Teorie nových sociálních hnutí

Nová sociální hnutí spadají do období konce 60. a začátku 70. let 20. století. Mezi ně patří především hnutí environmentální, feministická, etnická a studentská. Jejich hlavní znaky jsou:

• ideologie - Ideologie nových sociálních hnutí se snaží orientovat opačným směrem než tím, který se prosazoval v západních industriálních demokraciích. Bojují tedy proti orientaci na bohatství a na materiální blahobyt a snaží se zdůraznit význam kultury a kvality života.
• sociální báze - Do poloviny 80. let převládal názor, že lidé, kteří jsou angažovaní v těchto hnutích, jsou příslušníky nové střední třídy. Avšak od druhé poloviny 80. let převládá přesvědčení, že sociální báze je třídně nespecifická, neboť příznivci nových sociálních hnutí reagují obvykle na problémy, které se týkají všech vrstev bez rozdílu.
• motivace k participaci – Lidé se účastní aktivit nových sociálních hnutí, protože cíle těchto hnutí vyjadřují jejich kolektivní potřeby. Většinou se však jedná pouze o potřebu manifestace svého postoje k nějakému společně vnímanému problému.
• organizační struktury – Jelikož přívrženci těchto hnutí zastávají principy demokracie, otevřenosti a decentralizace, tak v organizační struktuře převažují formální vztahy, které jsou spíše volné a slabě hierarchizované.
• politický styl – Nová sociální hnutí se snaží nebýt součástí institucionalizovaného rámce politiky, proto můžou využívat netradiční formy jednání, jako jsou expresivní akce či protesty.

Existuje více teorií sociálních hnutí, neboť pojem „nová sociální hnutí“ je sám o sobě dost rozmanitý. Nejznámější teorie však pochází z Francie, Německa a Itálie.

Sociální hnutí jako zápas o historicitu – Alain Touraine

Alain Touraine je jeden z nejznámějších evropských analytiků sociálních hnutí. S tématem sociálních hnutí je proto možné se setkat v celém jeho díle. V průběhu 20. století si také začal uvědomovat, že docházelo ke vzniku nového typu společnosti, a to společnosti postindustriální. Domnívá se, že i sociologie by jí měla odpovídat svým charakterem. Podle něj je tedy nutné reorganizovat celou sociologickou analýzu a nahradit dosavadní základní kategorie (společnost, evoluce, sociální role) novými (historicita, sociální hnutí, subjekt).

Centrálním konfliktem nové společnosti je boj o historicitu, neboli o alternativní model společenského uspořádání. Ten probíhá mezi sociálními hnutími a totalizujícími technoelitami. Alain Touraine umisťuje sociální hnutí do sféry kulturní, jejich cíle proto není revoluce nebo dobytí politické moci, ale především snaha o kulturní změnu, demokratizaci a i o nový životní styl. Ve svých analýzách se hodně zabýval studentským hnutím 60. let 20. století.

Sociální hnutí jako obrana životního světa – Jürgen Habermas

Názory na sociální hnutí se u Jürgena Habermase v průběhu let velice měnily. V šedesátých letech se zastával hnutí studentského. Vkládal do něj velké naděje, neboť se domníval, že právě ono může být hlavním aktérem demokratizace společenského života. Nakonec svůj názor změnil, jelikož mu toto hnutí připadalo spíše totalitní. Nepřestal však věřit ve významnou roli sociálních hnutí obecně.

V 1. polovině 80. let 20. století vytvořil jejich typologii. Rozlišoval dva druhy hnutí, které se snaží buď o emancipaci anebo o obranu životního světa. U prvního typu hnutí však nacházel pouze jeden příklad, a to hnutí feministické. Také rozlišil i současná sociální hnutí, která představují především dva proudy. První, který je reprezentován starou střední třídou, má za cíl obranu svého statusu či vlastnictví. Ten druhý zastupují právě nová sociální hnutí, kterým ve svých analýzách věnoval větší pozornost.

Jürgen Habermas ve svých myšlenkách navazoval na Clause Offeho. Byl však hodně kritizován dalšími autory, proto v 80. letech předělal větší část svých teorií, které se týkaly sociálních hnutí

Sociální hnutí jako politický aktér – Claus Offe

Claus Offe se zajímá o sociální hnutí na makroúrovni a zasazuje je do kontextu vývoje kapitalismu. Říká, že dochází ke krizi kapitalismu, které stát nedokáže zabránit. Samotné krizové potenciály jsou ukryty ve vztazích mezi jednotlivými společenskými subsystémy, a to politicko-administrativním, ekonomickým a normativním. Dochází proto k dezorganizaci celé společnosti.

Dále popisuje sociální strukturu pozdního kapitalismu, která je do určité míry závislá na činnosti politicko-administrativního subsystému. Není tedy dále tvořena pouze ekonomickou sférou. Z toho Offe usuzuje třívrstvý stratifikační model, kde jsou vedle tříd důležité i zájmové a marginální skupiny. Ty se snaží hájit své zájmy především nekonvenčními způsoby a dochází tím i ke vzniku nových sociálních hnutí. Jejich sociální základna je složena z nové střední třídy, staré střední třídy a z tzv. dekomodifikovaných skupin, kam spadají studenti, ženy v domácnosti, nezaměstnaní, důchodci a podobně. Předmětem jejich boje je identita, životní prostředí, zdraví a mnoho dalších. Mezi hodnoty, které sdílí, patří především autonomie a identita.

Sociální hnutí jako prototřída – Klaus Eder

Podle Klause Edera se centrální konflikt dnešní doby odehrává mezi modernizmem a nově se projevujícím postmodernizmem. Jeho předmětem je vztah člověk – kultura. Dochází proto k vytvoření jisté kontrakultury s blízkým vztahem k přírodě, která je v rozporu s technokratickým progresivismem. Kontrakultura existuje teprve ve své zárodečné formě, ta se projevuje aktivitami nejrůznějších hnutí, které rozpoutávají veřejné diskuze o nových problémech. Tato hnutí jsou především kulturní a politická. Počátek nových sociálních hnutí spatřuje v environmentálním hnutí, to má za úkol vystřídat dělnické.

Eder také souhlasí s tím, že sociální hnutí jsou třídně nespecifická, ale třídy podle něj přesto nemizí. Neboť dnešní hnutí již nepředstavují třídní konflikt, ale jejich aktivity vedou spíše ke kulturní proměně. Její zakončení spatřuje v dominanci dnešní kontrakultury, které bude odpovídat i nová třídní struktura.

Reference

Znebejánek, F. (1997). Sociální hnutí: teorie, koncepce, představitelé. (Vyd. 1., 175 p.) Praha: Sociologické nakladatelství.