Individualizace a diferenciace ve vyučování. Individuální a skupinové rozdíly při učení, ve vyučování a ve výchově. Speciální vzdělávací potřeby žáků.

Individualizace

Učitel musí svou výuku uzpůsobit tak, aby respektovala individuální zvláštnosti žáků, a to po stránce obsahové i metodické. Hlavní předpokladem je, že každý člověk je jiný (jiné osobnostní rysy, rodinné zázemí, kulturní prostředí, potřeby, atd.).

Úkolem učitele je podporovat jedinečnost a rozvíjet u žáka jeho individuální schopnosti. Uplatňuje se zde princip, že všichni žáci mají stejná práva. Učitel hledá metody, které jsou pro žáka nejvhodnější.

Opakem individualizace je frontální vyučování – všichni žáci se učí ve stejný čas stejnému učivu (používají stejné učebnice, všichni plní úkoly stejné náročnosti, atd.)

Diferenciace

Základní otázka diferenciace: Je výhodnější vytvářet školní třídy jako výkonnostně heterogenní nebo homogenní? (Je lepší oddělit žáky podle schopností a nadání do samostatných tříd, nebo nechat všechny různorodé žáky pohromadě?)

• Vnitřní diferenciace – probíhá podle vyučovacích předmětů (žáci se na některé předměty rozdělují, zatímco jiné předměty mají společné).
• Vnější diferenciace – trvalé rozdělení žáků podle schopností a výkonnosti (žáci se rozcházejí do odlišných typů škol s odlišnými nároky)

Tři myšlenky pro diferenciaci

1. žáci se mohou lépe rozvíjet ve třídách schopnostně i výkonnostně homogenních; nehrozí tam problémy s rozdílnými potřebami a rozdílnou motivací
2. učitelům se lépe pracuje ve schopnostně a výkonnostně homogenních třídách; společně se žáky mohou dosáhnout lepších vzdělávacích výsledků
3. žáci s vyššími studijními předpoklady nejsou brzděni v rozvoji tím, že učitel musí věnovat spíše slabším spolužákům a nemá čas ani prostor systematicky pracovat s nadanějšími žáky

Rozpor mezi dvěma principy:

• princip rovnosti vzdělávacích příležitostí
• princip co největšího rozvoje každého žáka

Vnější diferenciace má několik efektů

1. U žáků s vyššími schopnostmi, kteří přejdou do třídy obdobně schopných spolužáků, se zvyšuje pocit pohody (probouzí se v nich chuť do práce, školu vnímají jako vstřícné prostředí, zvyšuje se jejich společenský status a sebevědomí).
2. U žáků s nižšími schopnostmi se objevuje pocit nepohody (probouzí se u nich pocit nedostatečnosti, neperspektivnosti, mají nižší sociální status). Když jsou v heterogenní skupině, mají kladné vrstevnické vzory, mohou se s nimi poradit, apod.
3. Vnější diferenciace vyhrocuje (polarizuje) postoje ke škole a učení a učební motivaci (slabší žáci = negativní postoj; silnější = opak).
4. Pro výborné žáky je výhodnější, aby byli ve výkonnostně heterogenní třídě, neboť snáze vyniknou – zvyšuje se jejich školní sebepojetí.
5. Slabším žákům naopak vyhovuje zařazení do výkonnostně homogenní třídy, neboť tam není nikdo výrazně lepší.

Rozdíly v učení

Rozdíly mohou vyplývat z kulturní a etnické heterogennosti. Ve třídách se spolu setkávají a vzdělávají děti z rozdílných kultur (např. i výjezdy do zahraničí), což vyžaduje větší citlivost k interkulturní komunikaci (kde jsou komunikujícími partnery příslušníci jazykově nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství). Čím se mohou lišit:

• ve způsobech oslovování učitele (např. v některých kulturách se nepoužívají tituly)
• ve vyjadřování ne/souhlasu a pocitů (některé kultury jsou hodně otevřené a říkají naplno, co si myslí; některé kultury se vyjadřují „zaobaleně“, protože přímý nesouhlas se považuje za nevhodné chování)
• ve vzdálenosti komunikujících osob, která se považuje za společensky přijatelnou
• v gestikulaci a mimice (bohatá, výrazná, živá x odměřená, umírněná)
• v usmívání (Evropané a Američané vyjadřují úsměvem radost, sympatie, naopak Japonci dávají úsměvem najevo nejistotu, rozpaky, omluvu)

Rozdíly mohou mít také původ v sociálně-ekonomické heterogennosti. Ve třídách se setkávají žáci, kteří se navzájem liší ekonomickou a sociální úrovní svých rodin, tedy i svým postojem k učení, možnosti učit se doma, trávit volný čas, oblékat se podle módy, jezdit na školní akce, apod.

Dospívající žáci z nižších sociálních skupin trpí větším počtem subjektivních zdravotních obtíží, vyznačují se menší vitalitou, jsou náchylnější k onemocnění, chovají se rizikověji (více kouří, konzumují alkohol, experimentují s drogami).

Sociálně znevýhodněné rodiny obvykle nepřipisují vzdělání velkou váhu (chtějí pouze, aby se děti brzy dokázali postarat sami o sebe). Rodiče se nezajímají o školní výsledky a nedávají dítěti prostor dál se vzdělávat.

Další rozdíly: v inteligenci; v učení podle věku a pohlaví; ve stylu učení; v kognitivním stylu; ve zdravotním stavu; ve schopnostech a dovednostech; v temperamentu a charakteru; v hodnotovém žebříčku; v motivaci; v tvořivosti; ve zkušenostech; apod.

Speciální vzdělávací potřeby

Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami jsou žáci, kterým je nutné věnovat zvýšenou péči. Dělí se na:

1. žáci se zdravotním postižením (zrakovým, sluchovým, tělesným nebo mentálním; vady řeči; autismus; atd.)
2. žáci se zdravotním znevýhodněním (zdravotní oslabení; dlouhodobá nemoc; apod.)
3. žáci se sociálním znevýhodněním (ústavní výchova, neuspokojivé rodinné zázemí; aj.)

Žáci se SVP mají nárok na tzv. podpůrná a vyrovnávací opatření při vzdělávání (asistenti, didaktické pomůcky, individuální vzdělávací plán, atd.)

Zdroje

Mareš, J. (2013). Pedagogická psychologie. Praha: Portál.