Sociální facilitace, kooperace a kompetice (soupeření, soutěžení)

Sociální facilitace

Vlivu přítomnosti jiných lidí na chování člověka. Touto problematikou se zabýval pravděpodobně první experiment v sociální psychologie (1898), který uskutečnil Norman Triplett. Pozoroval jevy v cyklistice a zjistil, že při společné jízdě a při jízdě za vodičem (tj. někdo, kdo cyklistovi udává tempo) dosahují cyklisté lepších výsledků, než když jezdí každý sám. Teorie dynamogeneze - přítomnost druhého u nás vzbudí motiv kompetice a uvolní energii, kterou sami nemůžeme uvolnit. Když se na někoho dívám, sám se ve mně spustí systém nápodoby a mimovolně zrychlím, abych ho napodobila. Allport nazval tento efekt sociální facilitací.

Přítomnost druhého zlepšuje motorickou činnost, intelektové činnosti jsou spíše inhibovány. Později se zjistilo, že vliv jiných osob nemusí být jen v pozitivním smyslu, ale může dojít i k poklesu výkonu, tj. sociální inhibice. Přítomnost jiných osob má tedy vliv na výkon člověka, který může být pozitivní i negativní. Řešení otázky, kdy je a kdy není vliv pozitivní, přinesl R. Zajonc, který zjistil souvislost daného jevu s charakterem úlohy. Při vykonávaní jednoduchých a dobře zvládnutých (naučených) úkonů, přítomnost jiných osob působí na výkon pozitivně. Při řešení složitých úloh a úloh, jejíchž řešení nebylo dobře naučené, působila přítomnost jiných osob negativně. Důvodem, proč efekt obecenstva zvyšuje počet chyb, může být stav vysokého nabuzení organismu, který přítomnost diváků vyvolává. Přítomnost druhých je podnět vedoucí ke zvýšení arousalu a toto vyšší vybuzení spouští dominantní odpovědi. Pokusy na švábech – sociální facilitace funguje i u zvířat.

Cottrell to kritizoval s tím, že arousal se nezváší pouze přítomností druhých, ale tím, že očekáváme hodnocení (na základě této kritiky to Zajonc ještě rozpracoval). Sanders a Baron zase tvrdili, že zdrojem arousalu je konflikt toho, že musím věnovat pozornost druhým i úkolu. Efekt obecenstva se snažili vysvětlit také Paulus a Murdock a upozornili na důležitost hodnocení. Obecenstvo působí daleko silněji, je-li v něm přítomný odborník, než jsou-li tam jen studenti.
R. G. Geen roztřídil novější teoretické přístupy do 3 tříd:

• koncepce, které vycházejí z původního předpokladu zvýšení pudu (drive) za přítomnosti jiných osob
• koncepce, které předpokládají, že přítomnost jiných osob evokuje tendenci chovat se určitým způsobem
• koncepce, které předpokládají, že přítomnost jiných ovlivňuje pozornost a proces zpracovávání informací
  

Geen také v současných teoriích poukázal na to, že aktivační úroveň se stále považuje za důležitou proměnnou v sociální facilitaci, ale nechápe se jako fyziologická aktivace, nýbrž jako averzivní afektivní stav.

J. F. Dashiell se domnívá , že podmínkou sociální facilitace je jistá rivalita → kdyby situace neobsahovali prvky soutěživosti, zkoumané osoby by nepracovaly o nic lépe než o samotě.
Bond navrhl model kombinující teorii hodnot a rozptýlení. Efekt obecenstva se objevuje proto, že se lidé snaží předvést se svému okolí v příznivém světle. Jednoduché úkoly jsou sociálně facilitovány, protože dotyčný ví, že je dokáže provést dobře. Je-li však úkol složitý nebo obtížný, výkon klesá, protože člověk se musí soustředit na práci a současně ví, že obecenstvo se všimne každé jeho chyby.

Žárovkový model sociálního vlivu - Latané

Podle něj je osoba pod vlivem nejrůznějších sociálních sil současně. Uvádí přirovnání, kdy na předmět svítí několik žárovek. Stejně jako u ozáření, bude síla sociálního vlivu (nebo ozáření objektu) závislá na velikosti těchto sil (výkon žárovky), na tom, kolik jich najednou svítí, a na tom, jak jsou blízko dané osobě. Sociální vliv působící v určité chvíli na určitou osobu tedy určují 3 faktory:

• síla - síla sociálního vlivu může být ovlivněna například vztahy, zda jsou v obecenstvu lidé, kteří jsou pro aktéra významní, nebo kteří pro něj představují zvláštní referenční skupinu
• počet - celkové množství lidí, kteří jsou přítomní, neplatí, že čím více lidí, tím větší vliv, ale rychle to roste do 5 osob, pak už jen pomalu
• blízkost - týká se kontaktu, úsudek někoho, kdo žije daleko, na nás bude mít větší vliv, pokud si budeme často volat, pokud si nevoláme, je vzdálenost bariérou, která vliv sníží

Sociální zahálení (social loafing) - Ringelmannův efekt

Latané, Williams a Harkins - experimenty dokazující, že za jistých okolností se projevuje opačný efekt než sociální facilitace - sociální lenivost - označili to jako sociální zahálení. Například máme-li skupinu studentů, kterým dáme za úkol křičet, snaží se jednotliví členové skupiny méně, než když jsou o samotě. Je to opakem sociální facilitace. Za jistých okolností jedinci pracující spolu podávají nižší výkony, než když každý z nich pracuje sám. Zapříčiňuje to především motivace (dochází k jejímu snížení).Jako první to popsal Max Ringelmann(původně zemědělský technik) - přišel na to (1883-1887), že čím více lidí pracuje na společných úlohách, ve kterých je jeden společný výsledek, tím nižší výkon připadá v průměru na jedince. Experimentálně to bylo zkoumáno na tahání lana. Ukazuje se , že muži se ve skupině ulejvají více než ženy. Obecně je ke skupinové lenosti větší tendence v Evropě než na východě. Záleží také na přitažlivosti skupiny. Ve skupinově vykonávaných činnostech s jedním výsledkem, ve kterém se nadá vyjádřit podíl jednotlivého člena na tom výsledku, dochází ke snížení výkonu jedince (ve srovnání s jeho individuálně dosaženým výkonem). Zjistilo se, že snížení motivace způsobují 3 základní zdroje:

• význam úlohy pro jedince
• jeho hodnocení
• možnost zjištění a hodnocení jeho výkonu a výkonu skupiny jinými

Kooperace

Chování maximalizující výsledky (či prospěch) skupiny. Vzniká na základě společných cílů. Při kooperativních činnostech jde o tzv. nenulovou činnost - tedy že všichni zúčastnění něco získávají. Vězňovo dilema – konflikt mezi jednáním pramenícím ze sledování vlastních zájmů (tj. nekooperativní volba má vyšší zisk že kooperativní bez ohledu na druhou variantu volby) a jednáním sledujícím zájem skupiny (tj. prospěch jedinců je větší, pokud oba spolupracují oproti nespolupráci obou stran)

Příkladem kooperativních vztahů jsou například: milenecké vztahy, sourozenecké vztahy, pracovní týmy. Pokud je vzájemnost závislosti vysoká (tj. rozdělení moci je sysmetrické), takovéto vztahy bývají stabilní a kooperativní. Vyšší míra spokojenosti ve vztahu přináší vyšší pravděpodobnost kooperace: předpokladem kooperativního chování je oboustranná důvěra, připravenost k oběti a rezignace na egoistický zisk.
V praxi je kooperativní chování většinou výjimečné, má několik podmínek: důležitá je vzájemná podpora a důvěra, při spolupráci na společném díle není pro důvěru nutný hlubší citový závazek, společné cíle, situace musí kooperaci umožňovat, obě strany spolu musí komunikovat, je důležité dobře vybrat partnera, mít celkově kooperativní postoj.

Kooperace přináší: vyšší efektivitu, vylepšuje sociální vztahy. Motivace kooperace tkví v celoživotní závislosti na lidském společenství. Ze základních potřeb, které se podílí na vzniku motivace kooperace lze jmenovat potřebu: afiliace, participace, úspěchu a uznání, rovnosti, sounáležitosti

Teoretické pohledy na kooperaci

J. Piaget - psychologický rozbor kooperativní činnosti. Zamýšlel se nad myšlením v kooperativních situacích. Čtyři aspekty kooperace:

1. činnost jedné osoby, která má vliv na osobu druhou
2. uspokojení druhého člověka
3. dluh příjemce vyplývající z daru
4. hodnota pohledávky
   

Kooperace učí člověka logicky myslet, důkaz existence reciprocity. Příčiny selhávání kooperativních vztahů je třeba hledat v absenci společných hodnotových škál, necitlivosti.

Kompetice (soupeření)

Chování maximalizující relativní výhody jedince nad druhými. Vzniká při usilování o vlastní zisky, v prostředí konkurence, soutěživosti. Povaha vztahu je nulová, tedy někdo získá, co jiný ztratí. Kompetice může obsahovat agresi i být neagresivní - sportovní zápolení.

V kompetitivních vztazích se uplatňují různé strategie: přelstění, podvádění, poranění, čekání na chybu druhého, odvedení soupeřovi pozornosti, vyprovokování soupeře, vnucování vlastního pojetí, moment překvapení, neustálé ohrožování soupeře, tlak na fyzickou, sociální, psychologickou a morální stránku soupeře.
Meadová rozlišuje vedle kompetitivního a kooperativního chování také chování individualistické, v němž se jedinec snaží dosáhnout svého cíle bez vztahu k druhým.
Deutsch vymezil kooperaci a kompetici podle závislosti vzhledem k cílům

• kooperace - charakteristické jsou podpůrně vzájemně závislé cíle, postup jakéhokoli zúčastněného jedince nebo části skupiny směrem k cíli, zvyšuje možnost kteréhokoli jiného jedince nebo částí skupiny dosáhnou svého cíle
• kompetice - cíle jsou protichůdně vzájemně závislé, dosažení cíle kterýmkoli účastníkem nebo částí skupiny znemožňuje dosažení cílů jiným jednotlivcům nebo částem skupiny