Uživatel:Magdalena.Rehakova/Pískoviště/Empirické přístupy

< Uživatel:Magdalena.Rehakova‎ | Pískoviště
Verze z 26. 4. 2017, 14:03, kterou vytvořil Magdalena.Rehakova (diskuse | příspěvky)

Empirické přístupy (Empirical Approaches) neboli pragmatické přístupy jsou jedním z vývojových směrů managementu 20. století. „Vycházejí z rozboru a zobecnění kladných i záporných poznatků z manažerské praxe.“ [1]

Podle Chungovy klasifikace dějin managementu se řadí k moderním směrům, které navazují na směry klasické. Moderní směry se rozvíjejí od 40. do 70. let 20. st. a spolu s empirickými přístupy zde nalezneme sociálně-psychologické přístupy , systémové přístupy a procesní přístupy.

Ač podle dělení spadají empirické směry do období od 40. do 70. let 20. st., jejich plný rozvoj nastává především až v letech sedmdesátých a následně překračuje do let osmdesátých i dále.[2]

Učit se od úspěšných

Empirické přístupy příliš nerozvíjejí teoretické koncepty vzniklé z předchozích období. Zaměřují se především na praxi a na převzetí know-how od úspěšných organizací a manažerů. Zkušenosti a výsledky významných organizací a manažerů jsou analyzovány, zkoumány pro identifikaci úspěšných i neúspěšných postupů a následně zobecňovány. Jsou vytvářena doporučení pro manažerská jednání tak, aby byla co nejefektivnější a přinášela co nejlepší výsledky a s tím spojený rozvoj a prosperitu organizace.[2] Vzniklá doporučení mohou být dokonce až formě návodů.[1]

Empirické přístupy jsou velmi rozmanité a rozsáhlé, obsahově poměrně těžce ukotvitelné. Patří sem například i autobiografická díla úspěšných manažerů, kteří popisují postupy a metody řízení ze své praxe.[3]

Hlavní oblasti, které jsou obsahem doporučení empirických přístupů:

  • „strategické řízení
  • týmová práce
  • spoluúčast na řízení
  • podpora tvořivosti a inovace
  • podniková kultura
  • odklon od autoritativního stylu řízení k neformálním stylům
  • doporučení pro jednání se spolupracovníky: vytvářet prostředí otevřené diskuzím, aktivní účast podřízených, vítat nové nápady a iniciativu, spíše se ptát než poučovat, respektovat důstojnost a názory pracovníků“ [2]

Management jako umění řídit

Dochází se k přesvědčení, že management je velmi intuitivní, že je uměním, a že záleží především na osobnosti a zkušenostech každého jednotlivého lídra. „Úspěchy manažerů spočívají v jejich způsobu řízení a organizace, v motivačním systému, ve stylu vedení.“ [2]

Kritika

Doporučení se mnohdy neopírají o teoretická východiska. Je myšlenkově velmi rozmanitý, názory a doporučované přístupy si mohou vinou nedostatečného zobecnění protiřečit.[3]

Významní představitelé

Peter F. Drucker je považovaný za zakladatele moderního managementu.

Jeho přínos spočívá především v pojmech jako: diskontinuita, reprivatizace, znalostní pracovník, znalostní ekonomika a znalostní společnost. Vytvořil koncepci MBO (Management By Objectives), tedy řízení podle cílů. Definoval 5 základních činností manažera (stanovení cílů, organizace práce, motivace a komunikace, měření a hodnocení, kvalifikační rozvoj pracovníků). Pojmenoval sedm nových úkolů manažera budoucnosti.[4]

Alfred D. Chandler studoval velké americké korporace (jako např. General Motors) a dospěl k závěru, že pokud chce být organizace úspěšná, měla by její organizační struktura odpovídat strategii.[5]

Henry Mintzberg definoval pracovní role manažera:

  • interpersonální – představitel organizace, lídr, spojovací článek
  • informační – příjemce informací, šiřitel informací, mluvčí
  • rozhodovací – podnikatel, řešitel problémů, alokátor zdrojů [2]

Kae H. Chung rozšířil Mintzbergovy pracovní role manažera o tři další:

  • administrátor
  • pozorovatel a kontrolor úkolů
  • správce rozpočtů [2]

John P. Kotter se zajímal především o vrcholové řídící pracovníky. Rozlišuje přístup řízení oproti vedení. [2]

Kenichi Ohmae představil japonské styly řízení Evropě. Zabýval se strategií organizace, kde dle japonských zvyklostí se strategie tvoří s mnohem delším výhledem do budoucna, než jak je tomu v Evropě. Popisoval také japonské stratégy, kteří úspěch firmy vybudovali na vizi a intuici. Dále např. představil metodu JIT (just-in time) užívanou v Toyotě.[6]

Další představitelé: T. J. Peters, R. H. Waterman, R. M. Kanterová, P. Kotler, M. E. Porter, H. I. Ansoff, J. Adair, M. Hammer, J. Champy[3]

Zdroje

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 VODÁČEK, Leo a Oľga VODÁČKOVÁ. Moderní management v teorii a praxi. 3., rozš. vyd. Praha: Management Press, 2013.
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 KOCIANOVÁ, Renata. Personální řízení: východiska a vývoj. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2012.
  3. ↑ 3,0 3,1 3,2 BLAŽEK, Ladislav. Management: organizování, rozhodování, ovlivňování. 2., rozš. vyd. Praha: Grada, 2014.
  4. ↑ Peter Ferdinand Drucker. Management Mania, 2016. Dostupné také z: https://managementmania.com/cs/peter-ferdinand-drucker
  5. ↑ Alfred Chandler | The Economist [online]. [cit. 2017-4-26]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/13474552
  6. ↑ Kenichi Ohmae | The Economist [online]. [cit. 2017-4-26]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/14031208

Klíčová slova

empirické přístupy, empirical approaches, pragmatické přístupy

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Uživatel:Magdalena.Rehakova/Pískoviště/Empirické_přístupy&oldid=47690“