Věda a technika
Obsah
Riziko jako charakteristika současného stavu rozvoje vědy a techniky
Pojem rizika
Normalizace rizik v současné společnosti
Systémová produkce rizik v podání Ulricha Becka
Ulrich Beck řeší téma globalizace, jejich důsledků a pozoruje měnící se společnost. Ve své knize Riziková společnost, vydané roku 1986, uvažuje o krizi industriální modernizace z pohledu systému a přidává ji příčinou funkci. Hovoří o krizi hlavních společenských institucí moderní průmyslové civilizace a současnou epochu tak nazývá „riziková společnost“. Je to křižovatka, v jejímž jádru je krize přežití, ohrožení všech forem života a hluboká krize zmiňovaných institucí.
Paradoxní a nebezpečná je rostoucí závislost přežití právě na sociálních institucích v situaci, kdy se rozpadají údajné jistoty osvícenského rozumu v pokroku vědecko- technologickém ovládání přírody. Kumulace nezamýšlených důsledků každodenních inovací v procesu modernizace je zdrojem tichého sebeohrožení , které je sociálně organizováno a institucionalizováno.
Roviny této krize:
- Globalizace důsledků průmyslově-technologické civilizace
- Prohlubování individualizace
- Krize politického života a jeho institucionální podoby
Ve 3. rovině krize se Ulrich Beck zabývá zejména vztahem vědy a techniky a s ní velmi úzce spojeným vztahem politiky. Provázanost vidí zejména proto, že:
- vědecké poznání je nezbytné při vymezování rizik a nelze izolovat od veřejné politiky a politický systém nelze oddělovat od diskuze hodnotící rizika
- dnešní rizika jsou nad-individuálním produktem industriální vědotechniky a mají dosah, který mění společnost- proto jsou svoji povahou politická, a tím dochází k prolínání sfér vědy, techniky, politického systému o občanského života
Problémem této propojenosti je v důsledku, že růst veřejné citlivosti k riziku vyvolává politickou potřebu bagatelizace a popření rizika . Základem politické bezmoci je zastaralé myšlení, konkrétně chybné historické hodnocení situací a vývojových tendencí a narůstá velkou měrou reflexivita. Takováto situace přerůstá až do podoby tzv . reflexivní modernizace.
Reflexivita a kritika vědecko-technologického vývoje
Beck přináší užší pohled na vědu, která se dle něho pravděpodobně odchýlila až za hranici pravdy a osvícenské racionality. Dnešní rizika mají základ na vědecké a sociální konstrukci. A to ve trojím smyslu: 1) (spolu)příčina rizik ; 2) prostředek pro definování ; 3) zdrojem pro řešení . Vědecko- technický rozvoj se tak stává sám rozporným. Tento závěr dále rozpracovává ve 4 tezích:
1) Prostá a reflexivní scientizace
Prostá (prvotní) scientizace je nezvyklaná víra ve vědu a pokrok (v rámci prům.spol- ½ 20.st). x Reflexivní scientizace pranýřuje sama sebe a vytváří vědeckou pochybnost i na vědy samé. Je odkouzlen nárok na pravdu a na osvícenskou racionalitu.
Po vědě roste poptávka– šance na expanzi je tak svázána s kritikou vědy (šance reflexivní scinetizace tak rostou přímo úměrně k rizikům a negativním bilancím modernizace)
2) Demonopolizace poznání
Falibilismus – Věda je stále nutnější ale zároveň stále méně dostačujícící pro společensky závaznou definici pravdy - současně s její nepostradatelností je zbavována svých původních nároků na platnost a dochází k „úpadku její moci“ .
O tom, co je považováno za poznání rozhoduje společenské využití.. Bádání o rizicích spojeno se společenskými zájmy. Vznikají skupinky vědců kolem priorit aplikace výsledků. Rozdíl mezi laiky a experty mizí a mění se v konkurenci různých expertů . Narůstá tak diferenciace věd – hyperkomplexita věd.
Feudalizace poznávací praxe - dříve věda přesvědčovala jako věda, dnes víra ve vědu nebo v antivědu .
3) Praktická a teoretická tabu
Stupňuje se tlak v politické rovině – to, co by se mohlo změnit je vyloučeno objektivními, systémovými tlaky - vědy se z bořitelů tabu stávají konstruktéry tabu.
Zjištěná rizika působí na centrální mocenské zóny- ty jsou funkčně odkázány na vědecké výsledky, která rizika bagatelizují, popírají nebo líčí jako nevyhnutelná.
Rizikové pro všechny subjekty ve hře, včetně badatelů – „společnost tabu“.
4) O odhadnutelnosti „vedlejších důsledků“
Vědy jsou prakticky separovány od využívání svých výsledků,, slouží pouze jako jakési „samoobslužné obchody“.
Shrnutí a rady, jak pracovat s vedlejšími důsledky:
- Rozhodující, zda vědy přispívají k sebekontrole - jaký typ vědy je aplikován již se zřetelem na předvídatelnost jejich údajně nepředvídatelných vedlejších důsledků, tedy ne na politický hlas při aplikaci výsledků
- zda nadměrná specializace produkující vedlejší důsledky řetězce řešení a vytváření problémů x zda rozvinuta specializace na souvislost a učení se z praktických chyb
Beck se ve výsledku přimlouvá za znovuoživení rozumu a přeměnu v dynamickou teorii vědecké racionality, která zpracovává historické zkušenosti a poučuje se z nich. Mluví o teorii učení se vědecké racionalitě:
- která má záchytné body přímo ve vědecké praxi, ne po ní
- zaktivizování rozumu, který byl umlčen a snaha znovu oživit ideje osvícenství
- vědeckou racionalitu myslí jako schopnou změny v konfrontaci s ohroženími, jež sama produkuje
ZDROJE:
BECK, Ulrich. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004, 431 s. ISBN 8086429326.
SUŠA, Oleg. Ulrich Beck: Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Sociologický časopis. 2005, č. 41