Bibliografie

Bibliografie se zabývá zejména metodami evidence knih a následné práce s nimi. S knihou pracuje jako s fyzickým objektem, popřípadě jako s kulturním nosičem, a oproti jejímu obsahu se zaměřuje na práci s ní.

Má dva hlavní významy :

a) můžeme bibliografii chápat jako nauku o seznamech dokumentů, o jejich účelu, způsobech využívání, druzích, historickém vývoji a o metodice jejich zpracování,

b) nebo také jako seznam dokumentů zpracovaný podle určitých zásad, pravidel a hledisek, a sestavený podle předem stanovených kritérií. Bibliografie poskytuje informace o primárních informačních zdrojích bez ohledu na to, ve které knihovně se dokument nalézá.

Etymologie a historie

Slovo bibliografie pochází z řeckého βιβλιογραφία, bibliographia, doslova „psaní knihy“. Na počátku našeho letopočtu se tento výraz používal pro přepisování knih (tj. vytváření jejich kopií). Ve 12. století dochází k posunu významu, kdy se používá pro aktivitu pořádání knih. Od 17. století je pojem používán v dnešním významu jako systém popisu (evidence) knih.

Za jednoho z otců bibliografie je považován Konrad Gessner, přírodovědec žijící v 16. století. První soupis všech v době vydání (1825) známých českých literárních děl vytvořil Josef Jungmann.

Bibliografie v Ottově slovníku naučném

Metody bibliografie

Enumerativní

Také se označuje jako systematická či kompilativní. Jedním z příkladů použití enumerativní bibliografie může být seznam použitých zdrojů (reference). Knižní bibliografie by měla obsahovat: 1. jméno autora, 2. název díla, 3. místo vydání, 4. jméno nakladatelství, 5. rok vydání, 6. ISBN, 7. rozsah dokumentu (počet stran), 8. pořadí vydání a případně 9. číslo stránky odkud bylo citováno. V případě periodik je to 1. jméno autora, 2. název článku, 3. název periodika, 4. ročník, číslo 5. rozsah, 6. datum publikování.

Analytická

Je také uváděna jako kritická bibliografie a její záznamy zachycují „jednotlivé obsahově kompaktní a formálně oddělené části dokumentu, např. sborníkové stati, kapitoly z knihy a zejm. články z periodik“ . Dělí se na popisnou, historickou a textovou složku. Popisná bibliografie se zaměřuje na fyzickou podobu knihy jakožto objektu a věnuje se např. popisu formátu, vazby, materiálu, ilustracím atd. Historická bibliografie se věnuje kontextu vzniku knihy, např. na vydavatelství. Textovou bibliografii můžeme chápat jako jiný název pro textovou kritiku.

Odnože

Na rozdíl od dřívějších dob se dnes bibliografické metody používají i na jiná média, než pouze na knihy. Pro jejich popis se používají variace na klasickou bibliografii. Můžeme tak mluvit o filmografii popisující filmy, diskografii zaměřující se na popis hudebních záznamů, a v dnešní době i o webografii (také webliografie, z anglického webography či webliography). Webografie se zaměřuje na soupis webových stránek a vznikla v 90. letech, v době ještě značně komplikovaných možností vyhledávání a opětovného navštěvování stránek.

Česká národní bibliografie

Národní knihovna ČR se už od 20. let 20. století věnuje archivaci dokumentů, které vyšly na našem území (viz. Povinný výtisk) a informování o nich. Od roku 1996 je databáze české národní bibliografie dostupná online (záznamy jsou zpětně doplňovány). Obsahuje záznamy o knihách vydávaných od roku 1901, českých periodikách, grafických dokumentech (plakáty, pohlednice, kalendáře, učební pomůcky, hry), hudebninách a zvukových záznamech, kartografii, národních autoritách a elektronických zdrojích.

Odkazy

Související články

• Povinný výtisk
• Referenční služby
• Národní knihovna ČR
• Národní knihovna

Klíčová slova

Bibliografie, Citace, Národní knihovna ČR