zájmy, a pod. Stimuly vytváří určitý systém, jejich účinek je interinidividuálně a intraindividuálně odlišný. Typické pobídky:
- peněžní odměna – plat, mzda, bonus, podíl na zisku
- pracovní hodnocení – ocenění výkonu a osobnosti, stanovení perspektiv
- pracovní podmínky a režim práce (příznivé – pohoda, nepříznivé - nepohoda)
- hodnocení skupinou – uznání, respekt
- porovnávání výkonu s výsledky druhých – základem sebehodnocení, sebeocenění a z něj vyplávající aspirace a cíle
- možnost samostatné práce a participace na rozhodování
- úroveň sociálních výhod
Pozitivně uváděné pobídky mohou mít i negativní podobu.
Proces pracovní motivace významně modifikován situačními proměnnými:
- charakter úkolu – atypičnost, odborná náročnost, kooperační složitost, omezený čas na provedení
- osobnost nadřízeného
- sociální klima pracovního týmu – úroveň mezilidských vztahů, sociální a výkonové normy, kooperace nebo soutěžení,...
Organizace vytváří vlastní kulturu (specifické normy, hodnoty, tradice, pravidla pro chování uvnitř organizace a také pro styk s vnějškem). Základem pro sociální chování organizace je přijatý model chování sociálního systému, který se promítá do koncepce personálního řízení. Z něho pak vychází strategie motivování pracovního chování, nacházející podobu například v motivačním programu organizace. Motivační modely budou odlišné v jaderné elektrárně, úspěšné obchodní společnosti, školské organizace či malé rodinné firmě.[1]
Reference
<references>