Konflikty a způsoby jejich řešení

Vymezení

Konflikty souvisí s procesem volby, v jakém směru jednat - s rozhodováním se. Konflikt je rozpor, současné střetávání protichůdných tendencí. Dělíme je na:

• interpersonální - střet zájmů, postojů či motivů dvou a více osob
• intrapersonální - střet dvou neslučitelných tendencí, nebo cílových představ

Dělení konfliktů (K. Lewin)

• apetence apetence - jedinec se rozhoduje mezi dvěma stejně přitažlivými variantami, populární příklad je Burdianův osel
• averze apetence - konflikt, při kterém je jedinec přitahován předmětem, který má pro něj značnou přitažlivost, ale zároveň obsahuje i značně negativní aspekt
• averze averze výběr mezi dvěma negativními možnostmi (výběr menšího zla)

Vznik konfliktu (Lurija)

Je zabráněno odreagování chování. Nedostatek pohotovosti k reakci. Potlačené reakce jsou přesunuty do oblasti centrálních procesů.

Vývojový účinek konfliktů

Zvládnutelné konflikty = hnací síla k objevování a zdokonalování psychologického osobního a interpersonálního přizpůsobení a výzbroje k němu. Růst sebedůvěry a schopností konflikty lépe snášet, chápat a řešit. Převyšují-li konflikty možnosti jedince = patogenní zdroj. Nedostatek zkušenosti s konflikty, neúspěšná zkušenost s konflikty. Poruchy sebedůvěry, patologie.

Výzkumy konfliktů

Pavlov psům navozoval experimentálně neurózy tím, že jim vytvořil odlišné reflexy na kruh a elipsu. Docházelo pak zkracováním delší osy elipsy ke stržení jejich nervové soustavy. Lurija vytvářel dva typy konfliktů u člověka - volby cíle a narušení cest řešení. Festinger věnoval se konfliktům v myšlení - teorie kognitivní disonance.

Řešení konfliktů

Uplatňují se styly řešení závislé na osobnosti jedince

• tvůrčí - člověk vykazuje schopnost nejen volit mezi existujícími cíli, nýbrž i vytvářet v poli myslitelných cílů řešení nová, nová řešení jsou někdy dokonalejší než již přítomná (kompromisní cíle)
• obranné - tendence vnímat jako příznivější tu alternativu tu, kterou si člověk zvolil, na úkor těch, které opustil, mechanismus racionalizace - opačná tendence u neurotiků, vede k chronické nerozhodnosti
  

další děění

• individualistický styl - co nejvíce na sebe orientovaný
• soutěživý - při řešení jde hlavně o jeho vítězství
• rovnostářský - snaha o minimalizaci výsledných rozdílů mezi zainteresovanými
• korporativní - snaha, aby obě strany konfliktu získaly co nejvíce
  

Mikšík uvádí následující styly:

• únikový styl - vyhnout se konfliktu nebo aspoň zůstat neutrální
• kompetitivní styl - sebeprosazení a přitom nekooperativní
• přizpůsobivý styl - kooperativní, ne sebeprosazení; orientace spíš na emocionální aspekty než na věcnou podstatu
• kooperativní styl - sebeprosazení i kooperace, snaha o oboustranný prospěch, zaměření na podstatu věci
• kompromisní styl - střední rovina sebeprosazení a spolupráce, přístup “dej - ber” s řadou ústupků, nabízí jen částečné uspokojení pro obě strany
  

Dále se rozlišují 3 způsoby řešení konfliktů:

• autoritativní řešení - jsou založené na síle, vlivu, resp. moci, kterou některá ze zúčastněných stran disponuje, řešení založená na autoritě jsou v mnohých případech vynucená a zúčastněné strany s řešením nemusí souhlasit, rozhodnutí, které musí sporné strany respektovat
• alternativní řešení - alternativní řešení poskytují konfliktním stranám svobodnou možnost rozhodnout se, zda a jakým způsobem se dohodnou, řešení konfliktů je plně v kompetenci sporných stran, mají možnost ovlivňovat průběh konfliktu, produkují větší spokojenost s výsledkem konfliktu než v případě jeho vynucení autoritou, pokud nejsou jedinci schopni dosáhnout žádoucího výsledku, může být využita: změna struktury výsledku na základě konfliktu cílů. Ta se soustředí buď na odměňování spolupráce, nebo na trestání nespolupráce. Změna struktury v rozhodování na základě konfliktu - např. se obě strany nakonec dohodnou, že zvolí soudce, kterí situaci definitivně vyřeší.
• intervence třetí strany - postupy, kdy se s pomocí třetí strany pomáhají řešit konflikty, které sporné strany jinak nedokážou řešit, třetí strana používá různé strategie

• procesní kontrola – tj. kontrola třetí strany nad sdělením a interpretováním
• rozhodovací kontrola – tj. kontrola třetí strany nad výsledkem sporu
  

na základě různého namíchání těchto dvou strategií vznikají 4 možné role třetí strany

• stimul – pokud třetí strana nemá ani procesní ani rozhodovací kontrolu ( tj. poskytuje rady a doporučení)
• vyšetřovatel – pokud třetí strana má jak procesní tak rozhodovací kontrolu
• posuzovatel – má pouze rozhodovací kontrolu (př. soudce, který všechny strany vyslechne a následně rozhodne)
• prostředník – má pouze procesní kontrolu, nazývá se tzv. mediací, je nejčastější (konfliktní strany s jeho pomocí samy směřují k aktivnímu hledání inovativního řešení)

Vyjednávání

o vyjednávání je proces prosazování zájmů zainteresovaných stran za účelem dosažení vzájemné dohody o k dosažení dohody se používají různé strategie:  změna vlastních zájmů/požadavků • jedna se o ustupování - je to posun k požadavkům druhé strany, nebo snížení vlastních požadavků o určitou úroveň (nesmí však klesnout pod určitou minimální úroveň, jinak k dohodě nedojde) • čím náročnější jsou počáteční požadavky jedné strany a čím pomalejší je ustupování strany druhé, tím méně pravděpodobné je dosažení dohody → pokud však nakonec k dohodě dojde, zainteresované strany jsou s ní mnohem spokojenější  změna požadavků druhé strany • soubor postupů, jejichž cílem je, aby druhá strana ustoupila, nebo změnila své požadavky • nejrozšířenějšími postupy jsou přesvědčování, poziční vyjednávání a hrozby • účinnost těchto postupů je přímo závislá na úrovni minimálních požadavků druhé strany (za touto hranicí opět není dohoda možná  vyjednávání založené na zájmech • je zaměřené na alternativy, které uspokojí požadavky všech zúčastněných stran • základem je spolupráce, která generuje oboustranné výhody • jedná se o aktivní prosazování vlastních zájmů s ohledem na potřeby druhé strany a také o flexibilitu při koncipování konečné dohody • při výběru strategie vyjednávání byla prokázána spojitost mezi situačními, resp. osobnostními charakteristikami (interakční přístup) vyjednavače a výběrem strategie vyjednávání • je obecná tendence vyjednávačů, na začátku používat strategii změn požadavků druhé strany a později uplatnit vyjednávání založené na zájmech o základní taktiky vyjednávání:  Imitace - je to kopírování chování, požadavků a ústupků druhé strany; když jedna strana nastolí požadavek, druhá strana na něj reaguje protipožadavke  Kompenzace - naopak neutralizuje chování druhé strany; když jedna strana ve vyjednávání postupuje velmi rychle, druhá strana záměrně zpomaluje

Rozhodování - volba záměru je výsledkem skladby přítomných motivačních a poznávacích vlivů, popř. jejich usměrnění volním zásahem o v mnoha lidských činech vůle přítomna není (reflexní, zvykové složky chování) - předpokladem rozhodování je současný výskyt více možností záměru a činu, vedoucích obvykle k rozdílným, pro jedince motivačně závažným cílům - teoreticky je předpokládáno, že převládne silnější motivace - výsledný čin a jeho důsledky jsou vztaženy k jednotlivým motivům i k budoucnosti jedince o může k tomu patřit i hledání kompromisu - Bayes - volí se ten čin, který má maximální součet součinů žádoucnosti a pravděpodobnosti následků o již Aristoteles to pokládá za věc počtu a Hobbes za silnější princip o Atkinsonova teorie - místo hodnoty (valence, utility) má součin motivace a pobídky o Atkinson i Feather - závislost přitažlivosti cíle na pravděpodobnosti dosažení (vzácnější je žádoucnější) - James uvádí tzv. rozumové rozhodování jen jako jeden krajní způsob volby o osobní citový náboj různých položek v rozhodování je zdrojem často odlišného utváření výsledných rozhodnutí a činů - Říčan - úloha citu v kalkulu rozhodování je dvojí o je položkou v rozumovém rozhodování (rozhoduji se pro tuto možnost, protože ji mám rád) o zkresluje - Tardy - fakticky se často děje rozhodování člověka ne aritmeticky, ale dramaticky - S. Ach - poznatek o zvláštnostech volby cíle odpovídajících protikladu cyklotymního a schizotymního temperamentu o zákon obtížnosti - obtížnost nějaké činnosti je motivem pro silnější volní vypětí (rostou spolu) o schizotymové (opozice vůči světu) volí obtížnější úkoly o cyklotymové snazší (splynutí, soulad) - McDougall - odlišení krajností “morálního atleta” a “poproudníka” - Vznikne-li chronický neurotický konflikt, táhne se někdy léta

Fenomén náhradního jednání - v souvislosti s konflikty je významný fenomén náhradního jednání, který zkoumala řada autorů - jedinec si při nemožnosti dosáhnout kýženého cíle volí náhradní řešení - obecně platí, že náhradní jednání mají podobnou, ale zpravidla menší hodnotu uspokojení než původní cíl - psychika se vyrovnává s konflikty za pomoci obranných mechanismů o introjekce, izolace, obrácení k sobě, odčinění, popření, projekce, regrese, vytěsnění, sublimace…

Konflikt a frustrace - důležitým pojmem relevantním ke konfliktu je frustrace - je to psychický stav vyvolaný překážkou na cestě k cíli o ohrožení, či oddálení jeho konečného dosažení - charakter překážky může být: o vnitřní - pocity viny, stydlivost o vnější - jednání druhé osoby - podle K. Horneyové vzniká frustrace z rozporu mezi: o egoismem a altruismem o potřebou a skutečnou možností jejího uskutečnění o teoretickou lidskou svobodou a nemožností ji uplatnit - reakce na frustraci je závislá na vnitřních dispozicích jedince; může se objevit: o regrese - návrat k dřívějšímu vývojovému stupni, kde pociťujeme větší bezpečí o fixace - stereotypní forma chování redukující úzkost o růst hladiny motivace o agrese - nejtypičtější případ o kompenzace - nalezení náhradního objektu o bagatelizace -znehodnocování nedosažitelného \"kyselé hrozny\" o racionalizace - \"logické\" zdůvodnění neúspěchu o jsou to strategie, které jedinec využívá, aby se vyhnul pocitu viny, nebo méněcennosti

Interpersonální konflikty - vznikají v malých skupinách a dotýkají se pojetí rolí uvnitř skupin - tři způsoby vzniku interpersonálního konfliktu: o kolize neboli střet rolí o neslučitelnost rolí o zmatenost, konfuze rolí - řešení takových konfliktů se odehrává na široké škále, jejímiž krajními póly je: o soupeření (kompetice) o spolupráce (kooperace) - řešení konfliktů spočívá v: o komunikaci o diferenciací mezi reálným stavem a zaujatou pozicí o hledání styčných bodů, které může probíhat mezi zúčastněnými stranami přímo, nebo zprostředkovaně - rozhodování v konfliktních situacích se děje skrze kognitivní analýzu - obtížnost rozhodování je dána povahou konfliktu a počtem alternativ - fáze rozhodovacího procesu: o vznik situace s alternativními možnostmi o vznik úzkosti o kognitivně emotivní zpracování alternativ o výběr jedné z nich o po rozhodnutí se objevují pochyby, roste kognitivní disonance a snaha o racionalizaci vybrané alternativy