Sociální učení, nápodoba a identifikace

Člověk se během života učí chovat tak, jak je to nezbytné k uspokojování jeho potřeb. Základním mechanismem socializace je potom učení, zejména potom učení sociální. Nejvýznamnější teorie:

Teorie sociálního učení N. E. Millera a J. Dollarda

Autoři této neobehavioristické teorie se zaměřili na vysvětlení sociálního učení prostřednictvím imitace, která podle nich zahrnuje čtyři nezbytné prvky: pud, klíč, odpověď a odměnu. Aby učení proběhlo, musí subjekt něco chtít (pud), něčeho si všimnout (klíč, podnět), něco udělat (odpověď) a něco získat (odměna). Autoři chtějí teorií objasnit ty situace, kdy jedinec neumí vyhodnotit (nezná význam) určité podněty, a tudíž neví, jak na ně adekvátně reagovat. Napodobující se tedy chová podle modelu (vzoru), který umí situaci či podnět interpretovat, a má ve svém repertoáru chování příslušnou odpověď. Pokud nápodoba vede k odměně, má toto chování tendenci uchovat se a po několika opakováních spojených s odměnou se stává vysoce stabilním. Autoři toto původně popsali u krys, později i u člověka (pro dítě může být modelem např. matka či starší sourozenec).

Teorie sociálního učení J. Rottera

Rotter v návaznosti na Lewina, vysvětluje chování v jeho interakci s prostředím. Svou teorii sociálního učení navrhl proto, že většina chování člověka se osvojuje v sociálních situacích, kdy zároveň uspokojování potřeb je zprostředkováno jinými lidmi. Ačkoli se Rotter hlásí k behaviorismu, vytýká mu, že není schopen řešit problémy klinické praxe, a přehlížení schopnosti člověka myslet a předvídat. Jeho teorie je založena na čtyřech proměnných:

Potenciál chování vyjadřuje pravděpodobnost volby určitého chování z několika různých možností, které každá situace nabízí, ve vztahu k posílení. Pro každou možnou reakci na situaci existuje jistý potenciál chování (ten se však může měnit situaci od situace).
Očekávání je subjektivní pravděpodobnost, že chování povede k určitému výsledku. Silné očekávání znamená, že osoba je přesvědčená o tom, že chování povede k předvídanému výsledku, při nízkém očekávání je nepravděpodobné, že by chování vedlo k posílení. Očekávání se vytváří na základě minulé zkušenosti.
Hodnota posílení vyjadřuje míru preference jednoho posílení před druhým v situaci, kdy pravděpodobnost jejich výskytu je přibližně rovnocenná. Člověk volí takové chování, kterým získá posílení pro něj s vyšší hodnotou.
Souvislosti mezi těmito proměnnými Rotter vyjadřuje základním vzorcem BV = f(E+RV), kdy potenciál chování (behavioral potencial) je funkcí očekávání (expectancy) a hodnoty posílení (reinforcement value).

• Čtvrtá proměnná, psychologická situace, sice není součástí vzorce pro predikci chování, ale zavádí ji proto, aby podchytil odlišnosti v interpretaci téže situace různými lidmi.

Teorie sociálního učení R. Searse

Je pokusem o propojení psychoanalytické a S-R teorie. Společně se svým týmem (mj. i Hull, Dollard, Miller) Sears považuje za mechanismy vývoje učení, kterým si dítě osvojuje vhodné činnosti a fyzické zrání dítěte. Hlavní dopad fyzické změny se děje prostřednictvím sociálních důsledků; k působení na chování tedy nedochází přímo díky fyzické změně, ale spíše prostřednictvím odlišné reakce činitelů socializace, kteří očekávají nové činnosti v souladu se zvyšující se zralostí. Například změny v druhu a množství závislostí jsou odrazem toho, co dospělí pokládají za přijatelné: přítulnost je odměňována ve velmi útlém věku, ale trestána, když dítě dospívá, a zároveň se tolerují jiné formy závislostí. Finální mechanismus změny spočívá v očekávání chování, které mají činitelé socializace – očekávání determinované nejen fyzickými změnami, ale i uvědoměním si, že dítě se učí nové věci.